Prokletí a rodové zátěže

Dobrý večer,
četla jsem článek o prokletí a rodových zátěžích a absolutně nerozumím. Nijak nepodceňuji zlo, věřím v jeho existenci. Ale jak může prokletí blokovat Boží požehnání, když Bůh má moc i nad ďáblem? Jak může prokletí přecházet z generace na generaci, jestliže se členové rodiny modlí a mají silnou víru? Nestačí přeci vyslovit Ježíšovo jméno a zlé síly se stáhnou pryč? Když se modlím, nejsem přeci sama. Vlastně nejsem nikdy sama, vždyť Bůh je stále se mnou. Pokud je existence prokletí způsobena existencí zla, což je nedostatek dobra či lásky, tak tam, kde je dostatek lásky a dobra, tak tam by prokletí nemělo být. Jestli je, tak proč? 

Ještě prosím o vysvětlení role exorcisty. Čím je tedy modlitba speciálně určeného biskupa účinnější? Před Bohem si jsou přeci všichni rovni.

Milá,
úplně Ti rozumím, jak se ptáš. A přiznám se, že do mých osobních zkušeností se zlem válek a šílených hrůz, které jsou s tím spojeny, jsem měl stejný jasný postoj jako Ty. Moje osobní zkušenost z Bosny a pak především z Iráku mne ale nějak vnitřně přesvědčila, že moc zla může být větší, než si dokážeme představit a že na ni v žádném případě nestačíme sami a že nás samotné může doslova zamořit. Nejde o spáchání osobních hříchů, ale o prostředí natolik prosycené zlem, že se v něm jen velmi obtížně dá křesťansky svobodně a bez komplikací žít, a jednotlivec toto může pociťovat na vlastní kůži doslova a do písmene...
Tomuto zlu je možno čelit jen ve společenství bratří a sester, kteří se vzájemně podpírají, chrání a modlí se za sebe. A existují situace, ve kterých, když člověk spoléhá jen na sebe a na svoji víru, třeba i upřímnou, je jak sám voják v poli... Tedy voják, který toho sám moc nezmůže - právě naopak je vystaven nebezpečím, které sám nezvládne.

Zkušenost Církve říká, že Ježíš právě v tváří tvář extrémnímu zlu bere velmi vážně, co sám řekl: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich."
Snad proto v situacích střetu se Zlem, které je skutečně mocnou a svobodou obdařenou osobou (a ne pouze nedostatkem lásky a dobra! - pozor, to je moc důležité!), je velmi dobré nebýt sám...

Kletba , tedy přání zla, kde si člověk bere na pomoc přímo osobu ďábla, určitě nemůže člověku uškodit, když je přímo napojen na Boha a nespoléhá sám na sebe. Když to ale tak není - a ruku na srdce - to se mnohdy děje i nám věřícím, že spoléháme fakticky na sebe a jen na sebe - pak Zlo může člověka nějak dostat a ochromit a tomu se říká kletba.

Jsem přesvědčen, že tenhle fakt je v pozadí toho, o čem jsi četla. Fakt, který má ve své zkušenosti jasně vepsaný i celá Církev, která se právě z těchto důvodů v modlitbě Otčenáš modlí: "zbav nás od zlého", nikoliv "zbav mne od zlého".

Proto posílá církev bratry kněze, speciálně určené biskupem, aby se jménem společenství Církve tomuto zlu postavili s jistotou, že Bůh je silnější. A toto zlo v Ježíšově jménu s pomocí celé Církve přemohli. Biskup dostal od Boha pověření k pastýřské službě a on jako pastýř vysílá toho dotyčného modlitebníka právě jménem Církve pro svoji službu Božímu lidu, ke které byl vyvolen a posvěcen.

Kategorie otázky: Magie, okultismus