Proč je na světě tolik zla?

Dobrý den, v poslední době se často zamýšlím nad tím, proč Bůh dopouští tolik zla a čeho všeho je schopen člověk? Přemýšlím, jaké zrůdnosti musely zažít oběti holocaustu, i o tom, co se dnes a po celou dobu existence lidstva děje na celém světě, proč je tolik psychopatů? Někdy si říkám, že není možné, aby někteří lidé, byli dílem Božím. Proč se často tolik utrpení děje těm, kteří nic zlého neudělali?

Domnívám se, že křesťanství ani žádné jiné náboženství není na to schopno odpovědět. Píšete, že Bůh i skrze utrpení může jednat k dobru člověka.... marně přemýšlím, jakým dobrem byl holocaust, jakým dobrem jsou hrůzy, které se dějí na světě každou vteřinu...... ? A jak se dívá křesťanství na utrpení zvířat? V přírodě se zvířata zabíjejí navzájem kvůli potravě, krutost lidí však nezná mezí - někteří týrají zvířata jen tak pro nic, popř. se o ně nestarají a nechají je pojít hlady. Budou tito lidé spaseni? Určitě nikdo na světě není dokonalý, ale může Bůh odpustit i největší zvěrstva?
Chápu, že na to těžko zná někdo odpověď....

Milá ...,
otázky, které mi dáváte, jsou těžké, ne-li nejtěžší ze všech. Každý člověk, každé náboženství, my všichni chceme, aby měl život smysl, aby svět fungoval podle pravidel a hodní žili v radosti a zlí byli potrestáni. Ale tak to není. Ti, kteří si to nezaslouží, mají trápení nad hlavu, malé děti postihují nevyléčitelné nemoci a mizerové se smějí a žijí si svůj bezproblémový život v radovánkách.

Jak se vyrovnat s tím, když se modlíme za uzdravení a ten člověk stejně zemře, když prosíme Boha o slitování a nedostaneme ho? Co s tím? V knize Marka Váchy Modlitba argentinských nocí je kapitola Růžový Bůh, píše se v ní o biblické starozákonní knize Jób. Za Jóbem v jeho utrpení přicházejí přátelé a vysvětlují mu, proč musí trpět a proč to Bůh tak chce. Jsou to všechno klišé a naše falešné představy o Bohu a fungování světa, které máme my lidé už po tisíce let. Všichni se držíme naší dětské představy o Bohu, který trestá bezbožné a dává dobré spravedlivým. Ale tak to není a my musíme opustit toto zjednodušení a vydat se na cestu hledání Boha a pravdy.

Na zlo ve světě lze nahlížet z několika úhlů. Uvedu zde dva hlavní.

1/ Zlo se na světě děje z vůle lidí, protože my všichni jsme absolutně svobodní. Bůh, který nám svobodu dal, pláče s trpícími. Nemůže jinak, protože by popřel sám sebe, protože je milosrdenství a nekonečná láska. A člověk může Boha-lásku popřít natolik, že ho v sobě zabije.

Svět není dokonalý, ale také není jen špatný a je v něm mnoho dobrého a my se musíme naučit v něm žít. Dobro je často vidět i v situacích velmi zlých, kdy můžeme pomoci těm, kteří potřebují, lidem i zvířatům, kteří trpí. Každý, v místě kde jsme, můžeme pomoci malým kouskem dobra, které možná právě na chvíli převáží. Tím, že každý uděláme jen maličko pro dobro kolem nás, usmějeme se, vyslechneme, pomodlíme se, měníme svět kolem nás i sebe. I když asi nikdy neuvidíme, jestli to mělo nějaký význam a nedostane se nám ocenění a odměny od ostatních, jen tak se svět proměňuje. V maličkých krůčcích dobra a lásky.

2/ Na druhé straně ale můžeme po právu namítnout: všechno přece nelze svádět jenom na nás lidi. Ve světě se přece děje spousta bezpráví a utrpení, za které nelze volat k odpovědnosti jednotlivé lidi. Za všechno přece nejsem osobně vinen. Takto to vidí i bible: hřích není jen činem jednotlivého člověka, ale od počátku danou situací lidského bytí. Každý člověk se rodí do světa poznamenaného zlem, jakéhosi zatěžujícího dědictví, kdy rodiče, kteří sami strádali nedostatkem lásky od svých rodičů, vlastním dětem předávají svoji „náklonností“ k nelásce a zlu. Je to stav, který nás od narození o něco ochuzuje, co bychom podle Boží vůle měli mít, totiž živoucí spojení s Bohem.

„Váš protivník, ďábel...“ (1 P 5,8)... Jestliže člověk tolik pociťuje zlo, hřích na vlastní kůži, nabízí se otázka: Co člověka vede k tomu, aby dobrovolně jednal tak nesmyslně? To je přece nepochopitelné. Člověk může vždycky usilovat jen o něco, co mu připadá dobré, hodnotné. Takže i zlo, hřích se mu musí nabízet v hávu dobra, o něž stojí za to usilovat, jinak by se pro něj nikdy nerozhodl. Obrazné biblické líčení „zakázaného ovoce“ v ráji je toho dobrým příkladem. Bylo „lákavé pro oči“. I zloděj si myslí, že získání cizího vlastnictví mu přinese obohacení a štěstí. Lhář chce uniknout trestu nebo si získat uznání druhých lidí.

Jen tak lze vysvětlit to, že se člověk může rozhodnout pro zlo a že mu dá přednost před přátelstvím s Bohem. Sice vždycky udělá zkušenost, že se hřích nakonec přece jen nevyplatí. Ale zmítá se mezi tím, co chce a co má dělat. Již apoštol Pavel si stěžuje: „Jak ubohý jsem to člověk! Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ (Ř 7,24.19) Co člověku brání činit dobro? Jak to přijde, že činí zlo, které v podstatě vůbec nechce?

Bible nazývá satanem duchovní síly protivící se Boží vůli. Označuje ho jako „lháře od prvopočátku“, „ďábla“ – tj. „toho, který působí zmatek“, převrací hodnoty, namlouvá nám, že XY je AB a tím nám ukazuje hřích jako něco žádoucího. Ale toto nesmí být bráno jako omluva člověka, protože jedině s jeho vlastním přitakáním se může prosadit moc zla a hřích. A jak si máme představovat ďábla/satana? O tom se Písmo svaté téměř nezmiňuje. Chce nám jen znázornit skutečnost a důsledky satanské moci. Ale v žádném případě nenajdeme v Písmu podklad pro nepřeberné množství lidových, často značně naivních představ ďábla (viz pojednání o zlu a svobodě).

Jste citlivá a trápí Vás mnohé nespravedlnosti, přečtěte si některou z knih Marka Váchy anebo knihu Josefa Prokeše Pán se stará. Možná tam můžete najít nějaké odpovědi na Vaše otázky. Přeji Vám odvahu a radost ze života, která je největší, když se předává dál.

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě