Přijímání na ruku

Dobrý den,
mám dotaz, který souvisí s aktuální koronavirovou situací a to je "povinné" přijímání na ruku, které se ospravedlňuje hygienickými důvody. Povinné v uvozovkách, protože někde ho do úst dostanete, jinde ne.
Zajímalo by mě, jak je to doopravdy s přijímáním na ruku. Je to dnes běžně zavedená praxe. Kdo chce, přijímá do úst, kdo na ruku, tak na ruku a nikdo se nad tím moc nevzrušuje. Nicméně někde se dá dočíst, jak je přijímání na ruku hrozně neuctivé ke Kristu, který je v proměněné hostii přítomen, a že je zcela nepřijatelné. Většinou se jedná o různé servery, které se hlásí k větvi tzv. katolických tradicionalistů, kterým v žaludku leží především II. Vatikánský koncil. Často je argumentace podepřená širokým historickým exkurzem, z něhož vyplývá, že vlastně přijímání na ruku započalo neposlušností kněží v Nizozemsku a dále se rozšířilo do Německa, Francie atd. a v roce 1998 bylo zavedeno i u nás.
Asi mi řeknete, že mám číst a vyhledávat v důvěryhodnějších zdrojích, především těch, které mají schválení církve. Nedokážu ale posoudit, co jsou domněnky a úvahy autorů článků (proto píši tento dotaz). Mohli byste trochu osvětlit tuto problematiku? Jaký je oficiální pohled učení Církve? Historicky jsou vidět rozpory i u papežů, co si má z toho vybrat laik? Jaké jsou argumenty pro přijímání na ruku (pomineme-li hygienické důvody)? A jaké jsou proti?

Děkuji za Vaše odpovědi.

Vážený pane ….
Vaše otázka je rozsahem spíše na dva semestry dějin liturgie, než na možnost odpovědi v tomto formátu. Otevíráte bohatou problematiku, v jejímž středu je tajemství eucharistie - ústřední bod slavení církve. Právě proto se během posledních cca 150 let kolem tohoto tématu strhla velká bouře.

Návrat ke kořenům

Jak vše stručně vysvětlit? Předně je třeba vypíchnout, že se církev vždy vracela a vrací k tomu, co nám podává Písmo svaté a jak o dané věci učil nebo jak konal sám náš Mistr. Pak připojuje pohled církevních otců v prvních několika staletích. Nakonec připojuje aktualizaci pohledem koncilů, z nichž některé přijaly i dogmatické definice k dané problematice.

„Vezměte a jezte“

Tedy nejprve je třeba otevřít Písmo a číst slova ustanovení v evangeliích, ale také Jan 6 a První list Korintským 11, kde se jasně vyjadřuje nejen samotný fakt eucharistie jako chleba proměněného v Kristovo tělo, ale také slavení ustanovené Kristem a sv. Pavel dokonce kritizuje nešvary, které se děly v první komunitě církve. Právě v evangeliích nalézáme Kristova slova: „Vezměte a jezte.“ Je zde přímo Ježíšův pokyn, abychom se chleba chopili (řecké slovo „lambánó“ znamená „brát, chopit se, zmocnit se, přijmout, získat“). Tehdy šlo o nekvašený chléb připravený pro pesachovou večeři, což nebyly dopředu připravené hostie, ale obvykle velké placky chleba, které se musely rozlamovat a jako kusy dávat mezi účastníky hostiny. Učedníci tak od Pána přijímali velké kusy proměněného chleba a logicky je tedy přijímali na ruku.

V prvních staletích bylo běžné přijímat tímto způsobem. Obřad lámání chleba trval delší čas, než se nalámaly kousky velkých placek. To doprovázel zpěv Beránku Boží, který se uchoval dodnes, ač lámání se již zredukovalo jen na velkou hostii. Z doby otců se nám dochoval dopis velkého církevního učitele sv. Basila, který komentuje praxi přijímání: „...i v chrámu totiž kněz podává částku, a kdo ji přijme, plným právem ji podrží, a tak vlastní rukou přiloží ke rtům....“ (Patrologia Graeca 32,483).

Často je také citován sv. Cyril Jeruzalémský: „Když se tedy přibližuješ, nepřistupuj a nepřijímej s nataženýma rukama ani s roztaženými prsty, nýbrž polož levou ruku nad pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, a na sevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz: „Amen.“ Když pak posvětíš svůj zrak dotykem s posvátným tělem, přijmi pozorně, aby ti nic z něho nepřišlo nazmar. Co bys nechal upadnout, to považuj za ztrátu jednoho z vlastních údů.“ (23. katecheze, č. 21)

Očistit praxi od mnoha nánosů a vrátit se k praxi prvních křesťanů

Důvodem mnoha moderních sporů v církvi bylo několik skutečností. První z nich je bezesporu touha očistit liturgickou praxi od mnoha nánosů zvyklostí či okrášlení a vrátit se k praxi prvních křesťanů. Druhou je fakt, že doba po nástupu reformace (16. století) mimo jiné zrodila bludařské hnutí jansenistů, které kladlo na věřící extrémní nároky a nakonec vedlo k tomu, že mnoho křesťanů ze strachu nepřijímalo vůbec. Proto papež Pius X. o několik století později navazuje na Tridentský koncil a horuje, aby křesťané alespoň jednou za rok přistupovali k přijímání, a vyzývá dokonce ke každodennímu přijímání (pro mnohé to bylo tehdy nepředstavitelné). Jakoby nepřijímat Krista byl projev větší zbožnosti, než ho přijímat.

Teologové začali pátrat a diskutovat, co je příčinou tohoto stavu. Důvodů byla řada. Jedni podtrhovali ztrátu pojmu společenství (prožití mše bylo chápáno zcela individualisticky), jiní poukazovali na ztrátu prožívání liturgie laiky (během eucharistické modlitby se modlil růženec, zpívaly písně...), další si všimli absence zapojení laiků do obětování mše (zajímavě řeší encyklika Mediator Dei a pak z této encykliky bohatě čerpající konstituce II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium). Nakonec se také odhalilo, že přijímání je chápáno jako odměna za svatý život a nikoli jako posilující pokrm na cestu či do boje s vlastní slabostí.

Z řečeného snad vyplývá, že prožívání víry není věc jednou pro vždy naordinovaná. Stále znovu, každá generace zápasila a zápasí o správné uchopení velikých tajemství víry. Téměř vždy se nějaká část zdůraznila a tím jiné důležité prvky ustoupily do pozadí. Proto je třeba všechny tyto spory brát s určitou rezervou a hledat plody nikoli další rozdělení!

Proč by mělo být možné dotýkat se eucharistie ústy, ale ne rukou?

Vraťme se ale k přijímání na ruku. Především, sledujme jednání Pána. On nejednal nikdy hříšně, tedy, co dělal on, je cestou i pro církev! Pokud Ježíš vzal chléb, lámal a dával učedníkům (kteří v tu chvíli nekoncelebrovali, protože ještě nepřijali Ducha svatého), stáli v roli účastníků. „Vezměte a jezte...“ byl pokyn samotného Pána.

Vedle toho je dnes nesrozumitelné, proč by mělo být možné dotýkat se eucharistie ústy, ale ne rukou, jako by nějaká část těla byla více hodna a jiná méně hodná či dokonce nehodná. To v dnešním kontextu zavání spíše ezoterikou či gnózí, než křesťanstvím. Ale je pravdou, že v jisté době to církev opravdu požadovala. Proč?

Církev vždy dbala na uctivou a pečlivou manipulaci s eucharistií a bála se, aby někdo eucharistii neodnesl či ledabyle neznehodnotil pohozením. Pečlivost a starost církve o úctu k eucharistii se nesmí ztratit ani dnes. Proto je třeba stále dbát, aby přijímání na ruku neznamenalo volnou manipulaci s eucharistií. Avšak praxe již padesáti let přijímání na ruku v mnoha zemích takové úkazy až na výjimky nepřinesla.

Pandemie a přijímání na ruku

Pandemie šířená kapénkami v našem dechu opět rozvířila otázku přijímání na ruku. Pro mnohé nejde jen o technikálii, ale projev víry. Jakoby ti, kdo přijímali na ruku, byli špatní, méně zbožní a přijímající do úst zbožnější či snad svatější. Někteří to dokonce vyhrocují do roviny hříchu, jakoby dotknout se rukou eucharistie byl hřích, zatímco dotknout se ústy nikoli. Lze za tím vidět přehnané naplnění příkazu církve, aby nikdo eucharistii nezneuctil (Kodex kanonického práva Kán. 1367). Při tom zcela ignorují sílu infekce šířené kapénkami dechu a ohrožení ostatních, kteří přistupují po nás. Přijímání na ruku je v tomto smyslu bezpečnější forma, o čem svědčí i instrukce našich biskupství kněžím např. https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/200330velikonoce-2020-vademecum-pro-kneze.

Úzkostná péče o mikroskopické zbytky s nasazením detektivů 

Dalším historickým důvodem přijímání do úst byla starost o drobečky, které, pokud jsou velké tak, že je stále chápeme jako chleba, jsou stále přítomným Pánem. Pak není možné je jen tak sklepnout z dlaní na zem. I ty by člověk měl přijmout nebo vložit do nějaké nádoby a tu pak kněz správně očistí. Ale domýšlení této skutečnosti do fatálních důsledků některé vedlo k tomu, že úzkostně pečují o mikroskopické zbytky a s nasazením detektivů zkoumají nepatrné prachové částice... Jenže Pán sál lámal chléb před očima apoštolů a nikde není ani náznak úzkostlivé „záchrany“ drobounkých částeček. Za jakých okolností již nelze chápat drobečky či spíše prach jako materii chleba, a tedy již také v této materii není ani přítomný Ježíš? Do otázek praxe již před lety vstoupila technika. Dnes užíváme průmyslově předpřipravené hostie, tedy nelámeme kusy chleba. Tím se minimalizovala možnost větších drobečků... Nicméně zde může stát docela silný předmět sporu!

Přijímání na ruku nebylo otázkou koncilu, ale pozdějšího rozhodnutí kongregace pro svátosti, tedy úřadu, který v rámci papežovy správy o církev dbá na správné slavení bohoslužeb. Jestliže kongregace rozhodla ve prospěch podávání na ruku (biskupové v ČR zažádali o tuto možnost v roce 1997), pak nelze takové rozhodnutí snižovat. V úvodu do kongregací schválené liturgické knihy Svaté přijímání a úcta eucharistie mimo mši se říká: „Biskupské konference však mohou stanovit – po schválení svého záměru Apoštolským stolcem – že na území, které jim podléhá, se může svaté přijímání podávat i tak, že se proměněný chléb vkládá do rukou věřících, za předpokladu, že se předejde jakémukoli nebezpečí zeslabení úcty věřících vůči eucharistii nebo šíření mylných názorů o eucharistii.“

Praxe přijímání na ruku je dnes již letitou skutečností na celém světě. Je ji jistě stále třeba vylepšovat tak, aby nedocházelo k žádnému zneuctění. Ale mnohem významnější je soustředění se na obsah této svátosti, v níž je nejen Pán přítomný, ale především se stává na základě našeho darování jemu, darem pro nás, pokrmem milosti k cestě do Božího království.

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost