Přijímání na ruku

Dobrý den,
setkala jsem se s názorem, že se proměněné hostie nesmí prostý člověk dotýkat. Je to prý určeno jen těm, kdo jsou pro tuto službu pomazáni. Je skutečně pravda, že ruce kněží jsou speciálně posvěcené k tomu,  aby mohli na přeměněnou hostii sahat, nebo to bylo zvykem v minulosti, který vymizel?
Dotyčný argumentoval učením sv. Tomáše Akvinského, který prý učil, že z úcty ke Svátosti oltářní, nesmí se jí dotknout nic, kromě toho, co je posvěcené. Posvátné nádoby oltářní jsou posvěcené kvůli tomuto posvátnému účelu, ale také knězovy ruce jsou posvěcené, aby se mohly dotýkat Svátosti oltářní. Proto se jí nikdo jiný zákonně nemůže dotýkat, aby se zabránilo znesvěcení. (Summa, III, Q.82, čl. 3)

Vážená paní M.,
Váš dotaz je velmi komplexní, ač se to možná nezdá.

Začněme u Písma svatého. Ježíš při poslední večeři vzal chléb, lámal a dával (nikoli podával do úst). Je zajímavé odhadnout, jaký chléb používal, určitě to nebyly prefabrikované hostie. Pravděpodobně to byl nekvašený chléb, který by se dnes blížil „arabskému chlebu“, tedy plackám. Zkuste takové placky natrhat na kousky a rozdílet. Nejen, že to nebudou kousky na podání do úst, ale bude z nich velké množství drobečků... Takto jednal sám náš Pán!!! Co tím zamýšlel, kam mířil, co všechno jeho slova a gesta říkají?
Domnívám se, že celé toto jednání (slova i gesta) svědčí o nesmírné míře jeho lásky, která se za nás vydává s obrovskou velkorysostí! Ano, on se rozhodl nejen riskovat, „padat na zem“, ale doslova se vydat zcela všanc, být rozdroben mezi lid... jen, aby se stal pokrmem pro nás, poutníky do království Božího. Jak nesmírná láska! Bůh má nesmírně široké srdce, netrpí úzkostlivostí.

Církev vnímá apoštoly jako první biskupy, tedy apoštolové se stali biskupy. První mezi nimi – papež – nemá žádné vyšší svěcení, má „jen“ úkol řídit jejich společné jednání. Už v Písmu svatém narazíme na to, že tito biskupové mají na pomoc presbytery a jáhny. Kněz je posvěcen Duchem svatým, aby konal některé úkony svěcení, tak jedině on může posvětit nové kněze... Později v praxi církve k jáhnům a kněžím přibyli také akolyté, tedy laici vypomáhající s přinášením eucharistie! Tedy dotýkání se eucharistie nebylo rozhodně pouhou záležitostí kněží a biskupů! Rozhodně ne. Kněz je posvěcen proto, že jen on může proměňovat tělo a krev Krista. To je jeho prvořadý úkol, podobně jen on může udělit rozhřešení. Tedy ruce kněze jsou především posvěceny (doslova pomazány olejem), aby skrze ně sestupoval Duch svatý a posvěcoval.

Pak je tu jiná otázka. Celá liturgie mše má svoji dynamiku. Lid (i Vy) přináší chléb a víno k oltáři a vkládá je do rukou kněze. Ten je v modlitbě díků pokládá na oltář a následně v eucharistické modlitbě prosí o sestoupení Ducha svatého, který chléb proměňuje v Kristovo tělo a víno v krev. A pak tentýž kněz, který přijal z lidu dar chleba a vína, jde a rozděluje eucharistického Krista. Tedy vždy! má být podávajícím kněz resp. biskup, který předsedá bohoslužbě oběti. Jde o klíčový symbol – my se darujeme Kristu a on se dává nám. Ten dotyčný přijal dar lidí a tentýž dává proměněný tento dar lidem. Předsedající je tedy sám symbolem Krista!

Eucharistie není žádná relikvie! Nejde o zakonzervovanou mrtvolu Ježíše. Je to živý Pán v eucharistické podobě. Tedy nechováme se k němu jako k nějakému vzácnému předmětu objevenému ve vykopávkách (tam pak patří péče o historický předmět, jako jsou rukavice, bezprašnost, roušky, vakuované krabice, vitríny, temné světlo...), ale jednáme s ním, jako při setkání s živým Kristem.

Nyní se podívejme na sv. Tomáše Akvinského. Předně je třeba říci, že to je skvělý teolog středověku! Mnoho věcí velmi propracoval. Ale! Je to zároveň jen jeden z mnoha a mnoha teologů, ač vynikající. Tedy Tomáš se může mýlit! Církev jeho teologii bere velmi vážně, ale stejně tak víme, že na některé otázky měl odlišný názor, než je dnes církví přijatý jako dogmaticky závazný (viz Panna Maria). Tedy i jeho pohled na dotýkání se hostie bude třeba zkoumat. To je také podstata teologie! Je to věda, která stále znovu otevírá složité otázky víry a zkoumá je pohledem toho, co dnes víme. I Tomáš připouští, že se jáhen dotýká kalicha a je to jeho úkol. Tedy i on ve svém přísném pohledu vidí, že rozdílení je věcí širší. Zdaleka není prvním teologem, který eucharistii řeší. Máme ze starověku více autorů, kteří se k tématu vyjadřují (Didaché, sv. Ignác Antiochijský a sv. Justin).

Nezapomeňme, že v době sv. Tomáše se téměř nepřistupovalo k přijímání na rozdíl od starověku. Běžní lidé skoro vůbec! Tedy sv. Tomáš neřešil praktickou věc, jak rozdat sv. přijímání mnoha set lidem. Naopak v 19. st. a na začátku 20. století roste na základě reflexe prvotní církve velká revize vyloučení laiků z přijímání. S tím se otevřela otázka, jak situaci řešit, když není dostatek kněží. A z toho vzešla teologická reflexe, že kněz má nejprve sám přijmout a pak může pověřit další služebníky (je vhodné, aby to bylo i formálně vyjádřeno), aby mu pomáhali tělo Kristovo rozdávat. Kněz tedy ani v případě rozdělování eucharistie laikem neztrácí svoji roli!

A konečně přijímání na ruku. Nejprve se ptejme zcela obecně. Jaký je rozdíl mezi rukou a ústy? Pokud se člověk nesmí „ani dotknout“, pak by nesměl vůbec přijímat! Celý je nečistý! Anebo je chrámem Ducha svatého a pak je celý! čistý, tedy lépe celý posvěcený Bohem. Vzpomeňme na našeho Pána vysvětlujícího, co člověka poskvrňuje, když klade otázku: „Nerozumíte, že všechno, co vchází do úst, postupuje do žaludku a vypouští se do stoky? Co však z úst vychází, vystupuje ze srdce - a to člověka poskvrňuje.“ (Mt 15,17-18) Ale sám Pán chce, abychom jeho tělo přijímali! Vždyť tak se nám dává a toto darování je vrcholem života křesťana. Ruka není méně ani více než ústa.

A naopak očima podávajícího, když máme tak posvátný moment, kdy podáváme Pána bratrovi/sestře ve víře a při tom řešíme jeho sliny, padající zuby, suchý jazyk... Copak to je prožívání eucharistické úcty? Tedy položme si faktickou otázku, zda je podávání do úst posvátnější ve srovnání se správně prožívaným přijímáním na ruku.

Jinou věcí ovšem je, že se může nějaká část eucharistie oddělit a zůstat na dlani. Pokud jde o částku maličkou, pak asi nemůže být řeč o chlebu, což je směs mouky a vody utvrzená pečením Pokud je úlomek tak maličký, že už není směsí jednotlivých rozemletých zrn, pak se zde Kristova přítomnost ztrácí, podobně, jako když hostii „rozpustíme“ ve vodě. Pokud ale jde o „drobečky“, pak je třeba s nimi zacházet jako s přítomným Pánem. Tedy pak je nezbytné vybrat je z dlaně či korporálu a přijmout je. Odhodit takové částky na zem je opravdu neúcta ke Kristu. Tento moment někteří napadají jako nedořešený na obřadu přijímání na ruku.

Podávat do úst či na ruku? Tato otázka zmítá církev již desetiletí. Myslím ale, že k jejímu pochopení je třeba se odtrhnout od velmi zúženého oddělení eucharistie od slavení celé mše svaté. Všechno ve mši hraje svoji roli a skrze mnoho a mnoho slov, gest, symbolů k nám přichází Pán. To všechno má velký význam. Nejde tedy mši svatou zredukovat jen na přijetí hostie.

Všimněme si, že sám Ježíš říká: „Vezměte a jezte“. V řečtině zde stojí slovo λαμβάνω, které znamená brát (si), vzít (si); chytit; zmocnit se. Někteří namítají, že to Ježíš řekl jen učedníkům, ale pokud budeme zkoumat i 1 Kor 11,24, zde se sv. Pavel obrací k celé komunitě. Tedy už Pavel vnímá „vzít“ ve vztahu k celé farnosti.

Shrňme tedy toto zamyšlení. Apoštolové jsou Kristem skutečně pověřeni ke slavení eucharistie a ti si volí další služebníky. Proměňovat tělo a krev Krista mohou jen kněží, rozdělovat mohou i jáhni a případně další mimořádní pomocníci. Jestliže se nám Ježíš daroval, myslel to velice vážně a skutečně se nás dotýká. Pak již je jedno, zda úst či rukou, v tom není rozdíl! Je to stejný člověk. Eucharistie je především pokrm na cestu, tedy zacházíme s ní jako s pokrmem (a to v té nejvyšší míře úcty). Setkáváme se s živým Kristem. Jde o živé setkání! A připomínám, že teologii nezastupuje pouze sv. Tomáš Akvinský, ale je třeba ji zkoumat od počátku dodnes. Každá doba přináší své poznatky, zápasy a z nich se sestavuje bohatá mozaika porozumění.

Vážená paní M.,, jde o bohaté téma. Kéž byste našla sílu a ponořila se do rozjímání této veliké svátosti. A ještě více Vám přeji, abyste z jejího bohatství žila, tedy z milosti našeho úžasného Pána Ježíše Krista.

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost