Přijímání eucharistie vkleče

Dobrý den,
ráda bych se prosím zeptala. Již před nějakou dobou jsem si sama v sobě dospěla k tomu, že bych ráda přijímala Tělo Páně na kolenou. Je tož již skoro rok, kdy se ve mě tato touha probudila a přestože jsem ji doposud nikdy nerealizovala, přetrvává.

Vím, že se jedná o dovolený způsob přijímání eucharistie a vím, že někteří jednotlivci takto přijímají. Ovšem například můj muž mě od toho spíše odrazuje s odůvodněním, proč se odlišovat od ostatních. Já sama za sebe si myslím, že mé důvody jsou ryzí, vnímám v tom nejhlubší možné vyjádření úcty. Leč manžel to vidí spíše jako okázalé gesto před lidmi, stavění svého duchovního života na odiv, a proto mi to spíše nedoporučuje.

Také jsem jednou byla na mši, kde kněz na jejím konci zrovna mluvil o přijímání eucharistie. O tom, že jak přijímání na ruku, tak přijímání do úst je v pořádku a přijímající se v tomto může svobodně rozhodnout. Vedle toho však doporučil přijímat v stoje s tím, že podat přijímání klečícímu je pro kněze náročnější.

Prozatím přijímám normálně ve stoje právě proto, abych nevzbuzovala pozornost a abych "příliš nezatěžovala" kněze, ale moje touha je už delší dobu někde jinde. Mohla bych tímto poprosit o Váš názor na věc? Jak se k tomuto postavit, jak rozlišit?

Moc Vám děkuji.

Vážená paní ...,
děkuji Vám za krásný dotaz. Úcta k eucharistickému Ježíši je něco, co církev nese ve velké úctě. Z liturgického hlediska je to vlastně velmi obtížně uchopený moment.

Obřad přijímání začíná modlitbou Otče náš, pokračuje pozdravením pokoje a následuje tolik přehlížený a při tom zásadní okamžik lámání eucharistie. Právě při něm se naznačuje, že se Ježíš – Beránek pro nás „zlomil“ svojí obětí, a tím nám každému připravil pokrm na cestu. Slyšíme tu ozvěnu všech souvislosti s vyjitím Izraelitů z Egypta atd. A právě zde jako společenství všichni i kněz poklekáme. Je to vyznání víry v Boha. A pak postupujeme k přijetí hostie. Eucharistický Kristus se nám dává pod způsobou chleba. Máte pravdu, že by se člověk chtěl vrhnout na kolena a klanět se mu v onom nejbližším kontaktu. Ale ve větším kostele jde za námi řada lidí, podávající ani nestačí rozpoznávat tváře... A přeci s každým by měl pronést mikrodialog: „Tělo Kristovo!“ „Amen.“ Jako bychom se zde, před tváří Krista vzájemně ujišťovali vírou. Je to dialog z očí do očí, ze srdce k srdci. A tady stojíme v kritickém okamžiku. Na jednu stranu by se chtělo padnout na kolena a klanět se Kristu, ale zároveň vést tento dialog důvěry s podávajícím. Uprostřed nás je Pán a my se vzájemně ujišťujeme o jeho blízkosti...

Jak to udělat, abychom zároveň nezdrželi mnoho lidí za námi a při tom nezhatili silnou atmosféru přijímání klopýtáním přes sebe. Jako kněz se občas potkávám s tím, že v momentě mého pozvedání hostie a slov: „Tělo Kristovo“ mi přijímající mizí z očí. Nezachytil ani očima ani ušima moje slova. Musím s miskou i hostií uhnout, aby mi je nevyrazil hlavou, kterou s pokorou sklání. A vzápětí povstává a nevědomky jde opět hlavou proti misce s hostiemi a já utíkám o krok zpět.

Je to vlastně detail, ale jak to udělat, aby to bylo krásné, silné, pokojné, hluboké? Pokleknutí těsně před přijetím je vyjádření naší oddanosti Kristu, vyznání víry, projev pokory. To je tak silné. Ale zároveň to komplikuje celou situaci. Jako dítě si pamatuji poklekání kolem mřížky před presbytářem. Mám u toho hrůzné zážitky, jak se část lidí valila k mřížce a jiní se snažili od ní dostat. Tlačili se a já, jako malé dítě, byl uprostřed toho davu. Dav mne unášel a nebylo možné se vůbec někam posunout...

To všechno vykresluji proto, aby bylo vidět, že tento krásný moment v liturgii bude jednou třeba nějak nově uchopit. Ale v tuto chvíli to nemá snadné řešení. Možná by ale pomohlo připustit si, že to jde různě prožít při různých typech mší. Např. když budeme ve velké farnosti s mnoha lidmi, lépe nepoklekat a nezpůsobit zmatek. Když budeme v malém společenství na exerciciích nebo na malé vesničce, bude docela hezké a cenné opravdu poklekat a třeba i ve vteřině klidu se nechat unášet s přítomným Ježíšem. A právě to jde, když se domluvíte dopředu s celebrantem, nebo když už Vás bude znát.

Snad poslední poznámka. Liturgie se vyvíjí, přistupují do ní nové prvky (např. pozdvihování) a jiné se opouští. A my neseme bolest či tíhu tohoto vývoje i v tom, že něco je nešikovné a postupně se celé společenství shodne na tom, že bude třeba najít lepší formu. Nesete tedy podíl na tomto hledání a třeba Vám jednou budou naši potomci vděční za tento zápas o víru, liturgii i lásku k Pánu.

Hodně sil a neztraťte svoji lásku ke Kristu!
 

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost