Bylo mi padesát, bez antidepresiv by to nešlo

Dobrý den, bylo mi padesát let. Mám sedm dětí, a i když tři už jsou z domu, snažím se jim vypomáhat. Našla jsem si práci, ale je pro mě velmi náročná, vyčerpávající a  nenaplňuje mě. Navíc výplata mizerná, peněz se nedostává, jak by bylo třeba. Pracuji i o víkendech, a tak nemůžu na mši. Ani nevím, kdy jsem byla u zpovědi. Pusto, prázdno, poušť.   

Manželství nefunguje, děti si žijí svůj život. A já jen zajišťuji jejich potřeby. Tolik jsem dala dětem, všechny jsem s láskou přijala. A teď se musím donutit každý den nějak fungovat. Bez antidepresiv by to nešlo. Nevím, kde brát sílu. Zdá se mi, že Bůh mlčí.

-redakčně upraveno-

Milá A.
Vaše řádky znějí hodně smutně. Možná by to chtělo nějakého zdatného duchovního průvodce, kterému byste mohla vyprávět svůj příběh podrobněji, aby Vám mohl poradit nějaké konkrétní kroky. Toho se já neodvážím, protože nevím nic o Vás ani o poměrech ve Vaší rodině. Také dobrý psycholog nebo rodinný poradce by Vám mohl dát cenné rady, ale o to Vám asi nejde, když se obracíte na Linku víry.

Vezmu to tedy z tohoto konce: z konce víry. On to ale není konec, ale začátek, začátek všeho dobrého v našich životech. Jestli se ptáte na to, jak dát svému životu smysl, tak musíte začít od toho, že si tento smysl jasně postavíte před oči a rozhodnete se, že za ním půjdete „celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“, budete o něm „uvažovat doma i na cestách, když uléháš i když vstáváš“ … (srovnej Deuteronomium 6, 4-9). Pokud ztratíme ze zřetele cíl, tak logicky začneme bloudit, bezcíleně se potácet a motat, a nakonec padneme vysílením na poušti, jak sama píšete.
Váš život byl jistě původně krásně zacílený. Sedm dětí, smekám před Vámi! To chce v dnešní době pořádnou odvahu. Museli jste mít asi s manželem jasnou představu o tom, o co vám v životě jde, byli jste ochotni (nebo aspoň Vy) pro to přinést mnohé oběti. A teď se Vám ten krásný cíl rozpadá pod rukama...

Jenže … co to vlastně bylo za sen a za cíl? Co v něm bylo na prvním místě? Byl to skutečně Bůh? Pokud ano, tak jak se stalo, že teď stojí někde na vedlejší koleji?

Jistě jste ho chtěla chválit a oslavovat tím, že budete mít krásnou rodinu, že přijmete děti, které Vám dá, a vychováte je pro něj. Jenže naše představy, jakým způsobem budeme Bohu sloužit, se často rozplynou. Možná právě proto, abychom ani do tak krásných a vznešených cílů nekladli svou naději, protože ta je jen v Bohu samotném. Děti se nevyvedou, manželství se rozpadá, práce stojí za starou belu, peněz se nedostává… ale nic z toho nemůže být důvodem, abychom zapomněli na svůj Cíl, kvůli kterému se lopotíme. On zůstává pořád stejný, věrný, čeká na nás trpělivě s otevřenou náručí. Bůh by měl v našem životě, jakkoli zpackaném, zůstat vždy na prvním místě, protože naším cílem není rodina, děti ani manželství, ale On sám.

Píšete, že „Bůh mlčí“. Ale jak by mohl mluvit, když není prostor, v němž by mohl promlouvat? Bůh mluví ve svém slově – čtete a rozjímáte pravidelně Písmo? Bůh nás posiluje ve svátostech – jak Vás má posilovat, když nechodíte do kostela? Bůh může přijít jen do srdce, které je očištěno Kristem od hříchů: jak ale může přijít, když nechodíte ke zpovědi? Neměje mi za zlé ta drsná slova, ale neexistuje nic, co by nám mohlo zabránit milovat Boha nade vše. „Ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží…“ (Řím 8, 38-39). Existují situace, kdy je opravdu těžké zachovat nějaký řád (a já nepochybuji, že je to i Vaše situace), ale pokud zachovám lásku k Bohu a v srdci touhu po něm, pokud k němu pořád obracím zrak a znovu a znovu se snažím využívat všechny prostředky, které mi nabízí na cestu, nemůžu se úplně ztratit v poušti bez pomoci!

Bůh nám ukazuje mnoho cest, kterými může proudit milost, ale když je nevyužíváme, nechce nám brát svobodu a „nutit“ nás do zbožnosti nějakými nadpřirozenými zjeveními. Je to podobné jako v klasickém vtipu o židovi, který vyčítá Bohu, že ještě nikdy nevyhrál v loterii, i když se za to už taková léta modlí. A Pán Bůh mu na to řekne: „tak už si konečně kup ten los!“

Prosím, kupte si los a vsaďte na něj všechno. Ten los není nic menšího než Bůh sám. Oprašte znovu svoji prvotní lásku, rozhodněte se postavit víru na první místo ve svém životě. Nejprve zpověď. Pak pravidelně mše svatá (když to opravdu nejde v neděli, tak aspoň ve všední den), modlitba, zpytování svědomí, denní četba Písma, aspoň pár řádků, dokud Vás něco neosloví. Vrhněte se do toho. Přeskládejte celý svůj život tak, aby na prvním místě byl Bůh, a ostatní věci se samy začnou logicky řadit jinak a méně bolestivě.

Netvrdím, že se problémy zázrakem vyřeší. Ale stoprocentně na ně budete hledět jinak – Božíma očima. Tím pádem je budete i jinak řešit: s Bohem. S láskou a trpělivostí, s humorem a pochopením a především s duchovním přesahem. Možná své okolí překvapíte novou energií, ze které bude znát naděje a hluboká radost. (A není vyloučeno, že právě to na Vás chybí teď Vašim dětem i manželovi.)

A ještě poslední poznámku: Odhodlání k tomuto kroku poněkud ztěžují antidepresiva. Mají bohužel kromě jiného ten neblahý účinek, že jaksi „odříznou“ emoce, takže sice člověku už není tak strašně, ale nedokáže mu být ani výrazně dobře. Všechno je šedivé a nudné, není tu motivace k nějakým rozhodným životním krokům. Krátkodobě mohou pomoct překonat nějaké těžké období, ale dlouhodobě z našeho života mohou udělat šedivou krajinu bez jasných kontur. Tím samozřejmě nechci radit k vysazení léčby – to je výhradně v kompetenci lékařů.

Chci jen říct, že pokud antidepresiva oslabují Vaši emoční stránku, tím víc je nutné si uvědomit, že vztah k Bohu není záležitostí emocí, ale vůle! Rozhodnout pro Boha se můžete, i když nic velkého v oblasti emocí nebudete pociťovat.
Pokud Vám totiž zůstala víra – a o tom není podle Vašeho psaní pochyb – tak stačí na to, aby osvítila Váš rozum: obrátit se plnou parou zpět k Bohu je totiž jediná rozumná možnost, jak vrátit životu radost. K tomu Vám vyprošuji odvahu a milost.
 

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt