Pohoršování

Dobrý den,
co přesně znamená pohoršovat se? A jak to souvisí s vyjádřením názoru, že se mi něco nelíbí a to i podstatného i méně podstatného? Jak se pohoršování vyhnout? Trochu mi to připadá, že bychom museli stále mlčet a ani si raději nic nemyslet, abychom neodsoudili i ve svém srdci.

A druhý dotaz:

Co je rouhání?
Co je zlořečení?

Prosím o konkrétní příklady.
A jak se dá odstranit, pokud se v minulosti stalo?

Děkuji.

Pokud vzbuzujeme pohoršení,  navádíme tak vlastně druhé k páchání zla. Kdo pohoršuje, stává se pokušitelem, příčinou k pádu. O závažnosti takového chování a jednání mluví Pán Ježíš v Mt, 18,6-7 ("…běda tomu, skrze koho pokušení přicházejí...") V Mt 18, 8-9  je pak řeč o pohoršení v životě každého křesťana ve smyslu překážky, která zabraňuje životu z víry, plnosti života s Bohem.  ("Jestliže tě svádí tvá ruka nebo noha, utni ji…, jestliže oko, vyrvi je…") Chybujeme všichni a bohužel i my křesťané leckdy neděláme Bohu svým životem dobrou reklamu. V tomto ohledu si můžeme připomenout také  Ježíšovo varování, když káral zákoníky a farizeje: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít." (Mt 23,13). Pohoršení znamená říkat jedno a dělat druhé, tedy obojaký život. 

Vy se ale ptáte, jak se zachovat, pokud se cítíte pohoršena postoji, chováním druhých. Záleží jistě na situaci, ale vždy je možné zvážit diskrétní slovo s dotyčným, zda by nepřineslo dobré plody.  Obecně se ale v takových chvílích přikláním k tomu aktivovat křesťanský postoj milosrdenství (velkorysosti), kdy druhé nebudeme odepisovat. Protože Bůh je milosrdný i ke mně za moje některé podivnosti, které v životě provádím. Někdy je takové situace dobré přijmout jako trenažér trpělivosti a velkorysosti. Apoštol Pavel k tomu říká:

"My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: `Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.´ " (Řím 15, 1-3) V té souvislosti si můžeme položit otázku, v jakých oblastech svého života jsem já tím „slabším“, kde mě druzí musí snášet. Protože to potřebujeme všichni.

Vzpomínám si i na životopis Jana Maria Vianeye. Psalo se v něm, že čím byl starší, tím méně komentoval hříchy lidí, mentoroval, moralizoval.
Máme v podstatě dvě možnosti. Buď budeme v sobě pěstovat hněv nebo lítost z jednání svého okolí. Plody hněvu – byť se týkal spravedlivé věci – jsou na oko vidět hned, ale důsledky vedou spíš ke zlému než k nápravě. Lítost činí naše srdce vnímavějším na účinnou pomoc. Hněv produkuje agresivní slova/ lítost slova útěchy, povzbuzení, možnosti řešení či zlepšení.
Napadá mne příměr:  Chceš-li vzít psovi kost, dej mu kus masa. Nabídněme svému okolí osobní příklad stylu života, o kterém si myslíme, že je správný. Vím, že je to náročnější, než kdybychom otevřeně brojili proti morálnímu úpadku, vymýšleli různé agitace…

Ježíšova pokorná láska někdy pohoršuje, zneklidňuje naše já a obtěžuje…

Nezřídka se můžeme setkat s paradoxem, že se ten, kdo žije skutečně z moci Ducha Božího jako pravý Ježíšův učedník, stává pro druhé kamenem úrazu, pohoršením, skandálem.  Druzí na něj „naráží, nemohou ho snést“. Samotný Ježíš byl „kamenem úrazu“ –  "… my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kamenem úrazu, pro ostatní bláznovství…" (1 Kor 1, 23)  A jinde "Hle, kladu na Sión kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo věří, nebude zahanben."  (Řím 9, 33)  V Markově evangeliu 6, 1-6 je psáno, že se přítomní v synagoze nad Ježíšem pohoršili, a přitom se divili jeho moudrosti, jeho činům. Byl jim pohoršením pro jejich nevíru, předsudky, možná jiná očekávání, zdání obyčejnosti, tvrdost srdcí…

Na to, že se taková věc může stát i nám křesťanům, naráží papež František ve své homilii nad texem:  "Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali a říkali: ´Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží´“.  (Lk 23,35) Papež říká: "Životní okolnosti nebo naše neuskutečněná očekávání nám také mohou přivodit pokušení zaujímat od Ježíšova kralování odstup, nepřijmout až do důsledků pohoršení Jeho pokorné lásky, která zneklidňuje naše já a obtěžuje…“ (celý text homilie zde.)

Jak pohoršení, tak pohoršování se je tedy určitě lépe se vyvarovat. A jak? Snažme se  upřímně žít jako učedníci Ježíše Krista. Živme se Božím slovem, svátostmi a skrze ně uzdravujícím Božím působením, buďme vytrvalí a poctiví v modlitbě. Tak se v nás bude upevňovat láska a milosrdenství k bližním a budeme strůjci pokoje.

V případě zájmu doporučuji k přečtení odstavce 2284-2287 z katechismu katolické církve (KKC) a na www.vojtechkodet.cz v sekci Zamyšlení nad nedělními texty (O pohoršení, 26. neděle v mezidobí B) a z Nového zákona Mk 9, 42-48.
 

Rouhání - vzdorovitý projev neúcty

Rouhání je jakékoli nevhodné užívání jména Boha, Ježíše Krista, Panny Marie a všech svatých. Spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá a vyzývavá slova proti Bohu. Jedná se o vzdorovitý projev neúcty. Velmi doporučuji k přečtení výklad k druhému přikázání v Katechismu katolické církve; o rouhání pak odstavec 2148, 2162, kde je vše vysvětleno a více rozvedeno. Rouhání je samo o sobě těžkým proviněním (má za předmět závažnou věc), proto je tento hřích třeba vyznat ve svátosti smíření. Tomu předchází skutečná lítost, obrácení srdce, tedy uvědomění si závažnosti tohoto hříchu, a upřímná touha po a přijetí Božího milosrdenství a uzdravení ve svátosti smíření.

Zlořečení (kletba) 

Zlořečení (kletba) je opakem požehnání. Žehnání (dobrořečení) je svolávání Dobra, jehož pramenem je Bůh, který dává život. (Příklady požehání z Písma svatého: Áronské požehnání Nu 6, 24-26; Ž 67, 2, 7b, 8;Ž 121, 5-8)
Zlořečení znamená svolávat zlo na druhého člověka ve snaze ublížit mu, a přitom se dovolávat zlých mocností.
Podle slov Pána Ježíše (Lk 6, 28: „Žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Žehnejte a neproklínejte“) máme jako Boží děti, spolupracovníci a přátelé žehnat všem, což znamená podílet se na Boží vůli a záměru, na dobru, které sami nejsme schopni pro druhé získat, zajistit.
Dopustit se zlořečení je závažný hřích. Je třeba v modlitbě prosit Boha za odpuštění, prosit o pravou lítost, o Ducha Svatého a vyznat tyto hříchy ve svátosti smíření. V modlitbě pak žehnat těm lidem, vůči kterým bylo zlořečení vysloveno, prosit za jejich uzdravení a upřímně jim vyprošovat dobro a Boží požehnání.

Přeji vše dobré a hojné Boží požehnání!

-redakčně upraveno- 
 

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Křesťanská etika, hřích