Po 15 letech

S manželkou jsme spolu 15 let. Oba jsme věřící. Nyní je manželka na mateřské s ročním synem, starší chodí do školky a do školy. Já pracuji. Navenek naše rodina vypadá velmi spořádaně a pro někoho až idylicky. Během posledních doby jsme v docela komplikované manželské krizi. A já nevidím řešení, jak se z toho dostat.

Vnímám manželství spíš jako instituci, ve které je hlavním cílem zajistit a dobře vychovat vlastní děti. Připadá mi, že manželka si žije svůj vlastní život. Sama říká, že jí to tak vyhovuje. Veškerou svou energii nasměrovala na děti a domácnost. Vaří, pere, uklízí, nakupuje oblečení pro děti... Za ta léta na mateřské ztratila potřebu jít do společnosti, jet někam na výlet, zajímat se o dění ve světě. Mezi ostatní chodí nerada, protože neví (jak říká), o čem by si s nimi povídala. Ve snaze pomoci jsem již dávno přebral veškerou rodinnou agendu, takže manželka neumí (a myslím, že ani nechce umět) vybrat peníze z bankomatu pomocí karty, dobít si telefon, zaplatit inkaso apod. Teď vím, že to byla chyba.

Poslední dobou je hodně náladová. Stačí drobnost, např. něco neudělám nebo mám jiný názor a naštvaná odchází a přestává se se mnou bavit. Uzavře se do sebe. Většinu věcí, co řeknu, si vztahuje na sebe a bere to jako výtku, reaguje "protiútokem". Občas je její chování až hysterické. Kolikrát si říkám, kde je to děvče, které jsem i bral. Na fotkách byla vždy usměvavá, aktivní s mládeží…

Samozřejmě nechci říct, že chyba byla vždy na její straně. Určitě je řada situací, kdy jsem to opravdu pokazil já. V řadě situací jsem se jí také omluvil. Nevím, ale jestli je dobré se neustále omlouvat, a to i v situacích, kdy si myslím, že chyba není na mé straně. Tím by se jenom utvrdila v tom, že jsem chybu udělal opět já a ona je v právu.

Několikrát jsem se snažil, abychom si o problémech promluvili. Vždy, když se o to pokusím, manželka ale mlčí a je to spíše můj monolog. Chtěl jsem po ni, aby mi sdělila, co ji vadí, ale o problémech nechce mluvit. Řekne, že není naštvaná a že ji nic nevadí, že jí je samotné dobře.

Opakovaně jsem jí také nabízel, že bychom se měli za nás společně modlit. Občas mou nabídku příjme, ale často jen mlčí.

Vím, že můj mail vypadá, jako bych si potřeboval postěžovat na to, co se u nás děje. Ale spíš mě to hodně trápí a nevím jak dál. Vyzkoušel jsem všechny možnosti, které mě napadly. Myslím, že ani jeden z nás neuvažuje o rozvodu. Zvažoval jsem i manželskou poradnu. Ale to nepřipadá v úvahu. Určitě by tam nešla.
Prosím o radu.

Milý...

Vaše psaní nepovažuji jen za postěžování si. Je zjevné, že situace Vás trápí. Přijde mi velmi cenné a vzácné, že o té situaci podáváte zprávu Vy jako muž. Vnímám Váš pocit bezradnosti a trochu i hněvu, lítosti, údivu, obav z budoucnosti.

Vaše manželská krize sice začala před nějakým časem, ale ještě není u konce, ještě jste nenašli nový model fungování. Vím, je to čas velmi napínavý, ale zároveň důležitý, protože těmi problémy můžete najít jeden druhého v nové, vyzrálejší podobě, najít nové způsoby přístupu jednoho k druhému, i když to teď momentálně tak nevypadá. Jste na cestě.

K tomu, co jste napsal, mě napadá, že toho vím o vaší krizi opravdu málo na to, abych Vám mohla dát nějakou zaručenou radu, která zafunguje. To, co ale mohu udělat, je dát Vám pohled z většího odstupu.

Vaše žena už nějakou dobu není tím děvčetem, které jste si bral. Změnila se, protože její život se změnil. Nepatří už mezi mládež, je máma několika dětí. Je to dospělá žena. A tak prosím neočekávejte, že bude stále stejná. Mění se život, mění se jeho potřeby a měníte se i vy. A je to tak dobře. I když je to větší nálož, tak to má svou velkou hodnotu. Když se člověk začne měnit, měnit se situace, musí se nějak změnit i věci kolem něj. Než se přijde na to, co je vlastně třeba, chvíli to trvá. A je to nepřehledné, nesnadno uchopitelné. Zároveň ale to řešení je právě ve vás dvou. Je třeba jít a hledat. Vím, že jste zkusil vše, co Vás napadlo. Je třeba to ale nevzdat.

Když se pokusím vžít do mámy několika dětí a z toho jednoho ročního, napadá mě, že její situaci vlastně chápu. Není v tomto období toho třeba víc. Ale to období je vlastně z perspektivy života strašně krátké, i když v tuto dobu velmi intenzivní. Neznamená to však, že to tak zůstane. Nejmenší dítě vyroste, a tak se změní nejen potřeby, ale otevřou se i nové možnosti i pro Vaši ženu a pro vás dva dohromady také. Současná situace neumožňuje - už z důvodu omezené fyzické kapacity každého z nás – na to ještě uměle něco nabalit. Dejte tomu prosím čas a buďte trpělivý. Zkuste svou ženu uvidět znovu. Právě v té situaci, ve které je. Ona, myslím, dobře vnímá, že víc už by bylo pro ni příliš. Samozřejmě by bylo fajn, až nejmenší dítě trochu poporoste, aby zas pomalinku mezi lidi chodit začala. Třeba s ním do mateřského centra. Ale to připadá smysluplně v úvahu tak za půl roku, myslím.

Chápu, že Vás bolí a možná to ve Vás vzbuzuje obavy, když se po Vás občas jakoby sveze i to, co Vám nepatří. Ale zároveň – jste její nejbližší. Není to dobrý způsob, ale je to nějaký důkaz blízkosti, i když s Vámi teď neumí být lépe. Chápu, že to ale není pro Vás přijatelné. To jen pro lepší srozumitelnost.

Jak s tím vším ale naložit...? Zkuste se podívat na to, co by vlastně Vaše žena v této situaci potřebovala. (Nikoliv na to, co jí vadí, ale na to, co potřebuje. ) Zkuste změnit něco – třeba malého. Ona pak nemůže zůstat stejná, na tu změnu musí zareagovat a také něco změnit. Třeba nejprve uvnitř, později ale i navenek. Zkuste nejprve ke své ženě najít znovu vztah. Měl jste ho s tím děvčetem tehdy, je třeba ho mít i k té ženě vedle Vás. Zkuste v ní uvidět – přes všechny výhrady, které Vám vaše situace bude vnucovat, Vaši ženu jako ženu skvělou. Neposuzujte ji z pohledu jejího výkonu a selhání, ale z pohledu toho, kým je. A jaký potenciál dobra a krásy v sobě nosí. Zkuste v sobě najít odvahu a tento pohled obdivu nad její krásou jí zkuste vyjádřit. Zkuste i ocenit to, jak zvládá péči o děti, vyzdvihnout to, jak se dokáže o ně postarat, sehnat pro ně potřebné. Možná, že by stálo za to, aby také uslyšela, že i když jí je dobře samotné, Vy s ní chcete být, potřebujete ji ke svému štěstí.

To, jak vše popisujete, na mě dělá dojem, že najednou díky dětem stojíte jaksi mimo. To se stává. Zkuste se vrátit zpět do jejich společnosti. Ne vytahováním manželky ven, ale tím, že Vy půjdete k nim. Zkuste se postavit na stranu Vaší ženy. To je změna, na kterou ona bude muset reagovat, a věci se budou muset měnit. Pak spolu zas budete moci jít i k druhým.

Vnímám, že Vás trápí i její duchovní život. I v duchovním životě krize přicházejí, ale neznamená to, že to tak musí zůstat. V této době asi není možné nutit partnera, aby se s Vámi modlil, natož aby šel na hloubku, když to právě teď tak neprožívá. Jistě že společná modlitba je prostor, kde by mohla uslyšet, že jste za ní, děti i její službu vaší rodině vděčný a že si jí vážíte. Nutit jí ale k modlitbě nemůžete. Můžete se ale o to víc modlit Vy sám, pronést Vaši ženu v modlitbách tímto nelehkým obdobím. Nést ji s láskou v náručí k Bohu. Můžete jí intenzivně žehnat. Uvidíte, že i to na potřebné změny vliv mít bude. Nejste tedy bezmocný. A buďte si jistý tím, že i když člověk z nějakých důvodů ve víře ochabuje, Bůh nikoliv. Opřete se tedy o Něj. Nejste na to sám.

Co se týká poradny, pokud byste nesl ten potřebný čas pro změnu těžce, zajděte prosím do poradny sám a ujasněte si, co můžete udělat.

Milý..., k tomu, aby vše dobře dopadlo je třeba velké trpělivosti. Ale také důvěry. A tak Vás s tím vším teď beru do modlitby a prosím o ten dar trpělivosti, důvěry a lásky pro vás. Ať Vám, Vaší ženě i dětem milující Bůh žehná!

Kategorie otázky: Manželské krize