Neustále se mi vrací myšlenky na pomstu

Dobrý den,
jsem plný hořkosti. Nedávno jsem zjistil, že mě můj dlouholetý kamarád okradl. Velmi rafinovaným způsobem využíval mé osamělosti - zranitelnosti, majetnosti a důvěry. V konečném důsledku mě okradl o nemalou finanční částku, důstojnost a velmi cennou věc, která pro mě osobně mnoho znamenala.
 
Když jsem jej s tím konfrontoval, z kamaráda se vyklubal bezohledný sobec, který nejenže nic nevrátil, neomluvil se, ale navíc mě začal pomlouvat, aby sám před ostatními vyšel v dobrém světle. Peníze jsem odpustil, jeho chování a lži jsem mu také odpustil, ukradená věc se mi odpouští nejhůř, ale snad i to časem skousnu.

Stále ale  každý den vstávám a lehám s obrovskou bolestí v duši za křivdu, které se na mně dopustil. Největší trápení mi působí vědomí, že mi ublížil člověk, kterého jsem měl opravdu rád a slepě do něj "investoval" své city. Mnohokrát jsem se snažil s ním usmířit a dát mu najevo, že mu odpouštím, ale on mě jednoduše ignoruje.

Neustále se mi vrací myšlenky na pomstu, které však zaháním, jelikož nechci zlo oplácet zlem a chci nechat soud v tomto sporu na Vyšší moci.

Jak se ale mám zbavit té paralyzující bolesti, která mě tak tíží a ničí, zatímco dotyčný si své počínání sám před sebou i ostatními evidentně ospravedlnil a vede spokojeně dál svůj sobecký život? 

Jak mám pochopit a porozumět, že se někdo zachová takto rafinovaně zle a bezohledně, aniž by alespoň slovem projevil sebemenší lítost?

Jak mám znovu důvěřovat lidem a věřit v jejich dobro, když člověk, který se tvářil jako velký pomocník, mi vlastně nejvíce ublížil?

Mám to brát jako poučení za svou důvěru a naivitu? Mám to brát jako trest či znamení k pochopení, že jsem sám v minulosti někomu ublížil? Já si však své hříchy uvědomuji a snažím se kát a své prohřešky napravovat, tento člověk nikoliv. A když vím, že tento člověk podobným způsobem lže a podvádí i jiné, kteří ho mají rádi - měl bych je na to upozornit? Obávám se, že tím bych se na něm dopustil zlého činu, jelikož by jej i tito lidé opustili.

Dobrý den,
zklamaná důvěra je vždy velice zraňující a bolestná. A je od Vás velkorysé, že i přes to, co Vám Váš kamarád udělal, stále myslíte i na jeho dobro.
Nemyslím, že by Bůh využíval lidské svobody k potrestání ostatních lidí. Samozřejmě ze všeho, co prožíváme, si můžeme něco odnést, často i vědomí, že sami také nejednáme vždy správně, nebo zkušenost, jak moc zraňující takové jednání je, a citlivost k zranění druhých. Že by tak ale Bůh trestal naše provinění, to neodpovídá tomu, co o Bohu víme, takže bych se toho nebála.

Když se jedná o dlouholetého blízkého přítele, je odpuštění pochopitelně velmi náročné – tím spíš, pokud on usmíření odmítá. To je ještě víc zraňující než původní špatný čin. Záležitost je ale poměrně čerstvá, a je možné, že se to Vašemu kamarádovi ještě rozleží a Vaši nabídku přijme. Pokud (nebo dokud) ne, pak nezbývá, než se každodenně snažit věc „pustit“ – přijmout, že nedojde ani k usmíření, že musíte celou věc odevzdat Bohu a k žádnému happy endu tady na zemi nejspíš nedojde. Zřejmě na to neexistuje nějaký všeobecně platný postup, ale když se lidé snaží, většinou v nějaké situaci k úlevě dojde. Někdy to ale trvá roky. Do té doby lze jen zahánět myšlenky na pomstu či trest, které bychom dotyčnému přáli – tím bychom jen sami sobě přidávali trápení - a předkládat celou věc Bohu. Když se povede najít něco, co je na celé věci pozitivní (třeba ta získaná citlivost ke zranění druhých, to, že začneme mít pochopení pro lidi smutné, potýkající se s neschopností někomu odpustit a podobně), jde pak toto období snadněji snášet. Pokud ten, kdo Vám ublížil, od Vás dostal několik nabídek ke smíření, udělal jste vše, co jste mohl. Je přirozené, že tak závažné ublížení nedokážete hodit za hlavu, ale je třeba si připomínat, že přemýšlením o té věci jen prodlužujete své trápení, a snažit se té věci, pokud možno, v myšlenkách nevěnovat. Možná jednou Váš bývalý kamarád sám bude stát o smíření, ale Vy se potřebujete osvobodit dřív, nezávisle na něm. Můžete poprosit přátele o modlitby, abyste na to měl dost sil.

Zda máte varovat lidi z okolí dotyčného člověka, to musíte uvážit sám. Pokud hrozí, že by okradl další lidi, je to zřejmě vhodné. Nemusejí toho člověka hned opustit, stačí, že si dají pozor, aby se nestali jeho oběťmi. Pokud ho ale opustí, nenesete na tom vinu Vy, ale činy toho člověka. Naopak, pokud byste je nevaroval a on jim ublížil, mohli by Vám to celkem logicky vyčítat. Vždyť o tom člověku nemusíte mluvit zle, stačí, když věcně popíšete, co Vám udělal.

Situace, jakou popisujete, se mezi lidmi, i mezi křesťany, dějí. Snad to ti lidé ani nemyslí vždy zle, někdy do toho možná postupně „spadnou“ (zvyknou si žít za něčí peníze, využívat ochoty a vstřícnosti a sami ji neprojevovat) a pak se z toho neumějí čestně dostat ven. Sama jsem podobné situace zažila. Někdy třeba po mnoha letech došlo k obnově komunikace, ale dávná záležitost zůstala zapouzdřená mezi lidmi a vztah už nebyl takový, jak dřív. Někdy lidé dokázali v nějaké vypjaté chvíli věc vyslovit, vyříkat si ji a vztah opět navázat. Nemá ale smysl s tím počítat, fixovat se na to. V tuto chvíli se můžete jen snažit na celou záležitost myslet méně a méně a soustředit se na to, co Vám Bůh v životě nabízí nového.

Modlím se, abyste měl dost sil se ze svého zranění a bolesti vyvázat a jít dál.

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství