Nemůžu vystát svou matku

Dobrý den,
děkuji za možnost napsat. Bydlím s rodiči a nebudu se moct odstěhovat dřív než za několik let. V poslední době nemůžu vystát svoji matku. Má všechny vlastnosti, které mi na lidech nejvíc vadí - povrchnost, faleš, ráda ostatní pomlouvá a hned každého odsuzuje, dráždí mě způsob, jakým mluví...
Nevím, co mám dělat. Hrozně mě trápí, že cítím k někomu nenávist a ke všemu je to vlastní matka. Jako křesťan samozřejmě nechci nikým pohrdat, ať je jakýkoli, vždyť Ježíš miluje každého stejně. Ale nejde mi to. Stačí  s ní být chvíli v jedné místnosti, ani nemusí nic dělat, a okamžitě mě to vykolejí a rozčílí.

Zkoušela jsem se svěřit několika lidem, ale dívali se na mě nechápavě. To mě děsí nejvíc. Nikdo nic takového necítí, jenom já. Ničí to můj klid. Mám pocit, že ona ve mně vzbuzuje to nejhorší, co ve mně je.
Prosím o jakoukoli radu. 

-redakčně upraveno-

Milá M.,

nejprve Tě chci ujistit, že vzájemné problémy dospívajících s rodiči jsou záležitost naprosto obvyklá, i dokonce potřebná k tomu, aby byly obě tyto generace schopné se ve správný čas nějak odloučit v dobrém a najít svůj vztah nově. Mladí vidí vše velmi kriticky, jasně a upřímně, nechtějí opakovat chyby svých vychovatelů, kteří někdy lety a zkušenostmi ztratili čistý přístup k životu, a všichni mají pocit, že si vzájemně vůbec nerozumí. A také mnohaleté blízké soužití s kýmkoliv jde prostě jaksi na dřeň, známe se i do nepříjemných detailů, často vidíme různé věci jinak a je třeba mnoho lásky, respektu, tolerance, trpělivosti a odpouštění, abychom dokázali spolu vydržet. Takže soužití s rodiči v tomto věku může vlastně být dobrý trénink pro jakékoliv další spolužití.

Tvůj popis však trochu vypovídá o nějakém vztahu už za hranicí snesitelnosti (možná oboustranné?), až alergie, kterou zřejmě těžko vyřeší nějaké společné rozhovory s maminkou, pokusy vyříkat si, co vlastně komu tak moc vadí (věř, že i jí něco na Tobě) a jestli je to tak zásadní a nezměnitelné. Znám trochu neúčinné, spíš zoufalé pokusy ignorovat toho druhého, učit se nějak filtrovat jeho řeči a jednání, jakýsi vnitřní boj o změnu, ale je třeba si uvědomit, že změnit můžu jedině sebe sama, ne druhého. A také znám pokusy o útěk ze situace, která vypadá neřešitelná, do situace někdy ještě horší.

Snad je dobré vyjít z Tvého odhodlání „nikým nepohrdat, ať je jakýkoli, vždyť Ježíš miluje každého stejně“, i když Ti to zatím nejde. Náš vnitřní postoj či aspoň touha po něm a prosba o Boží pomoc je nejdůležitější. Zkusit ve chvíli vykolejení a rozčilení vzpomenout nějakou „střelnou modlitbou“ víc na Boží dobrotu a milosrdenství, než na zdroj své naštvanosti. Nějak doslova rozdýchat svou negativní reakci v tu chvíli a zkusit přijmout, že druhý je jiný. A že má taky nějaké vlastnosti dobré.

Je možné, že problémy s maminkou vygradovaly v náročné době karantény, kdy jste byly nucené být často pospolu jako v ponorce a zas odplynou. Snad máš teď víc možností přebývat mimo domov ve škole či nějaké práci, zábavě, s přáteli, prostě měnit prostředí. A třeba by se našla i nějaká možnost vzájemného odstupu v bydlení, ne se definitivně odstěhovat formou útěku, ale domluvit se s někým vhodným, známým (babička, kamarádka apod.) aspoň na občasném, přechodném spolubydlení. Třeba taky pomohl nějaký prázdninový pobyt mimo domov. Mohlo by to vše přinést do vztahu s maminkou trochu jiný pohled. Některé problémy by odpadly, ale možná jiné zas přibyly a ty původní trochu přikryly. A někdy se časem třeba může dostavit i vděčnost za to, že právě tahle maminka je moje, se všemi nedostatky i klady, a že vůbec je. Ale do toho pocitu se člověk nemůže nutit. Obvykle totiž více pochopíme své rodiče, až když jsem sami dospělí...

Přeji ti Moudrost, Sílu, Odvahu a Láku tam, kde ji právě možná nejméně vnímáš. Pán ti žehnej +!

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům