Nemůžu se smířit s tím, že jsem dospělá

Dobrý den.
Omlouvám se, že Vám píšu tak směšný dotaz, stydím se za to. Nedávno jsem ukončila studium a stále se nemůžu smířit s tím, že jsem dospělá. Hodně věcí mi jako dítěti uteklo, teď už si 90% věcí nahradit nemůžu. Několikrát jsem si říkala, že mít možnost, tak se klidně o 10-15 let vrátím. Snažím se žít co nejvíc dospěle. Nic jiného mi taky nezbývá, musím vydělávat, abych nezůstala na ulici. Nikdo jiný mi nájem a jídlo nezaplatí. Se zodpovědností problém nemám, naštěstí mě k tomu rodiče vedli. Strašně ráda bych už založila rodinu, mentálně na to pořád nejsem. Mrzí mě, že už dost lidí v mých letech mají dávno děti a já jsem pořád sama. Tím pádem jsou ty lidi i mentálně úplně jidne a já jsem stále „dítě".
Jak se mám smířit s tím, že už prostě nejsem dítě? Jak mám správně dospět ? Děkuju.

Dobrý den, 
děkujeme za Váš dotaz, ze jehož položení se opravdu nemusíte omlouvat, ani stydět. Znám mnoho lidí, kteří dospěli mnohem později než Vy nebo nedospěli za celý svůj život vůbec. Takže Vám určitě pomyslný „vlak“ neujel. Každý má své tempo a svůj věk pro dozrávání.

Dospělost je spíše stavem mysli, než že by byla určena biologickým věkem. Pro Váš biologický věk ( 22 let) platí, že jste na prahu dospělosti a v některých kulturách jsou Vám teprve nyní přiznána určitá práva (např. být volen do politických funkcí nebo mít právo volit, pít alkohol apod.). A psychologicky jste opravdu velmi mladá a určitá „dětskost“ k Vašemu věku dokonce oprávněně patří. Kam také spěchat? Vždyť dětský věk je krásný a i Pán Ježíš říká: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“

Ale z Vašeho dotazu mám dojem, že dětství máte spojené s nějakým pocitem křivdy nebo nedosycenosti a je Vám možná líto, že už v dětském věku nejste. To je s dospíváním a dospělostí také spojeno – smířit se s tím a možná i „oplakat“, že se určitý věk už nevrátí a člověk se ke svému životu musí postavit zpříma čelem a s výzvami dospělosti se vypořádat. To ovšem neznamená, že byste pro své „mladší“, dětské já nemohla nic udělat – právě naopak! Jako dospělá můžete být k sobě více laskavá a ohleduplná – protože jste více kompetentní – a některé dětské potřeby, které jste možná uspokojené neměla, si tzv. dosytit sama jako dospělá. Znamená to více o sebe pečovat, vnímat své potřeby a pocity a dopřát si péči, která Vám bude příjemná. Zahrnuje to také nebýt na sebe moc přísná, nekritizovat se a netlačit na sebe.

A jak se stát křesťansky dospělou? V zásadě jde o přijetí skutečnosti, že život není jen o „pozlátkách“ a hezkých a příjemných věcech, ale že je také o odevzdání, pokoře a někdy i o utrpení. Bývá častou chybou mladých křesťanů nebo konvertitů, když podlehnou pocitu, že přijetí Krista je jakousi „vstupenkou“ do šťastného a lepšího života. Někdy může být opak pravdou, protože nám Bůh připravuje zkoušky a někdy jsme také jako věřící více pokoušeni od odpůrců Boha z duchovního světa. Pán Ježíš Kristus mluví o tom, že On sám je cesta, po které máme jít. Máme „ztratit svůj život“, abychom mohli získat ten pravý život – život z víry. Aby se stala vůle našeho Boha a ne vůle naše – to je ta pravá křesťanská dospělost – přijímat život se vším všudy, co přináší.

Je moc pěkné, že chcete mít rodinu a těšíte se na ni – to je ve Vašem věku dnes spíše vzácností. Držím Vám v tom moc palce a doporučuji modlitbu k Panně Marii, která je matkou nás všech a ochránkyně všech dětí. Při zakládání rodiny se Vám určitě Vaše zodpovědnost bude hodit a zároveň si s Vašimi dětmi prožijete znovu kousek Vašeho dětství. Ale je důležité nesnažit se zároveň věci uspěchat – všechno má svůj čas, jak je to krásně popsáno ve starozákonní knize Kazatel.

Milá ..., máte celý život před sebou a já Vám do něj přeji mnoho Božího požehnání a lásky! 

Kategorie otázky: Sebepřijetí