Nejsem křesťanka a jsem na to hrdá

Nejsem křesťanka, nejsem pokřtěná a jsem na to hrdá. Ačkoliv oba moji rodiče pocházejí z věřících rodin, nedali mě pokřtít a já jsem jim za to vděčná. Mám díky tomu pocit, že jsem dostala možnost volby. Nikdo za mě neskládal žádný slib a svou víru jsem si mohla stoprocentně vybrat. Mám svou víru, která se formovala celý můj život, vychází přímo ze mě, ale s křesťanským učením se nedá moc srovnávat.

Zatímco víru si vybíráte vy, láska si vybírá vás. Zamilovala jsem se do katolíka ze silně věřící rodiny. Opravdu ho miluji a neváhala bych s ním strávit život, ale bojím se, že bude trvat na svatbě v kostele a tím pádem i na mém křtu. Vážím si své víry a také si velmi vážím víry cizích lidí, proto vím, že bych nedokázala křest podstoupit, protože by to nebylo upřímné. Nemohu přece odpřísahat něco, co mi je cizí, čemu nerozumím a s čím nesouhlasím. Je můj postoj pro katolíka k pochopení? Bojím se s ním o tom mluvit, protože by mi mohl říct něco jako: "Kdybys mě opravdu milovala, udělala bys to."

Víra by měla lidi spojovat, ale ona je rozděluje tím, jak se všichni zaobírají, kdo je z jaké církve a kdo je ne/pokřtěný. Lidé hledají bohy, ale ztrácejí při tom sebe. Vždyť v jednom se všechna náboženství shodnou: Všechno živé pochází z jednoho. Tak proč tomu dávat jméno? Proč tomu dávat pravidla? Kdyby se všichni řídili tím, co jim říká instinkt, bylo by na světě líp.

Nechci upadnout v nemilost u někoho, kdo je pro mě vším. Kdybych se nechala pokřtít, lhala bych všem: sobě, příteli (tomu především), jeho rodičům, církvi a i té vyšší moci, která tu jistě je. Nikdo nemá patent na to, že ta jeho víra je ta jediná a správná. Třeba se mýlíme všichni. Tak proč stavět mezi lidi tyhle překážky? Obecně mě existence církví znechucuje - je to způsob jak ovládat lidi, jejich myšlení a životy. A přitom samotná víra nikdy nic špatného neudělala, to teprve lidi, kteří se za ni schovávají.

Omlouvám se, jestli je můj příspěvek pobuřující, ale mluví ze mě holá zoufalost a upřímnost.

Z Vašeho dotazu či spíše příspěvku, jak sama uvádíte, na mne dýchá zármutek z obrazu, který jste ve svém životě o katolické církvi a vůbec o celém křesťanství získala. Nevím, zdali tento obraz odráží nějakou Vaši osobní zkušenost či jste ho získala pouze na základě dnešních trendů ve společnosti, ale pravdou je, že nemá mnoho společného se skutečnou podstatou křesťanství. To, že se to celé jeví tak nějak pokroucené, je dáno bohužel z velké části i tím, že my, kteří se k církvi hlásíme, jsme jenom lidé, a i když se někdy tváříme, že máme patent na dokonalost, není tomu tak ani náhodou. K té podstatě se snažíme (nebo bychom se měli snažit) směřovat. Někdo se o to snaží méně někdo více.

A co že je tou podstatou křesťanství? Křesťanská víra je něco víc než přísné dodržování pravidel a povinné chození do kostela a nespočívá v odmítání všeho a všech, co nemají nic společného s kostelem. A církev? Církev je něco víc než pouhá instituce. Je společenstvím, ve kterém se navzdory všemožným a stále se opakujícím chybám má takováto křesťanská víra žít.

Posílám Vám jeden text z Bible. Jak zřejmě víte, Bible je pro křesťany velmi důležitá kniha, je v ní mnoho moudrých a krásných věcí, se kterými souhlasí i mnozí nevěřící. Je v ní představovaná láska, s jakou se Bůh – Stvořitel, ve kterého věříme, dává lidem poznat. Láska je pomyslnou červenou nití celé knihy a tento úryvek je také o lásce – o tom, jak bychom se ji měli snažit uskutečňovat v konkrétním životě, protože i o tom je Bible. Tak tedy:

„Kdybych ovládal všechny řeči světa a uměl mluvit vznešeně jako sám anděl, ale neměl v sobě lásku, jsou má slova jen prázdnými zvuky jako dunění zvonu nebo řinčení plechu. A kdybych se mohl honosit, že mými ústy mluví Bůh a že znám veškerá tajemství, a kdybych měl tak velikou víru, že bych dokázal přenášet hory- jestliže nemám lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechen svůj majetek a nechal se třeba i upálit, a přitom bych to dělal bez lásky, není to k ničemu. Láska je shovívavá, laskavá, nezná závist. Není chlubivá a domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se pro nepochopení ani nevzpomíná na křivdy, není škodolibá, ale má zálibu v pravdě. Se vším se dokáže vyrovnat; její víra, naděje a vytrvalost jsou nevyčerpatelné. Láska nemá konce.“

(Tento text si snoubenci rádi volí ke čtení na svatbě, nejde však pouze o lásku partnerskou, ale o lásku v jakékoli její podobě, tedy i v té, která stojí např. za etickými principy ve společnosti.)

Co se týče Vašeho vztahu s přítelem, nikdo Vás nesmí nutit k víře či ke křtu. Církev „násilné pokřesťanšťování“ principiálně již dávno odmítla. Pokud se s tím setkáte, nebude to proto, že by to dotyčným ukládala nějaká křesťanská povinnost. Je dobře, že celou záležitost ohledně křtu vnímáte s takovou poctivostí. Křesťanskou víru lze vnímat především jako dar, který je odpovědí na ničím nezaslouženou zkušenost lásky Boha k člověku, nikoli pouhé rozhodnutí se dodržovat nějaká pravidla, a proto je nezbytné v tomto respektovat svobodné rozhodnutí každého.

(Jedna praktická poznámka na okraj: svatbu v kostele mohou mít i snoubenci, kdy jeden je pokřtěný katolík a druhý ne.)

Nebojte se se svým přítelem mluvit o čemkoli. Prostě proto, že má-li být vztah kvalitní, pak do něj patří naprostá upřímnost. A konkrétně v této otázce - nejde jen o víru, jde o žebříček hodnot a postojů, které víra svým způsobem utváří. Je dobré, když mají partneři tyto věci postavené podobně – spoustu věcí jim to pak usnadní (např. se snadněji dohodnou při výchově dětí). Nicméně pokud existují nějaké rozdíly – např. v té víře, mohou se oba shodnout, že se budou snažit vzájemně se v tomto respektovat. Toto je ve vztahu velmi důležité a určitě je k tomu zapotřebí vzájemná komunikace a otevřenost.

Ze srdce Vám přeji, aby Vás a Vašeho přítele láska přenášela přes všechny rozdíly, kterých se tolik obáváte!
 

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Láska a vztahy, Církev, společenství křesťanů, Vztah s nevěřícím