Nedokážu odpustit matce

Umřel mi  otec. Marně jsem v paměti hledala  aspoň jednu krásnou vzpomínku s ním. Marně, prostě není. Otec byl alkoholik, doma jsem zažívala psychické a fyzické týrání.  Přesto všechno jsem mu už dávno odpustila. Bohužel matce odpustit nedokážu. Ona se mě nikdy nezastala, nikdy mě neměla ráda, upřednostňovala moje mladší sourozence, dokonce  je naváděla proti mně. Jako nejstarší jsem musela bez reptání pracovat a všechno vydržet. Prostě dětství na pytel. Hlavně že jsme byli nuceni chodit do kostela... V pubertě jsem pak chodit přestala, vadila mi ta přetvářka. To vše okořeněné šikanou na základce... Nejhorší byla ta bezmoc. Že člověk neměl za kým jít. Že věděl, že mu nikdo nepomůže.

V osmnácti toho bylo na mě moc, prostě jsem si sbalila věci a po jedné hádce odešla. Naštěstí mi pomohli s bydlením kamarádi, ale i tak jsem si na vše potřebné - zacházení s penězi, práce, placení, musela stylem  pokus - omyl přijít sama.
Je normální, že se děti vrací domů, já nemohla. A nemůžu doted. Pro mě je matka cizí člověk. To všechno ovlivnilo můj život, přestala jsem chodit do kostela, protože mi vadí ta neupřímnost. A matce odpustit nedokážu. Vím, že mohla jednat jinak, mohla odejít, zachránit nám dětství /rodina by jí pomohla/ nebo se aspoň ke mně chovat lépe.
Bohužel svoje problémy vyřešit nedokázala. A ani nechtěla .
A já vím, že bych měla za vším udělat tlustou čáru a jít dál. Jenže to nedokážu. 

-redakčně upraveno-

Milá ...
Moc mne mrzí, kolik bolesti, nelásky a samoty jste musela jako mladá dívka prožít. A mrzí mne také, že si následky toho všeho nesete dodnes. Píšete, že byste měla za vším udělat tlustou čáru, ale nejde to. Zranění minulosti nelze jen tak vymazat, odpuštění trápí nejvíc nás samotné, ale nelze si je na sobě vynutit. Přesto je odpuštění do určité míry akt vůle a "chtít odpustit" je dobrý dobrý začátek. Odpuštění samotnému by mělo předcházet něco jiného, potom se odpuštění možná přiblíží samo.

Víte, když čtu Vaše řádky, vidím, kolik hořkosti a bolesti se v nich skrývá. Naše emoce jsou trochu jako děti. Potřebují pozornost a péči. A emoce, které přetrvávají z minulosti a stále se vrací nám chtějí sdělit, že něco potřebují, že my něco potřebujeme. Že se máme postarat o rány, které ještě stále nejsou zahojené a bolí.

Pro začátek je dobré jim dát prostor a nepotlačovat je. Co všechno cítíte vůči své matce? Něco jste napsala, ale jistě toho je mnohem více. Někomu pomůže, když to napíše na papír nebo řekne někomu blízkému, komu důvěřuje. Je něco co byste své matce chtěla říci? Co potřebovala ta dívka, kterou jste tehdy byla, ale nikdy nedostala? Můžete si zkusit např. udělat takové cvičení. Zkuste jí napsat dopis, který nikdy neodešlete. Napište do něj všechno, co potřebujete. Tím, že dopis neodešlete, ale třeba spálíte, nemusíte řešit vůbec žádnou cenzuru. Takový prostor může přinést úlevu. Také můžete pokračovat dalším cvičením, kdy napíšete dopis sama sobě, jako by jej psala taková matka, kterou byste chtěla mít. Co by Vám napsala? Co byste potřebovala dostat jako odpověď?

A potom se můžete zkusit podívat na svoji matku jinýma, než svýma očima. Jak tehdejší události asi prožívala ona? Co cítila? Jak se měla v manželství? Proč jednala, jak jednala? Opravdu mohla jednat jinak? Nebo v tu danou chvíli dělala to, čeho byla schopná? Zkusit se podívat na situaci očima Vaší matky ji nebude omlouvat z ničeho, co Vám ublížilo. Přesto to může přinést nějaké nové pochopení.

Někdy je všech zranění, zmatku a bolesti v našem životě tolik, že je těžké se v tom sama zorientovat a moci jít dál. Je naprosto v pořádku, říct si o pomoc. Někomu blízkému, nebo nějakému odborníkovi (například terapeutovi), který Vám pomůže projít tuto cestu projít. Hledat spolu s Vámi, co je pro Vás nejlepší, jak se s věcmi vyrovnat a co potřebujete. Bez otevření se tomu, co je ve Vás, i když to bude bolet, to totiž nejde.

Také si můžete odpovědět na otázku, proč vlastně chcete odpustit? Je něco ve Vás, co se chce postarat o Vás samotnou, aby Vám bylo lépe? Nebo je Ve vás něco, co touží vztah s matkou napravit, i když se to zdá nemožné? Nebo je v tom jen nějaký tlak okolí? To vše Vám pomůže hledat odpovědi, co dělat dál, aby Vám bylo lépe.

A v poslední řadě také zmiňujete, že jste přestala chodit do kostela, protože Vám vadila neupřímnost. Bohužel naši víru poznamenávají lidé, kteří ji nějak žijí. A někdy ji bohužel žijí pokřiveným způsobem. Bůh je ale jiný než lidé, kteří v něj věří a kteří často chybují. Možná jste neměla příležitost Jej poznat. Už nejste dítě, dnes si můžete si svůj názor na věci kolem sebe dělat sama. Pokud něco ve Vás touží Boha poznat, tak mu to řekněte a zkuste jej pozvat do svého života. Povězte mu o všem, co Vás trápí. Hoďte svá břemena na Něj. Zkuste najít křesťany ve svém okolí, kteří svou víru myslí vážně a seznámit se s nimi. Nebo najít nějakého duchovního, například kněze a promluvit si s ním o tom.
Dnes jste dospělá a můžete si sama zvolit, podle čeho budete žít. Jestli podle toho, co Vám řídí minulost, nebo podle toho, po čem touží Vaše srdce. Přeji Vám, abyste na této cestě k vnitřní svobodě nebyla sama a abyste se mohla ze svého života naplno radovat navzdory všem těžkostem, kterými jste musela projít. Anebo právě i díky nim.
 

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům