Nahota, fotografování aktů

Dobrý den,
obracím se na Vás s dotazem, na který již dlouhou dobu hledám odpověď a zatím jsem nenašel žádný konkrétní názor, nebo pohled na věc, který by mi tuto záležitost pomohl více objasnit.
Studuji obor fotografie a  toto studium zahrnuje i fotografování aktů.

Snažil jsem se hledat články, které vysvětlují tento pojem v uměleckém kontextu, ale i přesto je pro mě velmi těžké přijmout to jako umění, jehož reprodukcí bych někdy chtěl být součástí. Ve škole nám stále říkají, že fotografování aktů je jedno z nejsložitějších témat tohoto oboru, hlavně po technické stránce; správné nasvícení těla, komunikace s modelem, technická stránka fotografie, atd. Chápu, že je tato dovednost zapsaná v umu profesionálního fotografa, avšak je to pro mě opravdu náročná situace.

Bavil jsem se o tom i s kamarády a vždy se ke mě dostala odpověď ve smyslu, že když to mám zadané jako práci do školy, měl bych to splnit a více to neřešit. 

Dočetl jsem se, že pro čistého člověka je vše čisté, ale i kdybych neměl v myšlěnkách žádný špatný záměr, stejně mi přijde velmi zvláštní situace, kdybych před svým fotoaparátem měl nahé tělo a potom bych se pod snímky prezentoval vlastním jménem. Jaké to musí být pro tu modelku, která je před fotoaparátem? Vím, že naše tělo je chrámem Ducha Svatého, vím také, že každý z nás má nádherné tělo, ale proč tuto velmi intimní a nádhernou nahotu dávat světu na odiv?

Budu moc rád za každou myšlenku, radu a nebo pohled, který by mě mohl nasměrovat, děkuji.

                               -redakčně upraveno-

Zdravím Vás. 
Není to lehké téma, i když na dlouho stranu na tom nic složitého není. Vždyť, jak jste sám psal, lidské tělo je krásné a záleží na tom, jak na ně člověk nahlíží. Je to tak. Bůh nás stvořil krásné a zároveň nám dal schopnost (asi jako jedinému ze svých tvorů) tuto krásu vnímat, obdivovat. A odsud je už jen krůček k touze tuto krásu zobrazovat. Potud je, podle mého názoru, všechno v pořádku. Když vidím krásu, mohu ji obdivovat, vede mě to k tomu, abych obdivovala Tvůrce, Boha, vede mě to k vděčnosti za možnost vnímat krásu, k prožívání blízkosti a lásky Boha, k radosti z toho, že Bůh je blízko, miluje mě, zahrnuje svými dary, krásou, která směřuje k Němu, ukazuje na Něj. A do této stvořené krásy jistě patří i krása nahého lidského těla. 

Jak už to ale chodí, k nakládání s věcmi, které nám Bůh svěřil, patří i zodpovědnost. Jen pokud v přístupu ke všem těmto věcem jednáme opravdu zodpovědně, s úctou, péčí, ale i s vděčností a s vědomím, že nic z toho nám nepatří, ale patří Bohu, můžeme se z nich skutečně radovat.Jsem přesvědčena, že to platí v našem přístupu ke všem stvořeným věcem, k přírodě, ke zvířatům, o to více pak v přístupu k lidem. Pokud na každého člověka budeme nahlížet jako na někoho, koho samotný Bůh vroucně miluje, náš vztah k lidem to bude proměňovat. Porosteme v úctě, lásce, porozumění, vděčnosti, svěřování  se Bohu. Bude nás to učit čistě nahlížet na člověka jako takového, nebudeme pak mít problém čistě, s úctou nahlížet i na jeho tělo.

Mezi dobrým a špatným nahlížením na lidské tělo, je ale docela tenká hranice. Pokud se sami začneme cítit pány, začneme lidi "používat" místo toho, abychom je s úctou vnímali jako milované Boží tvory, dostáváme se jinam. Pak to může být také hranicí mezi uměním a pornografií.  

Myslím, že pokud dokážete tvořit krásné fotografie zobrazující člověka jako nádherné Boží dílo, pokud se naučíte zobrazovat nahého člověka tak, aby bylo vidět, že k němu máte úctu, že jej respektujete v jeho intimitě, bude to v pořádku. Řekla bych, že to je krásná možnost snažit se opravdu o čistý pohled na člověka a řekla bych, že zrovna fotografie je médium, do nějž lze vtisknout to, jakým způsobem autor přistupuje k fotografovanému. 

K tomu jeden citát: „Tělo, a pouze ono, je schopno učinit viditelným, co je neviditelné: duchovní a božské. Bylo stvořeno, aby přinášelo do viditelné skutečnosti světa tajemství skryté od věčnosti v Bohu.“ Jan Pavel II., 20. února 1980

Musím říct, že Vaše obavy a stud před tímto úkolem velmi chápu. Pocházím z tradičního katolického prostředí s živou vírou v Boha a ve Vašem věku (na SŠ) by to bylo pro mě také velmi zarážející. Mohlo by se zdát, že je to nevýhoda, zvlášť v dnešním světě, ale já jsem za to velmi vděčná. Jsem přesvědčena, že stud, zvláště v určitých etapách dospívání a dozrávání člověka je velmi důležitý. Dává to podle mého názoru člověku prostor k tomu, aby hledal svůj autentický a skutečný vztah k druhému člověku, k nahotě, k smyslu a hloubce. 

Držím Vám palce a v modlitbě Vás svěřuji Bohu, aby se Vám studium dařilo, abyste objevil, zda je to Vaše cesta, aby Vám Bůh na všech Vašich cestách žehnal a provázel Vás. Abyste dozrával ve svých názorech, pohledech tak, aby to bylo milé Bohu a Vás to vedlo k životu plnému a šťastnému.
 

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích