Uvěřila jsem nedávno, manžel a děti kostel odmítají

Uvěřila jsem teprve nedávno a ve víře se tak trochu ještě „plácám“. Moje děti (8 a 12 let) se mnou do kostela chodit nechtějí . Bývalý manžel je od toho zrazuje, moje matka se tomu vysmívá a já se svou vírou, která nemá dost pevné kořeny, je nedokážu přinutit. Někdy jdou, ale spíš s nechutí a já mám z toho pak výčitky, že je tam nutím hodinu  sedět a poslouchat věci, kterým nerozumí a kazím jim neděli, když by mohly např. ráno déle spát, hrát si atp., Některé věci se jim snažím vysvětlit, ale některým občas nerozumím ani já.

Také mi to připadá trochu hloupé: matka se ve "obrátila" a dětí mají najednou skákat podle ní? Ostatní věřící rodiče říkají, že nedělní návštěvy bohoslužeb musí jejich děti brát jako povinnost…. Já si ale myslím, že mají dost povinností už jen např. ve škole. Doma si občas přečteme něco z dětské bible, občas si o víře povídáme a občas jim vykládám své pocity ze své osobní víry. Velké plus je to, že máme v našem bydlišti celkem živou a aktivní farnost, křesťanský skaut, manželská společenství… atd. Jenže moje děti už déle chodí do jiného skautského oddílu, jsou tam spokojené a akcí, pořádaných naší farností se nechtějí zúčastňovat, protože se tam už všichni znají a ony nikoho.

Z těchto důvodů, z důvodů výsměchu spolužáků a mých příbuzných a z důvodů jiných zájmových kroužků nechodí na výuku náboženství, no a tím pádem nepřichází v úvahu ani jejich křest. 

Nechci je nutit. Přesto mám ale občas pochyby a strach, jestli nebudou jednou nějakým způsobem zatraceny. Vdyť ale ony samy za nic nemůžou? Myslím si, že jestli je Bůh spravedlivý, má je rád úplně stejně, jako ostatní.

Milá…
především je moc dobře, že jste k víře dospěla a určitě stojí za to na této cestě vytrvat.
Myslím, že by pro Vás bylo dobré zapojit se ve farnosti do nějakého společenství, případně se pokusit (třeba s pomocí místního kněze) najít někoho, kdo by Vám mohl pomoci s Vaším "plácáním". Mít se koho zeptat, kde získat informace, a především moci o víře a o tom, co prožíváte, s někým mluvit. Je  to důležité pro Vaši víru a tím samozřejmě i pro víru Vašich dětí.

Nutit děti v tomto věku chodit do kostela na mši asi nemá cenu. Z toho, co píšete, si myslím, že by se daly ale udělat jiné věci. Např. zkusit děti na pár farních dětských akcí vzít - klidně třeba na opékání buřtů, nejde o to, aby akce byly "zbožné". Trochu i přes to, že nechtějí. Ale když to nezkusí, nikdy se ve farnosti, která je pro ně asi jedinou možností setkat se s věřícími lidmi, neseznámí. Přesto, že se jim třeba nebude chtít, bych to párkrát zkusila, tedy s mírným "nucením". Buď si i ve farnosti najdou kamarády a začne je to bavit, nebo to nepůjde, tak je dále nutit nebudete.

Co se týká křtu, bude to na jejich rozhodnutí. Když by je ve farnosti něco zaujalo, může třeba dojít i na to náboženství, když ne, rozhodnou se třeba později. Cestu člověka k víře nikdy nemůžeme druhým přesně určit nebo "zařídit", je to vždy tajemství, do něhož vidíme většinou jen trochu (nebo také vůbec ne), a to i tam, kde je třeba celá široká rodina věřící.

Nijak nepochybujte o tom, že je Bůh spravedlivý, miluje každého člověka bez výjimky, každého člověka chce dovést k sobě - vždyť za každého z nás zemřel Ježíš na kříži.

Bylo by také fajn, kdybyste pokračovala v tom, co už děláte, že s dětmi o víře mluvíte. Je to rozhodně důležitější, než "vláčení" dětí do kostela proti jejich vůli. Mluvte s nimi třeba i o tom, proč někdo věří, jiný ne, a proč se Vám třeba rodiče posmívají. Vyprávějte jim o Bohu, jaký je, proč je pro Vás důležitý. Možná se zkuste i společně s nimi modlit - předkládat Bohu běžné záležitosti. A mějte víru, že tohle všechno může přinést cenné ovoce třeba až po létech nebo desetiletích. Rozhodně ale vytrvejte v modlitbách za ně.
Myslím na Vás v modlitbě.

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Výchova, rodiče a děti