Modlitba v restauraci

Dobrý den
sledoval jsem jedno video na internetu. V kontextu s citátem z evangelia: "Kdo mne zapře před lidmi, toho zapře i můj otec v nebi."  tam byla zmíněna modlitba na veřejnosti, konkrétně v restauraci. Podle videa bychom se v restauraci  před jídlem neměli stydět pomodlit, jinak se ani Bůh k nám po smrti nepřizná.

Já to v restauraci nedělám. Stejně tak se veřejně nežehnám, když jdu kolem kostela, jak bývalo dřív zvykem.  Je to špatně?

Dobrý den,
Zapřít Pána je něco, co nikdo nechceme udělat. Myslíme na apoštola Petra, a i když víme, že mu Pán odpustil a nezavrhl ho, nechceme jeho projev slabosti opakovat. Přitom možností, jak člověk může Pána zapřít, je mnoho. Můžeme si představit mučedníky po celých dva tisíce let - ať už šlo o křesťanskou víru obecně, nebo třeba o určité názory, které nebyly tehdejšími církevními autoritami přijímány. Existovali lidé, kteří raději riskovali smrt, než by zapřeli své postoje. Z nedávné doby si pamatujeme dilema, zda nosit na krku křížek a riskovat problémy v práci nebo s přijetím na školu. V menším můžeme váhat, zda se ozvat, když například kolegové vyprávějí vtipy zesměšňující naši církev. Pak jsou situace, kdy je na nás, zda budeme aktivní - zda si na Popeleční středu či Velký pátek doneseme do práce své postní jídlo, i když je zvykem chodit na oběd společně a budeme to muset vysvětlovat.

Požadavek nezapřít Pána může být někdy v praktickém provedení v rozporu s požadavkem nebudit pohoršení. Vždy je třeba se ptát, jestli moje jednání druhé může přivést k Bohu či zda spíš narazí na nepochopení. Dnes už není obvyklé se pokřižovat ani při míjení kostela, ani mimo domov před jídlem (minimálně, pokud dotyčný svým oblečením nedává najevo, že je kněz nebo řeholník). Není pravděpodobné, že by pohled na žehnajícího se člověka v někom vzbudil zájem o Boha.

Vzhledem ke svobodě, v které žijeme, už dnes nebýváme v pokušení Boha zapírat, když se nás na něj někdo ptá, a do kostela chodíme otevřeně. Můžeme Ho ale zapírat svým každodenním jednáním - když nežijeme tak, jak nás On učí. Když nepřistupujeme k druhým s láskou a soucitem. Když to naopak děláme, otevíráme lidem kolem sebe cestu k Bohu.

Pokřižování v restauraci nebo při míjení kostela dnes není natolik rozšířený zvyk, aby ´neudělat to´ bylo projevem naší snahy nějak působit nebo naopak nepůsobit. ´Nedělat to´ je normální. Pokud chceme v určitý okamžik Bohu poděkovat a vzdát úctu, můžeme to dělat ve svém nitru. Naopak svědčit o Bohu a nezapírat Boha tím, jak jednáme s ostatními lidmi, je velmi důležité - jim je třeba svědčit, že náš Bůh nelpí na formálních pravidlech, ale že po lidech žádá především vzájemnou úctu a lásku, a že jeho největší oslavou je právě láskyplné jednání lidí k sobě navzájem. Tam bychom Pána zapírat neměli a v každém okamžiku svého života bychom si měli tento jeho požadavek připomínat.

Díky za Vaši snahu o poctivý křesťanský život a za Vaši připravenost si ho neulehčovat. Určitě se projevuje i jinde a nese své ovoce.

 

Kategorie otázky: Modlitba, Křesťanská etika, hřích, Evangelizace