Máme být mírní a odpouštět..., a přitom v žalmech se píše něco jiného

Dobrý den, mám otázku: Máme být mírní, odpouštět, milovat i své nepřátele... proč tedy ve velkém množství náboženských textů (především v Davidových žalmech) se píše o zabíjení, tříštění nemluvňat o skálu atd.?

A píše se o tom, kdo to udělá, že je BLAHOSLAVENÝ. Budu opravdu vděčná za odpověď, protože nad tím přemýšlím opravdu už dost dlouho.

Milá ...,
na tvoji otázku se nabízí jednoduchá odpověď (předem varuji, že není úplně správná): že totiž Pán Bůh zjevoval mravní zákon postupně, a tak jako ve starověkém světě toleroval mnohoženství, krevní mstu a krvelačné dobyvatelské války, tak také toleroval nenávist k nepřátelům. Žalmista ještě neměl úplně jasno v tom, co si o takové nenávisti myslí Bůh, zdálo se mu, že jedinou odpovědí na zlo a hřích je nenávist. Až Ježíš jasně řekl – a pak také svou smrtí ukázal – že se dá na zlo odpovědět dobrem a že to je ta jediná cesta, která vede ke spáse.

Jenže, jak už jsem varovala, v případech žalmů to není celá pravda. Už v knize Exodus a Leviticus totiž najdeme upozornění, že nenávist není tou správnou cestou (Ex 23, 4-5, Lv 19,17-18, ). Žalmista jistě znal Mojžíšův zákon, takže nemá výmluvu. A navíc se správně ptáš – jestli jsou žalmy takhle mravně pozadu za křesťanstvím, tak proč na nich církev staví velkou část své modlitby? Vždyť modlitba hodin (breviář) je složená převážně z žalmů!

Odpověď budeme muset tedy hledat ve větších hloubkách. Jednak se musíme ptát, co vlastně žalmista těmi nenávistnými slovy vyjadřuje a sleduje. A za druhé, co si z toho máme vzít my jako křesťané.

Co tím žalmista vyjadřuje? Jsou zde smíchány dvě věci: hřích a hříšník. Žalmista vyjadřuje nenávist a odpor k hříchu, nikoho neodsuzuje bezdůvodně: jeho nepřítel se provinil proti Hospodinu. Je to hřích, který žalmista proklíná. My už víme, že musíme pečlivě oddělovat ve svých pocitech nejen dobro od zla, ale také hřích od hříšníka. Odsuzovat hřích, ale nezatracovat hříšníka. Žalmista se možná ve svých citech dopouští omylu, když spolu s hříchem odsuzuje i hříšníka. Jenže my, moderní křesťané, se leckdy dopouštíme opačného omylu: v obavě, abychom nezatratili hříšníka, radši ani nerozlišujeme dobro od zla. Bojíme se věci nazvat pravým jménem – naše bezbřehá tolerance k hříchu je stejnou ohavností jako nenávist k nepříteli.

A co si z toho tedy máme vzít my? Když budeme všechny ty nenávistné výlevy adresovat hříchu, který je náš největší nepřítel, tak nemůžeme nic zkazit. Naopak, uvidíme Božíma očima, jak velké zlo je hřích. Že si nezaslouží nic jiného (viz Žl 137, 9), než aby jeho děti (naše špatné myšlenky, slova a skutky) byly roztříštěny o skálu (kterou je Kristus, jak říká svatý Pavel). Ať nemá nikoho, kdo by mu prokazoval milosrdenství (Žl 109, 12) . Ale my jsme naopak v naší společnosti svědky toho, jak se hříchu prokazuje milosrdenství dnes a denně. A díky tomu se i my na hřích díváme milosrdně, s pochopením, růžovými brýlemi – „no jo, dneska se tak žije, takhle to dělají všichni“. To ovšem neznamená, že se takhle milosrdně na naše úlety dívá Bůh! Kéž nám tedy tyhle nekompromisní žalmy připomínají, že se zlem a hříchem neexistují žádné kompromisy!

Kdyby sis o žalmech chtěla přečíst něco víc, doporučuji knihu C.S. Lewise: Úvahy nad žalmy (Návrat domů, 1999)

 

Kategorie otázky: Výklady jednotlivých pasáží Bible, Víra a život (život z víry), Křesťanská etika, hřích, Bible, jak číst, koupě,