Miluji ho, ale toužím být v manželství s věřícím...

Dobrý den,
delší dobou přemýšlím o svém příteli. Jsme spolu dva roky, od mých 18 let. Všechno klape, dá se říct, jen...   upřímně, mě mrzí, že je nevěřící ...

Spíme spolu, ale poslední dobou nechci. Tak nějak podvědomě toužím po věřícím partnerovi. Několikrát jsem se načapala, jak si představuji vedle sebe někoho věřícího... Mám přítele ráda, ale zároveň chci věřícího. Jsem v docela smutné situaci. Navíc, stejně by o mě věřící katolík už nestál, když bych mu řekla, že mu nemůžu dát sama sebe, protože už jsem spala s někým jiným. To je to, co mě trápí. Chtěla bych potkat katolíka, který mě bude milovat takovou, jaká jsem, i s těmi chybami, co jsem udělala, ale pochybuji, že by nějaký věřící muž stál o použité zboží.

Zároveň je tu můj přítel, kterého mám ráda, ale když myslím na budoucnost... Naše děti potenciální... Např. pokřtít se chce dát jen z důvodu, abychom se mohli vzít, řekl mi, že prostě nevěří, pak také říkal, že by chtěl, aby si naše děti vybraly víru v budoucnosti, což vlastně znamená, že se stanou automaticky nevěřícími, protože to od malička nepoznají... Zároveň tak nějak toužím po předmanželské čistotě, po tom kouzlu, kdy na sebe dva čekají. Je to strašně moc příšerný pocit, když už jsem o tohle přišla.... Závidím všem a uvědomuji si, že jsem udělala chybu. Nevím, co mám tak nějak dělat. Vztah v modlitbách odevzdávám Bohu už delší dobu, ale nic se neděje... Bojím se, že pro mě Bůh nikoho nemá, přitom tak moc toužím poznat někoho, kdo mě bude milovat i po stránce duševní, bude věřící a počká se mnou do svatby a zároveň mu nebude vadit tohle. Ale také nechci ublížit příteli.... To, co mám v srdci už nějakou dobu za bolest, nejde popsat.... Omluvám se za delší dotaz, možná i hloupý, ...

-redakčně upraveno-

Milá...
řešíte důležité věci, řešíte celý svůj budoucí život, správně si uvědomujete, jak hodně záleží na tom, jak ho teď nasměrujete, s kým svůj život spojíte.

Kdybych si Vámi mohla povídat, ptala bych se Vás, proč jste se svým přítelem. Co znamená, že ho milujete? Co na něm obdivujete, čím Vás uchvátil, proč je on s Vámi, co vás spojuje? Také bych si s Vámi povídala o víře, jak svou víru prožíváte, co konkrétně kvůli víře děláte nebo neděláte nebo chcete dělat nebo nechcete dělat. Možná to jsou právě otázky, které se Vám teď honí hlavou. Často si člověk uvědomí, že je pro něj něco důležité až ve chvíli, kdy mu to chybí. Přemýšlení o životních touhách, ujasňování si svých priorit patří k úkolům mladého člověka. Je moc dobře, že se tomu věnujete.

Z Vašeho dopisu vnímám, že Vám nejvíc starostí dělá, že s partnerem spíte. V dnešní době to je normální součást partnerského vztahu, velice často i u věřících párů. Zrovna Váš příběh by mohl být vysvětlením, že to tak není úplně dobře.

Kdysi dávno, když jsem chodila se svým budoucím mužem, snažili jsme se jeden druhého poznávat a rozhodnout, jestli spolu chceme žít celý život. Když jsme to poznali, vzali jsme se. Dnes spolu lidé žijí a třeba se pak někdy vezmou. Dívky po svatbě a rodině touží, ale chlapci jsou takto spokojení a nikam nespěchají. Dívky se partnerovi odevzdávají z lásky, věří, že sebedarováním vztah upevní. Většinou spíš připoutají sebe a sobě zkomplikují případný rozchod. Zase na druhou stranu si myslím, že vzhledem k tomu už dnes neplatí, že by chlapci stáli jen o „nepoužité“ dívky. Ani věřící chlapci. Naše zkušenost se snoubenci, které připravujeme na svatbu, to potvrzuje.

Do Vašeho přemýšlení o příteli bych přidala otázku, zda je víra nejdůležitějším kritériem pro dobré manželství. Zažila jsem nadějná manželství věřících, která dopadla velice neslavně. Naopak znám manželství s nevěřícím manželem, která krásně fungují. Jak se pozná dobrý člověk? Co je pro mě důležité? Má mě rád, záleží mu na tom, abych byla spokojená, váží si mě, když je potřeba, tak něco vydrží, dokáže se obětovat, je statečný, pracovitý, dělá něco pro druhé, máme společné zájmy, sdílí se mnou moje starosti, umí mě rozveselit… Sama si doplňte, co je pro Vás důležité. Samozřejmě, nikdo není ideální, leccos se člověk naučí později, když mu druhý věří a přijímá ho, takového, jaký je. (Jen se na to nedá spoléhat.) Vzhledem k víře, je myslím důležité, aby partner moji víru nezlehčoval, aby si uvědomil její hodnotu, že díky ní jsem jaká jsem. Nemusí se se mnou modlit, ale může se mnou sdílet jiné duchovní zážitky, jako dobro, krásu, hudbu, přírodu, umění… Může naslouchat mým duchovním zážitkům, může zajišťovat technické zázemí na farních akcích, atd. Víra je dar, k víře nemůžeme nikoho přinutit, ale ani přemluvit. Samotný křest víru nezrodí. Od Vašeho přítele je hezké, že se chce dát pokřtít, abyste se mohli vzít. Že to pro Vás chce udělat. Ale je to vlastně zbytečné. Svatbu v kostele mohou mít snoubenci, i když je pokřtěný jenom jeden z nich. Stačí když nepokřtěný podepíše, že bere na vědomí, že věřící se má snažit vychovávat děti ve víře.

Milá..., Bůh pro Vás určitě někoho má! Nevím, jestli to je Váš přítel nebo někdo jiný. Je dobře, že Bohu své srdce otvíráte. Možná byste mohla něco ze svých starostí svěřit i svému partnerovi. Povídáte si o hlubších tématech? Jaké on má životní touhy, co on by chtěl v životě dokázat, přemýšlí o své budoucnosti, o vaší společné budoucnosti? Třeba by přijal, že s Vámi přestane do svatby spát.

Ještě jedna důležitá věc. Bůh je mocný, Bůh dává vzkříšení a život, nový život, u Boha není nikdy pozdě. Dětem na náboženství vysvětluji, že svátost smíření není jako když vygumujeme nepovedený obrázek a zbyde pomačkaný pošpiněný papír, ale že Bůh dává vždy nový čistý papír. Bůh nás má všechny moc rád, miluje nás takové, jací jsme a otevírá nám nové cesty.

Děláte dobře, když mu v modlitbách odevzdáváte svůj vztah, ale nedivte se, že se nic neděje. Bůh nedělá věci za nás. Nechává nám svobodu, dává nám možnost rozhodnutí a ať se rozhodneme jakkoliv, žehná nám, provází nás a pomáhá.

Milá, připojuji se k Vašim modlitbám, ať Vám Pán dá pokoj do srdce, moudrost pro rozhodování a provází Vás ve všech životních i studijních zkouškách.

Z reakce naší čtenářky:

Dobrý den,

ráda bych zareagovala na zveřejněný dotaz, nakolik jsem se našla v situaci tazatelky. Můj partner byl sice pokřtěný, ale do kostela nechodil a ani nevěřil. S tím, že já jsem věřící, problém neměl, jako i s ostatním, co s tím souvisí...

Jelikož je to dobrý muž a jinak jsme si rozuměli, provdala jsem se za něj.... Měl totiž ty vlastnosti, kterých si já na mužích cením.

Rozhodla jsem se tehdy na základě slov jistého kněze: "A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska." (1 Kor13,13). Jsme manžely 11. rok a dodnes svého kroku nelituji.

Stále jsem však měla touhu svou víru sdílet i s ním... a tu jsem roky obětovala za něj a naše manželství.

Postupem času si můj muž začal přisedat ke mně, když se modlím. Modlíme se tak spolu, každý potichu...

Každý příběh je však jiný. Pozdravuji a držím palce, Duch Svatý jistě pomůže se rozhodnout...

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství, Vztah s nevěřícím