Manželova nevěra - nedokážu zapomenout

Dobrý den, už je to tři měsíce, co jsem zjistila, že můj milovaný manžel, se kterým máme rodinu a jsme všichni praktikující křesťané, mi byl intimně nevěrný. Neskutečně mě to zranilo, měla jsem pocit, že můj život už nemá smysl. Naše manželství podle mě (i on mi to tvrdí) bylo/je šťastné.  Manžel toho strašně lituje. Měl vypito a vůbec nechápe, jak to mohl udělat...  stále cítí velké výčitky, i když mu opakuji, že jsem mu odpustila.
...

Snažíme se za tím udělat tlustou čáru. Manžel se teď ve vztahu opravdu snaží.  Navíc spolu denně čteme z Písma, modlíme se růženec, společně chodíme do kostela a ke svátostem a obnovili jsme manželský slib. Je to všechno hezké a plné Božího milosrdenství a lásky, ale má to háček. Já se pořád, asi z pýchy nebo nevím proč, nedokážu smířit s tím, že můj muž měl sex s jinou ženou, že se jí dotýkal, že se mu to líbilo.... Ty představy jsou pro mě velice trýznivé a nedokážu se jich zbavit. Stále se mi v hlavě přehrávají hrozné obrazy, co se tam asi dělo. Ty odporné představy mě stále vracejí do smutku, dokonce mě pronásledují i ve chvílích, kdy se modlíme. Co mám dělat? Jak zapomenout? Jak se toho hnusu v hlavě mám zbavit? Děkuji za Váš čas i odpověď.

-redakčně upraveno-

Milá...
Děkuji vám za důvěru, otevřenost a upřímnost, se kterou se na nás obracíte. Ano, i to se může stát. Je úžasné, že jste se rozhodla odpustit a on, že vlastně srovnal svůj život.

Zároveň chápu, jak moc zraňující taková situace je, jak podkopne důvěru a dokáže pronásledovat. Pokud se na to podívám z nadhledu a odstupu, vidím toto: Vašeho muže tato situace “vyučila a poučila” natolik, že si téměř můžete být jistá, že Vás nic podobného už nečeká, že to je lekce, ze které se dá vytěžit pro další život. Člověk si v takové chvíli dobře uvědomí, co chce, kde je hodnota a naučí se víc dostávat ke svým kvalitám. I jeho to ponížilo, když by rád zapomněl… A tak to může být paradoxně, krom bolesti, i dar pro něco dalšího. To je strana Vašeho muže.

A pak tu je strana Vaše. Nemůžete to pochopit. Tomu rozumím. Do toho se těžko vžívá, když tam nebyl podklad problémů mezi vámi. Zároveň ale píšete, že ani manžel nechápe... tak jak byste mohla Vy… ? Někdy v životě přijdou chvíle, které nejsou rozumem uchopitelné. Nelze s tím dělat nic jiného, než to tak přijmout. A spíš řešit, jak z toho udělat něco, co prospěje. Možná jednou, při zpětném pohledu zjistíte, že Vám to přineslo více dober než byste získala jinak, ale to nevíme, nechci to lakovat dopředu na růžovo. Rozumím i Vašemu znechucení z představy, že byl s jinou ženou a líbilo se mu to. Myslím, že to je prostě mužská stránka, která v syrové přirozenosti dokáže užít tělesnost bez vztahu. To my ženy zpravidla nemáme. A je to o růstu muže, že to překoná vztahovostí.

Píšete, že jste mu odpustila. A zároveň to je tady v nějaké formě stále. Rozhodnutí odpustit tedy nemusí znamenat, že je vše hotové. Je to jen první krok. Někdy je to proces, než je vše zas uzdravené. Kudy tedy na to jít…protože když byste to nechala tak, tak si Zlo na Vás smlsne a využije právě vašich negativních emocí k tomu, aby škodilo. Chodíte ke zpovědi – tedy přijímáte Boží odpuštění. Jak to prožíváte? Co se to tam děje? Bůh Vás přijímá s Vaší slabostí, bere Vaše selhání – a už se na Vás skrze to nedívá. Naopak – to odpuštění dovoluje to, aby Jeho pohled na Vás mohl být čistý, nezatížený vaším prohřešením. Abyste mohla žít dál svoji identitu – tedy to dobro, se kterým Vás Bůh stvořil. Vrací Vám Vaši důstojnost. A hledí na Vás s láskou a zalíbením. Hledí na to kým jste, a ne na Vaše hříchy. Myslím, že to je příklad pro to, jak máme postupovat i my. Protože fascinace hříchem může zakrýt zorné pole, ve kterém je nádherná bytost. Pravda, s lidskou nedokonalostí, ale přesto s potenciálem nádhery. Myslím, že Vás Váš muž neskutečně potřebuje. Potřebuje Vaši lásku, potřebuje, abyste ho uviděla a vrátila mu jeho důstojnost, které se tak pošetile vzdal. A byste se přestala dívat na jeho selhání. Zlu se to vážně moc hodí. Je to pokušení na to pořád myslet – jenže pokud je to pokušení, pak s ním nemusíme spolupracovat. Zkuste se proti těm myšlenkám vymezit a obrátit svoje oči k tomu, jak Vašeho muže Bůh založil. Dobrého a jedinečného. Takového jste si ho vybrala. Toto jste v něm uviděla. Zkuste se k tomu vrátit a uvidět, proč jste si ho ze všech mužů na světě vyvolila pro svůj život. Někde uvnitř víte, kým je. A to, že v oslabení selhal, je zprávou o jeho křehkosti, která může zpevnit. Zkuste tedy to – velmi oprávněné, samozřejmě – znechucení ukončit. Jako něco, co už nebude mít vládu nad Vaším životem. Vezměte to a Bohu to skutečně vydejte. On si s tím bude vědět rady. A Vy se tím vydáním, odevzdáním a tedy nevlastněním, můžete vrátit do vašeho vztahu, který tím má šanci na růst.

Milá ..., snad mi porozumíte a zahlédnete tu možnost pro Vás. A to přesto, že to nemusí jít hned, že to může být proces a může to třeba ještě chvíli obtěžovat. Mějte v tom pro sebe pochopení a trpělivost se sebou. Pokud si ale vyberete ideu, za kterou půjdete, tak se Vám to jistě podaří. Je dobré od pokušení odvracet oči k tomu, co chcete skutečně v životě mít a co chcete žít. Jak to má vypadat a za tím běžte. Berte to do modlitby a trvejte na tom, že chcete mít váš vztah uzdravený. I já Vás s tím do modlitby beru a moc Vám držím palce.

Kategorie otázky: Manželské krize