Klášter nebo rodina?

Dobrý večer.
Čím jsem starší, tím více bojuji ohledně pocitů, kam mě Bůh volá. Mám dojem, že jsou oba pocity jsou stejně intenzivní a nejsem si jistá, který poslechnout. Po určité pauze vnímám znovu silně,  že mé místo je v klášteře.

Měla jsem možnost duchovně růst ve skvělém společenství mládeže. Kněz nás vedl otevřeně, mluvili jsme o víře, modlili se a mě to hodně posunovalo. Tehdy jsem vnímala své povolání jako jasné.  Bylo krásné  být tak blízko Bohu.

Pak se mi občas se začaly objevovat představy rodiny. Blízcí mají vážné známosti, vstupují do manželství nebo už mají děti. Ztrácím  s nimi společné témata, s některými se naše cesty prakticky rozešli, maximálně se pozdravíme a jdeme si dál svou cestou.

Někdy mám možnost dítě pohlídat a "bouří" se to ve mně. Momentálně mám kamaráda, se kterým by se mi mohl rozvinout vztah. Mám najednou pocit, že ať se rozhodnu jakkoliv, tak obě rozhodnutí budou špatná, pocit, že ať se rozhodnu jakkoliv, tak budu litovat. Najednou nevím, co chci, co po mě Bůh vůbec chce. Nejsem si jistá, který hlas poslechnout, jestli odejít do kláštera, když cítím volání několik let, nebo založit rodinu.

Dobrý den, 
porozuměla jsem, že jste na cestě hledání, kdy se Vaše pocity střídají mezi touhou po manželství a touhou po zasvěceném životě. Chci Vám říci, že takhle to vlastně má být a není to nijak zvláštní.

Dvě věci jsou důležité. Za prvé – povolání k manželství je prvním přirozeným povolání člověka, tedy i zasvěceného do celibátu. Je tedy normální, že jste přitahována představou dětí a muže. Je to vlastně určité potvrzení. Kdyby to tak nebylo, myslím, že by celibát nebyl správný. Někdy říkáváme, že cesta celibátu je takové kulhání – chybí nám druhá pevná noha – manžel(ka), který jde celý život s námi. A tak to je v pořádku, to je ta náročná stránka celibátu.

Za druhé – v rozlišování cesty se často stává, že se člověk přikloní hned k jedné, hned k druhé cestě. Ve hře je totiž přirozenost člověka, která není stvořena pro celibát, proto se stále ozývá se svým zcela oprávněným volání po manželství. I toto je v pořádku.

Já jsem zasvěcená sestra. Sama jsem procházela podobným obdobím hledání, když mi bylo 20 let, tímto způsobem jsem váhala mezi oběma cestami více let a bylo to velmi těžk. Nevěděla jsem, jestli napravo nebo nalevo. Jenže tehdy jsem nevěděla, že takové přiklánění se střídavě k oběma stranám je důležitá etapa. Je to cesta, jeden ze způsobů rozlišování podle svatého Ignáce. Podle Ignáce pak v určitou chvíli přijde milost, která Vám pomůže si vybrat. U mne přišla v jednu chvíli milost a věděla jsem, že mám odejít do konkrétní komunity a nikdy se už pochybnost vlastně nevrátila. Asi proto, že jsem byla zcela naplněna novostí a radostí ze všeho, co jsem v komunitě prožívala. Pokud milost rozhodnutí nepřichází, je potřeba se zastavit a sečíst pro a proti a rozhodnout se rozumem. Nezůstávejte sama. Je potřeba, aby Vás někdo duchovně doprovázel (doporučuji hledat u jezuitů, kteří mají velkou zkušenost, jestli nevíte kam jít).

Doporučuji Vám udělat si rok pro Boha, kdy odjedete do nějaké komunity (v cizině jich je více – Emmanuel, Chemin Neuf, Jeneusse Lumiere, Blahoslavenství, ptejte se po možnostech mít překlad, často to komunity umožňují…). Toto by nebyl přímo krok rozhodnutí samotnému, ale rozhodnutí jet na místo, které Vám pravděpodobně pomůže se rozhodnout. Byla byste tam s mladými, kteří jsou ve stejné situaci. Chemin Neuf dělá například týdenní duchovní cvičení ´Životní volba´.

A nebojte se. Jak píšete, že se Vám někdy zdá, že obě rozhodnutí budou špatná, tak mám chuť odpovědět právě naopak: obě rozhodnutí budou dobrá, protože i manželství i celibát jsou Pánu milé cesty. Pán s Vámi půjde tam, kam se Vy rozhodnete jít. Jste svobodná, můžete se rozhodnout. Ježíš se ptá: Chceš?

Pokud myslíte, že by Vám celibát nějak vyhovoval, můžete odpovědět: Ano, chci. A to i bez úplného 100 procentního přesvědčení. Pak se vydejte touto cestou a navštivte nějaké komunity. Nejdůležitější a nejjasnějším znamením jsou potom první roky počátečního období v řádu nebo kongregaci (komunitě), kde jasně ucítíte, jestli to je ona cesta. Život v celibátu je životem v radosti. Buď ve Vás tato radost a pokoj porostou během let vstupu, nebo se budou umenšovat, což je potom známkou, že je potřeba hledat jinou cestu.

Na závěr bych chtěla, abyste věděla, že to, co cítíte, je pravda. Zasvěcený život je opravdu krásný. V manželství Bůh hovoří s člověkem hodně přes manžela, v celibátu se Bůh dává přímo, bez prostředníka. A to je velká radost. Zasvěcený má tak nějak otevřené dveře k Boží zahradě a kdykoliv může vstupovat, vlastně v ní může žít a nikdy z ní neodcházet. Učí se vnímat všechny skutečnosti života v Jeho světle. Má plný prostor pro uskutečňování evangelia, nemá na starosti ´časné starosti´, nemusí obstarávat spousty materiálních věcí pro rodinu. Žije plně a nerozděleně s Ním a předává Krista druhým.

Ať Vám Pán sám dává světlo.

Kategorie otázky: Povolání, boží vůle