Kdy začíná žít lidká bytost (s tělem i duší)?

Dobrý den,

zajímalo by mě, jestli se oficiální učení katolické církev nějak vyjadřuje k otázce, kdy začíná lidský život. Slyšela jsem i z úst mnoha duchovních, že lidský život začíná početím. To znamená, že při spojení vajíčka a spermie je zde už přítomna i lidská duše, tedy je to už člověk s duší i tělem. Ale nejsem si jistá, jestli toto učí i církev jako celek, nebo spíš jestli to není jen názor několika duchovních. Nebo zda vůbec církev smí něco takového určovat, jako je začátek lidského života s tělem i duší.

Osobně si myslím, že už při početí dostává toto tělo i duši, tudíž že lidský život početím skutečně začíná. Ovšem nedávno jsem slyšela od jednoho gynekologa, že oplodněné vajíčko se ne vždy v děloze uchytí, a že někdy se takových oplozených vajíček uchytí pouze 10%.  Pak si kladu otázku: jestliže už tato oplozená vajíčka mají i duši, proč Bůh dopouští smrt tolika dětí, když rodiče je chtějí? A nebo je to tak, že duše vstupuje do těla až po uchycení oplozeného vajíčka v děloze? Ví se vůbec, kdy duše vstupuje do tohto těla?

Myslím, že je dobré, že církev se člověka snaží chránit už od prvního možného začátku existence, ale nebylo by dobré, kdyby se dopustila dalších omylů ve svém učení, jako to bylo v mnoha závažných otázkách dříve.

Ještě mám jednu otázku k umělým potratům. Považuji potrat za usmrcení dítěte a žádnému dítěti bych toto nepřála. Ale co dělat např. v případě mimoděložního těhotenství, kdy se dítě uchytí ve vejcovodu, a kdy hrozí potřžení vaječníků a následně vnitřní krvácení a smrt matky? Zdá se mi, že tady je jedinou možností chirurgický zákork a odstranění dítěte z vejcovodu. Ovšem nevím, jestli je toto považováno za potrat. Děkuji za odpověď.

Dobrý den,
Váš dotaz je závažný a pozoruhodný tím, jak věci hluboce a pečlivě promýšlíte. Pokusím se ve stručnosti odpovědět.

V otázce počátku lidského života zastává současný učitelský úřad církve skutečně stanovisko, že lidský život začíná početím.
Instrukce Kongregace pro nauku víry Dignitas personae (2008) stanoví: "Tělo lidské bytosti již od prvních stádií své existence nesmí být redukováno na pouhou skupinu buněk.“ (DH 4). Instrukce Donum vitae (1988) píše: "Lidský plod od začátku své existence, tedy od okamžiku vzniku zygoty, vyžaduje bezpodmínečnou úctu, která morálně náleží lidské bytosti v její tělesné a duchovní celistvosti. Lidskou bytost je nutno od okamžiku početí respektovat jako osobu a jako s osobou s ní také zacházet. Od téhož okamžiku je třeba také uznat práva této lidské bytosti jako osoby, mezi něž patří především neporušitelné právo na život náležející každému nevinnému lidskému tvoru." (DV 1)

Je nutné uvážit, že kontext těchto magisteriálních vyjádření je nesen snahou ochránit nevinný lidský život. Protože existuje celá řada vlivných teorií, které stanoví začátek lidského života různě (při porodu; kdy je schopno samo žít mimo tělo matky: asi 28 týden těhotenství; ukončení embryonálního vývoje: asi 60 dní po početí aj.) a umožňují tak řadu genetických i embryonálních manipulací, kloní se učitelský úřad církve k tomu, že není důvod odmítat stanovisko, že oplodněním začíná lidský život.

Stanovisko katolické církve není vyjádřením vyžadujícím pro sebe vědeckou platnost, nýbrž vzniká v dialogu s vědeckými poznatky, které se velmi dynamicky rozvíjejí, a to v autonomii ke stanovisku magisteria. Jde o situaci skutečného dilematu, kdy ustoupení z pozic, že lidský život začíná početím, umožňuje zabíjení nenarozeného života. Na druhé straně však trvání na takto stanoveném začátku života vede k dilematu, který naznačujete otázkou, proč Bůh dopouští smrt tolika dětí, i když je rodiče chtějí. Z mého pohledu je tato skutečnost tajemstvím. Podobné skutečnosti jsme svědky v ne-lidské přírodě.
Církev proto musí zůstávat velmi blízko rozvoji vědeckého poznání a v součinnosti s ním stále prověřovat platnost svých stanovisek.


V případě umělého potratu je stanovisko církve skutečně zcela odmítavé. Umělý potrat je považován za usmrcení dítěte a nelze je ničím omluvit. V případě ohrožení života matky je však za prvořadou považována záchrana života matky, a to i v případě, že bude nezbytné, aby byl ohrožen život plodu. Jen je nutné trvat na tom, že zabití nenarozeného dítěte není zamýšleným hlavním cílem jednání. Proto se nejedná o potrat. Z etického hlediska jsme opět v situaci dilematu, kdy ani jedno řešení není dobré. A proto je spojeno s utrpením, protože se jedná o mezní situaci a rozhodování v tomto případě není jednoduché.

Jaroslav Lorman, Katedra teologické etiky a spirituální teologie KTF UK, Praha

K otázce věčného údělu dětí, které umírají nepokřtěné, se věnuje dokument Mezinárodní teologické komise (z r. 2007), na pozadí základních pravd víry o univerzální spasitelné vůli Boží a jedinečnosti Kristova vykupitelského díla, s přihlédnutím k teologické tradici církve. Viz zde
 

Kategorie otázky: Hodnota života, bioetika