Jsem v nemocnici a mám na Boha vztek

Dobrý den, ráda bych se na vás obrátila s problémem, který mě trápí. Jsem žena, mladá maminka dvouletého dítěte a druhého v bříšku. Jsem hodně emotivní člověk a věci prožívám. Ty dobré i ty těžké se mě hluboce dotýkají a často mluvím v duchu nebo i nahlas s Bohem o tom, co prožívám. Třeba děkuji za dar zdraví dětí, za lásku, manžela... někdy u těch modliteb díků až "tančím radostí". Problém ale je, že emoce se mnou hýbou i v těch těžkých chvílích.

Nevylévám si je zásadně na druhých. Moji blízcí si můj hněv nezaslouží. Ale mám neovladatelné sklony si to vylít na Bohu. Možná je za tím to vědomí, že je mocný, veliký a všechno je stejně jeho vůle, takže i ty těžké věci jsou jeho dopuštění.

Jsem v nemocnici, kde jsem se ocitla po včerejšku, kdy malý synek procházel střevní virózou se zvracením a já se o něj musela starat, i když mi bylo ještě víc špatně než jemu. V těch nejhorších chvílích jsem se opravdu zlobila na Boha - říkala jsem: ´Proč nám tohle děláš, když víš, že jsem těhotná a už tak mě několik měsíců trápí nevolnosti? Proč jsi tuhle hnusnou nemoc dopustil? Co jsme Ti udělali - nikomu neubližujeme, věříme v Tvou dobrotu a ty jen přidáváš další kříže! Proč to dopouštíš, když bys nás jako všemohoucí Bůh mohl od té infekce ochránit?´

Kdyby mě slyšela moje maminka, určitě by řekla, že je to ode mě rouhání. Vím, že bych takto s Bohem mluvit neměla. Ale někdy jsou to tak těžké situace.

Prosím, nepište mi, že nějaká viróza je maličkostí proti velkým trápením jiných lidí. Já trápení druhých také vnímám velmi bolestně. Velmi jsem se zlobila na Boha poté, co dopustil vypuknutí války na Ukrajině. ´Proč nezasáhneš, proč necháváš ty lidí trpět?´ Cítím strach přivést dítě do světa, o který se všemohoucí Bůh stará takovým způsobem, že se dějí taková bezpráví. Opravdu se nechci rouhat, ale chce se mi plakat, když se dozvídám o mladých tatíncích od rodin, kteří umírají. Nebo o dětech s rakovinou. ´Bože, jak mám věřit ve Tvou dobrotu, když dopouštíš takové věci?´

Nemusela bych ty věci Bohu říkat, mohla bych je v době držet a pak bych třeba nedělala hřích rouháním. Ale ten pocit, že nechápu a chci od Boha odpovědi, nedokážu v sobě umlčet. Co mám v takových situacích dělat? Možná bych radši neměla na Boha vůbec myslet a komunikovat s ním, jen když budu šťastná a nebude riziko, že zhřeším rouháním.  Ale to pak přece znamená zavírat své srdce před Bohem a to taky nechci. Prosím poraďte.

-redakčně upraveno-

Milá ...
děkuji za Váš krásný dotaz. Z Vaší otázky je vidět, že jste krásná maminka, věci Vám nejsou jedno a toužíte hledat dobro pro děti a rodinu, a co je nejkrásnější: hledáte Boží vůli ve svém životě.

Staré lidové úsloví praví: „Když Bůh dopustí, neopustí.“ Bůh nedělá války, aby ho člověk mohl poznat. Je to člověk, kterému chybí láska, odpuštění, je tam mamon, a proto válka. Mnoho let, mnoho obětí a lásky bude potřeba, než znova v zemích, kde je válka, zavládne pokoj.

Možná znáte starou moudrost: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje“. Neberte to, prosím, jako citát, ale mou zkušenost. Prodělal jsem dva tumory v hlavě. Jsem vděčný za zkušenost, přijetí a projití této cesty. "Vejdi celá, zůstaň s Bohem, vyjdi jiná." Tato slova mohu v rakovině – kterou jsem prodělal – potvrdit. Bůh mě omilostnil. Jinak se dívám na nemoci, společnost a církev a Bohu děkuji, že jsem, mám hlavu na krku, myslím, vidím apod.

Dostali jsme od Pána: rozum, vůli a cit. Cit, emoce, jsou součástí lidského života. Takový barometr, který mi signalizuje: zde je vše v normě, nebo zde něco chybí, či to vědomě potlačuji.

Zkuste se, jak Vám okolnosti dovolí, vracet do řádu života. Najít si čas na Boha, rodinu, přátele. Mít chvíle oázy, kdy jste v tichu, čtete, modlíte a jste u pramenů spásy. V každém človíčku je pramen, v nitru jeho duše. Tam ráda zůstávejte, hovořte s Bohem. A nezapomínejte také komunikovat a sdílet život s přáteli, na sport, kulturu a manuální práci. Život teče jako řeka. Nechte proud protékat. Nestavějte zátarasy, zbytečné překážky. Krásné je, že voda, jinak řečeno Boží milost, vždy čistí, ohlazuje naše nitro, jako oblázky v řece.

Je lidské být trochu naštvaná. Nebuďte ale stále v mraku. Choďte k pramenům, zůstávejte na slunci a život se promění. Jak? Může to být chvála, procházka v přírodě, četba dobré knihy, Písmo svaté, divadlo, kultura... Neopomínejte svátosti: zpověď, mši sv., adoraci apod. Nástrojů je mnoho, vyberte si jeden, dva, a dejte mu kvalitní čas.
Možná by Vám také pomohlo koupit si knihu o emocích a po kapkách posilovat sebeovládání. Velmi vydařená je kniha z nakladatelství Paulínky: Peter Scazzero: Emočně zdravá spiritualita.

Vyprošuji a přeji, ať kráčíte stále dál. Ať ve Vás sílí  krása ženství a celého lidského života. Bůh Vás stvořil krásnou, s velikou mohutností ženy, která ví, kdo je, jaká je její hodnota a celistvost v jejím ženství.

Ať se daří. Buďte svá a svatá. K tomu Vám žehnám. 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Modlitba, Sebepřijetí