Je hřích zabít ve válce ?

Dobrý den, nedávno jsem viděl jeden válečný film, a tak jsem se zamyslel jestli z pohledu křesťanské víry je hřích zabíjení ve válce ? A pokud si voják uvědomuje, že bojuje za špatnou věc, tak jak by se měl zachovat ? Předem děkuji za odpověď.

Před nějakou dobou jsem se snažil popasovat s touto otázkou, takže přikládám...

NĚKTERÉ OKOLNOSTI PŘIKÁZÁNÍ „NEZABIJEŠ“
Bible
Jsem rád, že mohu začít Písmem svatým, které je pro mne autoritou. Na prvních stránkách Bible se setkáváme nejdříve s aktem stvoření, které je dobré. Bůh Panovník „miluje život“ (Mdr 11, 26). Nejen člověk s člověkem, ale i člověk se zvířaty žije v harmonii a pokoji. Až prvotní hřích roztrhá tato pouta. Snaží se to naznačit příběh o Kainovi a Ábelovi a Noemovi, kterému Bůh dovoluje živit se zvířaty.
Mojžíšský zákoník začíná Desaterem. Jako křesťané tento výčet dělíme na tři přikázání týkající se vztahu Boha a člověka a sedm upravujících naše vzájemné vztahy. Židovské rozdělení je poněkud jiné: pět a pět přikázání, která se v sobě odrážejí. Takže máme ctít jako pramen svého života Boha i své rodiče. Nemáme zabíjet Boha modloslužbou, ani přivodit smrt člověku. Bůh je přeci život, rovněž i člověk je život. Bůh i člověk stvořený k jeho obrazu miluje život.
V hebrejském jazyce je pro příkaz „Nezabiješ“ použito výrazu „tircách“, což znamená spíše vraždu, zavraždění, než zabití. Mojžíšský zákoník v navazujících kapitolách toto rozlišení rozvádí: „Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče.“ (Ex 21, 12-13) Má šanci uniknout spravedlivé odplatě řídící se zákonem oko za oko, zub za zub, život za život (srov. Ex 21, 23-24). Je důležité přijmout i skutečnost, že se tento právní systém vztahuje jen na členy Izraelského národa. Neřeší války, otroky, zajatce. Lidstvo bude muset postoupit ještě o několik století, aby formulovalo mezi všeobecně platnými svobodami jakéhokoli člověka i právo na život.
V Novém zákoně zvnitřňuje Ježíš mnohá přikázání. Snaží se nás přivést ke kořeni úkladné vraždy, když stanovuje: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu.“ (Mt 5, 21-22a) Apoštol Jan to pak shrne lapidárně: „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah“ (1 Jan 3, 15) a v poznámce ekumenického překladu je uvedena trefná varianta pokračování verše: „a víte, že v žádném vrahu nezůstává věčný život.“ S vraždou člověka člověk v sobě zabíjí i Boha milující život.

Války
Lidstvo od nepaměti zakouší války: o vliv, o území, o hodnoty. Mír byl uzavírán tak trochu „do příští války“. Ono uzavření smlouvy o nebojování se latinsky říkalo „pax“, od čehož vzniklo slovo „pakt“. Také ve starověku nebylo jiné války než té svaté. Válka byla totiž bojem bohů a lidé v ní hráli jen roli vykonavatelů. Bojovníci se zasvěcovali a dodržovali striktní předpisy o čistotě, jak se dozvídáme z příběhu o Davidovi a Uriášovi, nebo Goliášovi, nebo z bojů Makabejských bratří a v mimobiblickém prostředí například v Trójské válce. Z této mentality nám dnes zbyl jen pozůstatek v podobě vojenské přísahy, kterou se profesionální voják stává služebníkem naší vlasti.
Je chvályhodné přát si mír, toužit po míru, usilovat o mír, ale s vědomím, že mír je „dar Boží“ a že skutečný mír nastane až na konci časů, kdy zasedne Beránek na svůj trůn. Touha a úsilí o tento mír se mohou stát bolestným vzdycháním Ducha v našich srdcích.

Láska
Láska posazená do časové osy a uskutečněná konkrétními činy se nazývá péče. Ten kdo pečuje mimo jiného i chrání. Přeci nemůže dopustit, aby se milovanému stalo něco špatného, aby někdo pohrdal milovaným, aby ho ohrožoval. Rád bych zde uvedl příklad z příběhu Malého prince Antoine de Saint Exupéryho: „Na planetě malého prince byla strašná semena baobabů. Půda planety byla jimi zamořena. A pustíme-li se do baobabů příliš pozdě, už nikdy se ho nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými kořeny. A je-li planeta příliš malá a baobabů příliš mnoho, roztrhnou ji.“ Malý princ se také stará o růži, dává ji pod poklop nebo staví ji paraván, aby ji neovanul chladný vítr. Ten, kdo miluje, cítí zodpovědnost za obranu rodiny, blízkých, domova, vlasti, hodnot, které jsou cenné. S jistou dávkou smělosti bych řekl, že správný voják, policista, příslušník vězeňské služby si nepřeje konflikt, násilí, válku, nepřeje si zraňovat, zápasit, zabíjet, ale je garantem míru a spravedlnosti v reálném světě. Je štítem těm, kteří jsou slabší, kteří se na něho s důvěrou spoléhají.
Jistě známe i ty, kteří manifestují krajní nenásilí, například Přemysl Pitter, Desmond Doss nebo Emil Kapaun. Tyto osobnosti dobře ukazují na možnou různost postojů. Ale obávám se, že není možné, jejich hrdinství chtít po každém. Vzpomněl jsem si na příklad filmu Misie od režiséra Rolanda Joffého, kde ve vrcholu jeden jezuita učí domorodce bránit se vyhlazení a druhý jde s jinou skupinou, v rukou pozdvihuje s monstranci, vstříc mučednické smrti. Obojí může být nástrojem boje se zlem.

Obrana
Historické události naši společnost vychovávají. Nezměrné útrapy obou světových válek se staly základem úmluv upravujících chování během konfliktu. Není možná bezbřehá libovůle. Tato pravidla se označují jako mezinárodní humanitární právo. Tato část mezinárodního práva definuje vojáka následujícími slovy: „Kombatant usmrcuje či zraňuje osoby a ničí či poškozuje objekty a materiál. Pokud jeho násilné činy neporušují mezinárodní humanitární právo, má jeho jednání povahu výkonu oprávnění a nevede ke vzniku trestní odpovědnosti. Kombatant zároveň představuje legitimní terč útoku nepřítele.“ Na první přečtení to vypadá hrozivě, ale je pravdou, že díky této konvenci by měly být uchráněny civilní osoby a materiální statky. Konvenční válka se má vést jen mezi vojenskými cíli. Stát také přijímá zodpovědnost za bezpečnost v mírovém stavu. Jeho nástrojem jsou další ozbrojené složky jako například policie. Tyto složky se podobně jako vojáci učí používat řízenou agresi, která má za cíl zastavit zlo v jeho rozmanitých podobách.
Přítomnost křesťanů v ozbrojených složkách je morálně dobrá, ba co víc je vyjádřením odhodlanosti nasadit se pro spravedlnost, mír a pořádek společnosti. Oporu můžeme nalézt i v Novém zákoně. Nikdo ani Ježíš vojáky nedehonestoval nebo odmítal jejich službu, naopak v některých případech je chválil.
Pokud příslušník ozbrojených sil jedná v souladu se zákonem nebo v rámci svého mandátu a zraní nebo zabije nepřítele nebo agresora, je jeho jednání morálně ospravedlnitelné. Přesto zabití člověka je v konečném důsledku prohrou dialogu. Pokud voják nebo policista nevytěsní takovou událost z vědomí, nese si tvář zabitého po zbytek života v sobě. Možná se taková událost stane jeho úpornějším voláním po míru a pokoji.
I pro křesťany je samozřejmostí nutná osobní obrana. S rostoucí hrozbou terorismu se tento nárok stává dokonce povinností. Ale jako u všeho, co utváří náš život, je i zde třeba ctnosti moudrosti a uměřenosti. V některých případech se jednání někoho z nás proti šílenci se zbraní v ruce může stát hrdinstvím.

Role křesťanů
Můžeme vést i své malé války a to po mnoho desetiletí. Můžeme v sobě živit ducha války v podobě pýchy, nenávisti, závisti, neuzdravených mindráků… Nenechme se poštvávat proti nikomu. Vytvářejme prostředí dialogu a odpovědnosti. Milujme, pečujme a tedy i chraňme to či toho, kterého milujeme. Budeme-li naplněni dobrem, dobro budeme i konat. A pokud na nás bude útočit zlo, budeme schopni mu odpovídajícím způsobem čelit.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích