"Jdi, a už nehřeš." (J 8,11)

Krásný den!

Ráda bych požádala o vysvětlení následujících pojmů:
Co přesně znamená "zříci se ducha zla, všeho co působí a čím se pyšní"? Proč, když se ho zříkáme, hřešíme dál?
A jak dostát pokynu ´ jdi a už nehřeš´, který dostala žena veřejně obžalovaná z cizoložství (Jan 8,1-11)? Po sv. smíření, byť s dobrým předsevzetím, stejně nejsem schopná některé hříchy a chyby neopakovat (dodržet slib, nelhat,  nekritizovat, nežárlit, nebýt zvědavá, nesrovnávat se...)  Znamená to, že to z mé strany vlastně není upřímné, opravdové, že to není pravá láska? 

Nedokážu lidem kolem sebe neubližovat. Bůh neodsuzuje, ale u lidí je to jinak, nejsou  schopni bezpodmínečné lásky.  Co s tím? 

Velmi děkuji za odpověď.

Proč hřešíme dál? Možná proto, že naše rozhodnutí jsou prověřována časem. Pokušiteli stačí uspět jednou, my musíme odolat pokaždé. Naše upřímné rozhodnutí už nikdy se nenechat svést ke špatnosti je znovu a znovu testováno a síly i ostražitost se pomalu vytrácejí… Snad jen zkušeností přibývá.

Po formální stránce je trojnásobná výzva ke zřeknutí se přípravou na trojnásobné vyznání víry. Zříci se ducha zla je vlastně negativní část obrácení, ke kterému nás Ježíš vyzývá. Odmítám cesty zla v jakékoli jejich podobě a nabízené pod jakoukoli záminkou. Následuje rozhodnutí, kterou cestou chci v životě jít. Mé zřeknutí se ducha zla bohužel neznamená, že on ztratí zájem o mě. Ježíš nás upozornil, že pokušení budou přicházet.

Příběh o cizoložnici, jak nám ho zaznamenal evangelista Jan, je jedním z úžasných a tajemných míst Písma. Nepřehlédněme, že Ježíš se nestaví na stranu žalobců a soudců. Bůh je tam, kde je milosrdenství, ne přísnost. Ke cti přítomných slouží, že se dokáží vzpamatovat, zahodit kameny a odejít. To, co se odehraje, je pouze mezi Božím Synem a hříšnicí. Ježíš nazve cizoložnici ženou, stejným titulem jako svou vlastní matku! Oznámí, že ani on nepřišel soudit. Víme, že jednou přijde, ale teď ještě ne. A teprve potom všem, jaksi nakonec, říká ženě slova, na která se ptáte. Jsou to slova ujištění a poslání. Ujištění, že minulost už nemá moc nad člověkem, že možnost konat zítra dobro platí víc, než včerejší spáchané zlo. Je to však také úkol. Žena má jít a svědčit o Boží lásce tím, že bude i nadále milovat, mnoho a dobře milovat.

My nic nevíme o tom, jaké byly její další osudy. Víme však, že jako ona i my můžeme a máme zažít sílu Božího neodsouzení a odpuštění, které jediné nám dává možnost začít znovu a snad i lépe.

Na Petrovu otázku odpovídá Ježíš, že je třeba odpustit třeba sedmasedmdesátkrát, tedy pokaždé. Neumím si představit, že sám by se tím neřídil. Pokaždé, když k Němu přijdeme se svým selháním, pokaždé když na nás žalují jiní, pokaždé když na sebe žalujeme sami, opakuje se stejné schéma. Žalobci jsou vykázáni, soud je nahrazen milosrdenstvím, svazující a pokořující minulost je vystřídána svobodou budoucnosti. Pokaždé zazní věta, která mění lidský život i tam, kde se zdá, že zbývají už jen vržené kameny.

Kategorie otázky: Obrácení, uzdravení, proměna, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných