Jak víte, že Bůh chce mše a plnění nesčetných pravidel?

Nevím, zda bůh je či není. Ale jak víte, zda bůh chce, abychom v něj věřili a provozovali nesčetné církevní obřady, dodržovali množství pravidel a přikázání, šířili víru? Vidím totiž kolem sebe spoustu nedorozumění. Proč křesťané vnímají negativně ty, kteří jejich víru nesdílí? Zdá se mi, že to vychází z neúcty k víře druhých.
...
Díky za o odpověď.

Není-li Bůh, nic ani nechce. Pokud je, pak je otázkou, co od nás chce. Agnostik řekne, že Bůh stvořil svět, ale pak odstoupil a nechal ho svému životu. Ale to moc Božské není. Zdá se mi (nám jako církvi), že Bůh stvořil člověka s jasným záměrem: Dát mu možnost dozrát do plnosti lidství, do schopnosti tvořit vztah. A to nejen jako jednotlivci, ale i jako aktuálnímu společenství.

Přirovnejme to: Je to asi jako domnívat se, že úkolem rodiny je vychovat kvalitního jedince. Ano, ale… Rodina není továrna na výrobu lidí. Vždyť v rodině jde především o jedinečné nenahraditelné vztahy! O možnost žít v trvalém pozitivním rozvíjejícím se vztahu. V něm já sám rostu, učím se a sdílím. Jde o vztahy na mnoha úrovních – muž-žena, rodič-dítě,… V tomto pohledu tedy Bůh především touží po „fungující rodině“, která jako celek vytváří prostor pro růst jedince. Tedy oboje má význam – jedinec i společenství.

Jak se takové vztahy projevují? Přeci komunikací. Každé slovo je symbol, znamení (něco označuje). Ale často víme, jak je zásadní komunikovat, aniž by podstatným byl předmět slov (např. počasí), ale především sdílení sebe sama. Komunikací jsem s druhými (např. se stárnoucími rodiči nepotřebuji řešit složité životní problémy, ale být s nimi, potěšit se s nimi, potěšit je…).

Hledá-li člověk pravdu, dojde na podivný okraj propasti. Tam končí jistota a začíná víra. Platí to o všech vztazích, které tvoříme. Zde je třeba buď udělat odvážný krok do mlhy nejistoty a postavit se na víře, anebo rezignovat. Právě tam, na okraji propasti, Bůh čeká na náš odvážný krok víry.

Obřady jsou tedy výraz, rituál naší komunikace. Tak jako rodina má své rituály (dort k narozeninám, kapr k Vánocům, polibek na rozloučenou,…). Tady je ritualizované jednání vyjádřením veliké hloubky. Liturgie je složena z velké části z citací Písma, starobylých hymnů,… Liturgie je tedy odpověď na Boží slovo.

Jestliže jsem učinil krok a zjistil, že cesta mlhou a tmou přes propast nejistoty vede právě tím, že se opírám o Boha, pak se s ním seznamuji mnohem hlouběji. Můj vztah se stává velmi realistickým. A nyní se ptám, co on ode mne očekává. Tady je místo na přikázání, resp. na jednání. Jak chce, aby žil? Co mám dělat, abych uprostřed mlhavé temné cesty víry nespadl?

Když poznáte obrovskou radost, pak toužíte ji sdělit dál. To je důvod šíření víry. Kdo se zamiloval, nedokáže nevyprávět sílu prožitku, který zakusil. O čem je 50 umění? O sdělení silného zážitku zamilovanosti. S vírou je to podobné, proto další velká část umění se točí právě kolem víry.

Náboženská netolerance? To je složité. Křesťan, který nikdy neudělal krok na cestu skutečné víry (tedy přes pomyslnou propast), bude muset stavět na pravidlech, ale nikoli na vztahu. Je to jako v rodině, kde místo vztahu vládnou pravidla. Je to šílené, ale udržuje to dané lidi pohromadě. To bývají nejčastěji velice militantní lidé. Černobílé vidění světa jim dává jakési pevné body. Bez nich se jim svět propadá do nejistoty, a ta je nesnesitelná. Platí to úplně stejně o muslimech, hinduistech i buddhistech jako o křesťanech. Neznají toleranci, protože jí nejsou aktuálně schopní. V dnešní době sílícího islámu v Evropě ale lidé také začínají tušit, jakou moc náboženství, víra má. Tuší, že není velký problém, aby za pár let byla pro ně posvátná místa (velice obecně jako je domov, rodné město,…) proměněna. A to budí strach. Jakoby říkali: „Tohle cizí tu nemá místo.“ Odpovědí by mělo být autentické prožívání vlastní víry a to v našich zemích velice chybí. Problém není v křesťanství jako takovém. Problém je ve všech, kteří svoji víru žijí jako pravidla a nikoli jako vztah.
....
Zkrátka narážíme na to, že jako lidská společnost stále musíme zrát, dospívat. A každou generaci se to opakuje. Některé generace lépe a jiné hůře. Navíc do toho vstupují módní vlny, které dané generace mohutně ovlivní. Je to docela složitý proces.
.....

Kategorie otázky: Bůh