Hledání smyslu života, strach ze smrti

Dobrý den,
 ani nevím,  jestli se chci zeptat, ale nic jiného mi nezbývá... Nedávno umřel jeden z mých známých a od té doby stále myslím na smrt, která je okolo nás. Nevím, co budu dělat, až mi umře někdo, koho mám strašně ráda. Jasný, je to normální, ale proč se to děje? Proč o tom nikdo nemluví? To nikomu nedochází, že umíráme za živa? Užírá mě to večer, nemůžu usnut, a když usnu, zdají se mi hrozné sny. Je to  znamení, že nadešel můj čas? Jak to, že lidé v mém okolí tohle neřeší a užívají si? Moje rodina je strašně fajn, ale bavit se s nimi o tom nechci, bojím se, abych je taky  svým strachem nenakazila... 

Milá A.!

Přemýšlím nad Tvým dotazem. Nazvala jsi jej "Hledání smyslu života", přesto se v něm píše asi více o smrti... Možná by bylo vhodné jej pojmenovat na "Smysl smrti", nebo na "Smysl života vzhledem ke smrti". Ale dost spekulací.

Chtěl bych Tě rozhodně uklidnit: to, že nedokážeš vyhnat myšlenky na smrt z hlavy, neznamená, že by snad nadešel Tvůj čas. Podle mého názoru to mnohem spíše znamená, že nadešel čas, kdy bys měla hledat jiný vztah ke smrti - vztah bez strachu a obav.

Smrt je pro nás neprostupnou hranicí, a protože ji sami nedokážeme "vratně" prozkoumat, máme z ní obavy. Někteří lidé smrt staví do protikladu k životu, a pokud tohle uděláme, stane se smrt vlastně negací života, zmarem všeho, čím člověk byl, když byl živý. Tohoto se, zcela samozřejmě, musíme bát, protože se bojíme prázdnoty, nicoty, nedokážeme si představit sami sebe bez myšlenek, bez sami sebe. Pokud přijmeme toto, pak celý život směřujeme ke zmaru a nicotě. Je to ale pravda?

Ve Starém Zákoně například čteme, že Abrahám zemřel "stár a sytý svých dnů" (Genesis 25,8). Pokud si představím obraz člověka, který takto umírá, zdá se mi, že už netouží po dalších dnech, nasytil se jich, pokojně uzavírá své působení zde na zemi. 

V evangeliích pak najdeme krásné podobenství o koukolu v pšenici (Matouš 13,24-26): Ježíš zde vypráví o tomto světě, o tom, jak rozsévá do srdcí dobro, ale zlý rozsévá zlé a pak to roste společně... Píše se tam ale také o žních, ale když Ježíš toto podobenství vysvětluje apoštolům, je zajímavé, že tyto žně nenastávají v okamžiku smrti člověka, ale až při "skonání věků" (Matouš 13,40). To znamená v okamžiku, kdy končí čas. Zdá se tedy, že lidé, kteří zemřeli pro tuto zemi, dále žijí jiným způsobem.

Ježíš také mluví o zemřelých jako o těch, kteří žijí, když odpovídá na smyšlený příběh saduceů, najdeš jej v evangeliu sv. Lukáše, 20 kapitole, verše 27-40. Ježíš jim odpovídá ve verších 34 - 38 takto:

34 Ježíš jim řekl: „Lidé přítomného věku se žení a vdávají.
35 Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.
36 Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.
37 A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina ‚Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým‘.
38 On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“

Je tedy vidět, že zemřelí dále žijí, avšak žijí ve světě, který nám není přístupný. Každopádně žijí před Bohem, v Jeho přítomnosti, takže pokud jej měli rádi během svého života, můžou se z něj těšit ještě mnohem intenzivněji.

Na smrt se tedy dá pohlížet i jinak, než na totální zmar a zkázu: je jako sklizeň našeho dosavadního života, kdy dozrálo to, co skrze Tebe rostlo pro tento svět a je čas na přechod "jinam".

Samozřejmě pro ty, kteří zůstávají zde, jde o bolestný proces - víme, že toho člověka už do konce svého života neuvidíme, nebudeme s ním moci povykládat, nebudeme jej moci pohladit, nebude nás moci on pohladit... Ale můžeme jej "odevzdat" Bohu, poděkovat za to, že ten člověk byl takový, jaký byl, protože to byl dar od Boha, On jej přece stvořil, dal mu dar jeho dnů a ten člověk alespoň část svého času zde prožil s námi. Nyní na něj můžeme vzpomínat, říkat si, co by asi řekl on, jak by se asi zachoval, a vlastně i tímto způsobem ten člověk žije dál - žijí v nás jeho slova, jeho chování, jeho způsob myšlení...

Někdy mám dojem, že člověk se snaží "vtěsnat" Boha do svých "průměrných" hledisek: Průměrný člověk se dožije, řekněme, 75 let, proč se tedy tento konkrétní dožil jen 45 let? Nebo snad dokonce jen 18 let? Není to nefér? Já se ale domnívám, že tento způsob úvahy není úplně správný - Bůh přece netvoří průměrného člověka, ale jedinečnou bytost. A navíc: není náhodou každý okamžik našeho života darem od Boha? Není každý den, každý výdech a nádech, Jeho velkým darem? Není to, že jsme stvořeni, důvodem k tomu, abychom mu poděkovali? Vždyť On nám dává vzduch k dýchání, vodu k pití, svět, který je nejen účelný, takže dobře funguje, ale je navíc ještě krásný a můžeme se z něj těšit... Máme tedy Bohu mít za zlé, že někomu dal jako dar 40 let života, někomu 18 let a někomu dokonce "jen" třeba dva dny nebo pár hodin? Vždyť už to, jak nám zemřelý člověk chybí, ukazuje, jak velkou měl pro nás cenu, jak velkým darem od Boha pro nás byl. A to je důvod k poděkování, ne k hněvu nebo pocitu nespravedlnosti, zmaru, strachu. Byť je v tom, samozřejmě, velký smutek.

Snad se mi trošku podařilo změnit Tvůj pohled na smrt samu a také na smrt Tvých blízkých, snad dokonce i na cenu života, který je zakončen tak velkolepým finále v tomto světě - sklizní plodů...

Přeju Ti, aby ses se smrtí smířila, vždyť smrt patří nerozlučně k životu jako jeho druhá stránka, a abys z ní neměla strach, ale...

Co vlastně?

Pochopení?
Vděčnost?
Očekávání mnohem intenzivnějšího života s Bohem?

Určitě minimálně toto, ale možná ještě mnohem více.
 

Kategorie otázky: Hledání smyslu života