Fiducia supplicans - dokument který působí zmatek a rozdělení katolíků po celém světě

Chvála Kristu!
Obracím se na vás s prosbou o vyjádření vašeho stanoviska k deklaraci Fiducia supplicans o pastoračním významu požehnání, kterou 18. prosince 2023 vydalo Dikasterium pro nauku víry a schválena podpisem papeže Františka. Obracím se na vás proto, jelikož tento dokument rozděluje katolický svět minimálně na dvě názorové skupiny. Zároveň máme velmi vážné pochybnosti o tom, že se neslučuje s katolickou naukou, kterou nám zanechal Ježíš Kristus, a to v těchto bodech:
• I když se v deklaraci nemluví o hříchu homosexuality, z hlediska katolické nauky je homosexuální vztah hříšný (Katolický katechismus §2357-2359, §2396). Nelze tedy žehnat hříšnému vztahu dvou osobám, které neplánují tento homosexuální vztah ukončit a ani jej změnit. A je jedno, jestli se jedná o „oficiální žehnání“ liturgické anebo neliturgické.
• Totéž lze říct o jiném vztahu mimo manželství (neregulérních vztazích), tudíž nelze žehnat ani dvou osobám žijících v neregulérním vztazích bez myšlenky a snahy je zanechat. A je jedno, jestli se jedná o „oficiální žehnání“ liturgické anebo neliturgické.
• Žehnání hříšnému vztahu se vylučuje s hloubkou podstaty žehnání. To se děje ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který je sice Láska, ale čistá, a to bez hříchu, který je sice Milosrdenství, ale je také Spravedlnost a v těchto dvou atributech očekává nápravu hříšníka. A jak bylo již řečeno výše, oba tyto vztahy mají hříšnou podstatu.
• Omlouvat žehnání těmto výšeuvedeným vztahům tzv. neliturgickým žehnáním, je jen pouhý alibismus. Okolitý nekatolický svět toto žehnání chápe jako „uznání homosexuálních vztahů“ katolickou církví, a je jim úplně jedno, jestli se jedná o liturgické anebo neliturgické požehnání.
• Tímto aktem žehnání každý katolický kněz nebo biskup vystavuje katolických věřících v pochybnost, co je správné a co ne, vzbuzuje pohoršení pro ty, kteří se snaží s bázní dbát o spásu své duše, rozpoznávat dobro a zlo, milost a hřích, posvěcené vztahy a hříšné vztahy, a v radosti i pokání následovat našeho Pána Ježíše Krista.
• Máme také na paměti biblické Milosrdenství našeho Pána s věrným Lotem a jeho blízkými a zároveň Pánovu Spravedlnost k lidem oddanými hříchu homosexuálních a nezřízených svazků v Sodomě a Gomoře (Gen 18:20-21, Gen 19:24-25), v Novém zákoně pak myslíme na Pavlove jasná slova o tom, komu je určeno Boží království a komu určeno není, a neobchází rovněž ani smilstvo homosexuality bez pokání jako překážku ke spáse (1.Kor 6: 9-10).
Jelikož se od dokumentu distancuje čím dál tím více katolíků, kněží a biskupů po celém světě jako biskupové z Nigérie, Tanzanie, Malawi, Ghany, Austrálie, Polska, Kazachstánu a další, ukazuje se dokument jako dokument který katolickou církev rozděluje a za rozdělením je jednoznačně Dikasterium s podporou papeže Františka, bylo by správné dokument zrušit, tak jak to žádají biskupové z Kazachstánu.

Předem děkuji za váš názor.

Dobrý den, děkuji za Váš podnět.

Vnímám Vaši starost o zachování kontinuity nauky a též jednoty církve. Ta je v poslední době ohrožována a atakována m.j. překotným vývojem ve společnosti a souvisejícím posunem ve vnímání etických norem a rozšiřujícím se chápáním lidských práv. Pozorujeme snahy aplikovat lidská práva, často bez hlubšího rozmyslu, na dosud nemyslitelné oblasti lidského života. A tak církev mnohdy sleduje s obavami, kam svět může jít dál.

Každý pokrok vědy nebo nová společenská norma iniciuje v církvi diskusi a utváření názorových skupin, neboť to, co bývá vnímáno jako pokrok ve vědě, nemusí být vnímáno jako pokrok z pohledu církve. (Jak je vyjádřeno také v encyklice Spe salvi: „Ve 20. století zásadní problém víry v pokrok zformuloval Theodor W. Adorno. Pokrok je nejednoznačný, obojaký. Nepochybně skýtá nové možnosti k dobrému, nicméně otevírá též nesmírné možnosti zlu, které předtím nebyly.“)   A  je přáním nás všech, aby to nevedlo k vyprázdnění obsahu naší víry a k rozdělení. Nebezpečí rozdělení si byl vědom i Ježíš, jak zaznamenal apoštol Jan v Ježíšově velekněžské modlitbě.

Ovšem na druhou stranu sám Ježíš někdy také říkal a dělal velice kontroverzní kroky vzhledem k náboženské tradici, v níž vyrůstal a působil: stoloval s celníky a hříšníky, dotýkal se kultovně nečistých, mluvil s veřejnou hříšnicí.  Proto i dnešní církev musí stále vše nově reflektovat ve světle evangelia, neboli "jak by se na danou problematiku díval Ježíš, jak by to on řešil". A chyby lze udělat na obě strany - lpěním na tradičním pojetí, i když se míjí s podstatou evangelia (viz třeba staletí nenávisti křesťanů vůči židům), ale i nadšeneckým přitakáváním všem novinkám ve jménu bezbřehé lásky, která už nemá s tou Kristovou nic moc společného. 

Mám za to, že Deklaraci o pastýřském významu požehnání („Fiducia supplicans“) je nutno chápat právě v tomto kontextu. Papež zde upravuje různost existující praxe, kdy se kněží při péči o jim svěřené setkávají s rozličnými životními osudy lidí, kteří upřímně věří nebo hledají cestu a právem očekávají, že najdou v církvi oporu. A pokud ji podporu u nás, budou hledat jinde. Sám nejsem kněz, ale umím si představit, že mnozí kněží jsou na pochybách, zda to, co možná cítí jako projev Boží lásky prostřednictvím svých žehnajících rukou, je v souladu s církevní doktrínou. Ale zároveň vím, že podobná (neliturgická) požehnání udělovali kněží i v minulosti a nepřišlo na mysl ani jim, ani páru přijímajícímu požehnání, že tím porušují existující pravidla nebo naopak, že se jedná o ekvivalent ustáleného požehnání (liturgického).

Cílem vatikánské směrnice je myslím právě toto: rozptýlit možné pochybnosti a upřesnit způsob, jak dávat požehnání i tzv. neregulérním vztahům. Lakonicky řečeno, lze při tom použít vlastní slova nebo modlitbu, která ale dle směrnice nesmí vyvolat dojem udílení svátosti manželství. Jistou paralelu můžeme vidět např. při rozdělování eucharistie. Rozvedení a znovusezdaní přijímat nemohou, protože žijí v "neregulérním svazku", ale pokud chtějí, mohou přistoupit s prosbou o požehnání. Jak vatikánská směrnice uvádí, „Boží milost skutečně působí v životě těch, kdo si nečiní nárok na spravedlnost, ale realisticky se uznávají za hříšníky jako všichni ostatní… Proto církev se svou neúnavnou moudrostí a mateřskou péčí přijímá všechny, kdo se k Bohu obracejí s pokorným srdcem, a doprovází je těmi duchovními pomůckami, které každému umožňují plně pochopit a uskutečnit Boží vůli v jejich životě.”

Vatikánská deklarace zároveň uvádí, že by tato neritualizovaná požehnání měla zůstat prostými gesty a neměla by napodobovat svátosti, a proto by jejich forma neměla být regulována. Jde tedy podle mého názoru o potvrzení existující praxe. Jedním z důvodů této neformální podoby požehnání je možná právě snaha nevyvolat dojem, že se jedná o potvrzení homosexuálních vztahů církví, jak se obáváte.

Zmiňujete církevní dokumenty deklarující homosexuální vztah jako hříšný. I když jsem názoru, že je třeba být v přijímání příliš liberálních postojů opatrný, odvažuji se předpokládat, že v tomto dojde (a už dochází)  k nějakému vývoji i v církvi. (Viz. Např. kniha psychologa Marka Macáka: Minoritní sexualita v pastoraci věřících, vyd. Česká evangelikální aliance.) Je-li láska k Bohu a bližnímu nejvyšším přikázáním, nemůžeme požadovat na někom, kdo se narodil tak, že ho přitahuje stejné pohlaví, aby žil celý život v nedobrovolném celibátu (o němž u lidí zasvěcených tvrdíme, že je to zvláštní charisma dané ke službě). Nejde-li homosexuální orientaci lékařsky ani psychoterapeuticky "napravit", nezbývá než uznat, že je to jakási anomálie přírody a že tito lidé mají bytostnou potřebu žít v blízkém vztahu podobně jako my ostatní. Myslím, že spíše než tvrdé odmítání potřebují tito lidé naši lásku.

Píšete také o zmínkách v Bibli. Pavel v 1.Kor 6 má zřejmě na mysli homosexuály. Všimněte si ale, že Ježíš se v evangeliích k tomuto vůbec nevyjadřuje. A je otázka, co by napsal do Korintu sv. Pavel dnes, kdy máme o podstatě homosexuální orientace a o psychologii lepší povědomí.

Doplním ještě osobní poznámku: vývoj v oblasti vnímání homosexuality a dalších forem sexuality je opravdu překotný a může na nás působit jako ohrožení a zborcení světa, v němž jsme vyrostli. Přeci ‚jako muže a ženu je stvořil‘. Jsme ale formováni naším prostředím a prožitými zkušenostmi. Dokud žádného homosexuála zblízka neznáme, je to pro nás vzdálený problém. Pak jich několik poznáme v našem okolí, pak v kostele, a může se stát, že naše dítě najde odvahu nám říct, že je jiné. Jak se na to budeme dívat potom?

A poslední poznámka (také s tímto tématem bojuji). Pro dnešní nácti až třicetileté je tohle opravdu téma (sám mám děti v tomto věku). Pokud je církev něčím oslovuje, je to její péče o duši a o práva menšin. Když uslyší v kostele moralizovat o tradiční rodině a zažijí odsuzování a odmítání lidí s minoritní orientací, bude je to od církve neustále vzdalovat. 

Vyprošuji nám všem světlo pro rozlišování a naslouchání Božímu slovu s ochotou slyšet, co nám říká "tady a teď".

Další články nahlížející deklaraci z různych úhlů pohledu naleznete např. zde:

https://www.pastorace.cz/vecny-rejstrik/fiducia-supplicans

Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů, Dějiny církve, výhrady k církvi, Sexualita jiné