Desatero je dnes překonané

Dobrý den

zajímá mě názor někoho, kdo své víře rozumí a zná ji. Nestojím ale o citáty. Mám raději logická a smysluplná vysvětlení.

Přečetla jsem si deset přikázání, a musím konstatovat, že jejich obsah odpovídá době, pro kterou byla určena - prvních pár desítek století našeho letopočtu. Středověk. Ale jak implementovat přikázání a víru jako takovou na současnou dobu? Máme genetiku, fyziku, chemii, zdravotnictví, a ani jedno z toho nemůžeme ignorovat, to by bylo stejné jako ignorovat že tráva je zelená a prohlašovat ji za růžovou.  Svět se zvětšil s tím, jak jsme ho víc a víc poznávali a učili se mu rozumět.

Jak ale aplikovat původní přikázání na dnešní technickou, neosobní dobu, plnou sociálních sítí a věčného spěchu? Vzato přísně logicky přikázání mi nedávají  smysl.  Často jsou zneužita jako záminka či výmluva, církví rozličně překroucena a vykládána a bylo by třeba je přeformulovat.

Zároveň mi v tomhle výčtu zásad chybí něco jako: "jednej s respektem s každou lidskou bytostí", a taky zásada, která by říkala, že člověk nemá vynášet soudy, aniž by věděl všechna  fakta, nemá se řídit předsudky a podle nich jednat. Možná mi tu v dnešní internetové době chybí i něco jako:  "dívej se lidem do očí, ne do internetového profilu" a taky "nesrovnávej se s jinými lidmi, nauč se mít rád sám sebe, važ si toho, co umíš, v čem jsi dobrý, a rozvíjej to, nesnaž se být někým jiným než jsi".

Děkuji a přeji hezký den.

-redakčně zkráceno-

Vážená a milá A.

píšete, že jste si přečetla deset přikázání a zdá se Vám, že jsou v současné době jaksi nepoužitelná. Vůbec se nedivím Vašemu dojmu a postoji. Není totiž možné porozumět, když je Desatero vytržené z kontextu, není možné porozumět jaksi zvenku, ze samotného vlastního úsudku. A nakonec: není ani možné bez milosti Boží přikázání dodržovat, plnit.

Desatero (doslovně „deset slov“) zjevil Bůh Izraelitům, svému lidu. Dar přikázání je tedy darem samotného Boha, který takto dává poznat svou vůli. V jakém dějinném kontextu je dáno? Izrael trpěl pod velkým útlakem v Egyptě a Bůh se rozhodl svůj lid (vyvolený národ) vysvobodit. Proto povolal Mojžíše, prostředníka, aby svůj lid vysvobodil. Začíná se skutečné drama vyjití z otroctví ke svobodě, které je ústředním tématem Staré smlouvy (Starého zákona) a je popsáno zvláště v knize Exodus. Izraelité během všech událostí (vyjití z Egypta a putování pouští, které trvalo 40 let) poznávají mocnou ruku Boží, jsou přímými svědky Božích znamení a zázraků ve svůj prospěch. Potom ze strany Boží přichází příslib smlouvy, která učiní z Izraele lid Boží, Bohu zasvěcený. A tehdy Bůh zjevuje svému lidu Desatero, lid se k dodržování zavazuje a Bůh s nimi uzavírá smlouvu. Oni tedy věděli z vlastní zkušenosti, jakému Bohu uvěřili: Bohu věrnému, který jde s nimi, vede je a chrání, mocně zasahuje proti nepřátelům. A první slova Božích přikázání se týkají právě svobody: „Slyš, Izraeli, já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (Ex 20, 2; Dt 5, 6). „Slyš Izreali“ – to není diktát, ale láskyplné pozvání a odpovědí je radostné přijetí nabídnutého daru od Někoho, kdo se osvědčil jako milující zachránce.

Když se jeden z učitelů židovského Zákona (a to už jsme v Novém zákoně) zeptal Ježíše, které přikázání je první (tedy nejdůležitější) ze všech, dostalo se mu následující odpovědi: „První je toto: ‘Slyš! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ (Mk 12,28b-34)

Podobně v odpovědi bohatému mladíkovi, který se Ježíše dotazoval, co má dělat, aby dosáhl věčného života, říká Ježíš, že je třeba uznat Boha jako nejvyšší dobro, a pak shrnuje další přikázání, které se týkají lásky k bližnímu (nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce a matku) do slov: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt19,16-19).

Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Tedy teprve v Novém zákoně odhaluje Ježíš jeho skutečný plný smysl a hloubku. Píše se o tom v 5. kap. Matoušova evangelia. Svatý Pavel v listě Římanům vysvětluje, že Zákon je sám o sobě dobrý a svatý v tom, že vyjadřuje Boží vůli, ale člověk sám není mocen ho dodržet, naplnit. V tomto smyslu se pak jeví ne jako životodárný, ale dává pouze poznání o našich nevěrnostech, hříších. Milovat Boha celým srdcem, celou duší a celou myslí totiž není v samotných lidských silách. Rovněž není možné milovat bližního jako sebe samého bez toho, abychom sami nejprve přijali Boží lásku k nám samým. Vyvrcholení evangelní radostné zvěsti je to, že naplnit Boží Zákon možné je a to těm, kteří se otvírají Boží lásce a dostávají dar Svatého Božího Ducha. Děje se tak pro spasitelnou oběť a zásluhy Ježíše Krista. Proto On je Pán a Spasitel.

Byla doba, kdy jsem po nocích sedávala v koupelně, abych nikoho z rodiny nerušila světlem, a stále četla verše z listu Římanům. Tušila jsem tam skrytý poklad, který jsem stále nemohla uchopit a pochopit ve vší hloubce. Bůh ale vidí naše zápasy, skryté otázky, touhy a chce s námi vše sdílet, chce promlouvat k našemu srdci, uzdravovat je, těšit. Je třeba přicházet a důvěřovat. Nezastavit se u toho, proti čemu se momentálně staví můj rozum, moje city, emoce. Vždyť je toho vždycky dost, co je krásné a můžeme to momentálně přijmout, ztotožnit se s tím. Líbí se mi, že vnímáte dnešní život jako hektický, uspěchaný, že vnímáte potřebu spočinout, rozvíjet vztahy s lidmi, odpočívat, ztišit se. Projevujete vděčnost za dar života a krásné věci, a to je moc cenné a je dobré to činit před Boží Tváří, tedy v modlitbě, v tichosti srdce.

Bible je plná zaslíbení. Zvláště v Novém zákoně nás Boží slovo ujišťuje, že ten, kdo tluče, tomu bude otevřeno a kdo hledá Boha, On se mu dá poznat. Bůh člověka neznásilňuje, ale zve. „Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin…“, píše se ve 34. žalmu.
„Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“ (Takto nás zve Ježíš v Matoušově evangeliu; Mt 11,28-30)

Milá A. , přikázání Vám připadají neživotná.  Křesťanství ani nepřikazuje, ani neovládá, ani nezakazuje. Nikoho nevylučuje, nikým nepohrdá, nikoho nezatracuje, ale každého zve ke vztahu lásky s Bohem, aby byl uzdraven, omilostněn a spasen.

Podrobný výklad desatera přikázání naleznete v Katechismu katolické církve. Boží slovo (Bible), zvláště pak Nový zákon, je světlem na cestu. Je dobré ho číst pravidelně po malých úryvcích. Jsou dostupné i výklady a komentáře. Možná pro Vás budou zajímavé i životní příběhy svědků víry - ať už dnes svatořečených, nebo těch, kteří žili díky své víře  obyčejné životy mimořádným způsobem. Dobré knihy Vám doporučí v knihkupectví Paulínky, Doron, Karmelitánském knihkupectví, v nakl. Triton, Samuel, Gimel, Portál, Cesta...

Pokud máte možnost, je dobré se připojit třeba k nějakému společenství při farnosti nebo kostele. Uslyšíte, jak dnes konkrétně lidé prožívají svoji víru, s čím se potýkají, co v životě nesou. Bůh nás oslovuje skrze životní okolnosti, skrze události, lidi kolem nás, ale zvláště k nám přichází v modlitbě. Víra není slepá, protože Bůh nám dopřává udělat zkušenost s jeho láskou. To pak skutečně mění náš život. Toto všechno není samozřejmé a je to spojeno s úsilím, vytrvalostí, jistým nárokem na čas a sebezáporem. Je třeba alespoň kousku pokory, aby se člověk chtěl nechat poučit, nedělal unáhlené závěry, naslouchal. Toto tedy může být pozvání, jak žít víru dnes.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry