Covid v kostele a láska k bližnímu

Dobrý den,
Vítám možnost položit otázku touto formou. Je prima, že tato rubrika existuje. Můj dotaz berte jako zamyšlení nad problémem, který mě trápí. Těším se na váš nový pohled na věc, který mi možná ukáže správnou cestu.
Do kostela na nedělní mše jsem chodil rád i proto, že náš farář dokáže při svých kázáních spoustu věcí z Písma osvěžit novým pohledem a hlavně dokáže poukázat na souvislosti, které člověka často nenapadnou.
Tuto idylu po několika letech narušil Covid. A týká se to jak roku 2020, tak 2021. V období pandemie, kdy rostly rychle počty nemocných a byla vyhlášena epidemiologická opatření i v kostelích, bylo a je jejich dodržování hodně problematické. Část věřících nosí roušky, část ne. Někteří kněží je nosí formálně a nedodržování pravidel hygieny okolo sebe nevidí. A v tom mám problém.

Miluj svého bližního , jako sám sebe. Ano to je velmi krásné. A často se o tom mluví v kostele a snažíme se tak žít. Jak ale potom rozumět tomu, že věřící chodící pravidelně do kostela, milují své farní společenství po svém. Nezáleží jim na tom, že mohou ohrozit nákazou zvláště staré a nemocné lidi , kteří chtějí též slyšet v kostele slovo Boží. A tato situace přetrvává, protože kněz, který je vrcholnou autoritou v kostele k tomu nezaujme žádný postoj.

A v tom mám problém. Setkávám se v kostele s věřícími, kteří pro vlastní pohodlnost, nebo přesvědčení nejsou ochotni myslet na druhé. Takto bohužel se můžeme zamýšlet i nad tím, zda kněz, který připustí, že z důvodů nedodržování hygienických pravidel někdo z farníků onemocní covidem, případně umře, zda se nedopouští hříchu.
Proč jsem se o tom rozepsal. Přestal jsem se těšit na lidi, kteří jsou v kostele bezohlední k druhým a bohužel nechápu ani kněze, kteří o lásce k bližnímu často hovoří, ale v tomto případě organizačně selhávají.

Byl jsem cca před 2 měsíci ve Francii a pak ve Španělsku. Ohromilo mě, jak tam jsou farníci k sobě ohleduplní. Při příchodu do kostela potkáte u vchodu kostelníka, který všem stříkne dezinfekci na ruce. Všichni zúčastnění mají roušky, dokonce i kněz před podáváním eucharistie použije dezinfekci na ruce. Přeneseně lze říci, že manifestují všichni lásku k bližnímu.

Je možné , že mám příliš vyhraněný názor na věc a proto jsem příspěvek napsal . Přestal jsem chodit do kostela, protože najednou cítím formálnost bohoslužby. Bohužel mi ale účast ve společenství chybí. Zkoušel jsem se podívat do nejbližších okolních farností, ale situace je hodně podobná. Možná se knězi bojí, že požadavkem na nošení roušek odradí některé věřicí od návštěvy kostela, To samozřejmě může být problém. Náš kněz se covidu nebojí. Ale z jeho kázání vím, že člověk nemá bezhlavě spoléhat na ochranu Hospodina. Musí se snažit také sám.

Proto bych uvítal nějaký váš komentář, zda se na situaci dívám správně, či nikoliv. A jak situaci s návštěvou kostela řešit.

Vážený bratře,
popisujete naprosto přesně problém, který se objevil s příchodem covidu a s dalšími a dalšími vlnami se prohlubuje. Nabízím dva směry pohledu.

Nabízí se nám jednoduchý pohled rozdělit lidi na „bezohledné ignoranty“, kterým je všechno jedno a kromě sebe nevidí nic a vedle nich na ohleduplné laskavé lidi, kteří proto, aby neohrozili ostatní, dbají na nošení roušek. Obávám se ale, že skutečnost je mnohem členitější či problematičtější.

Z toho, co jsem stačil zachytit, je mezi lidmi, kteří roušku nenosí nebo jen formálně či velmi ledabyle, skupina lidí, kteří jsou přesvědčeni, že celá pandemie je podvod, ve kterém nás vláda, média a hlavně světoví magnáti chtějí obrat o mnoho peněz z našich daní. A když si spočítají, kolik peněz šlo do nákupu náústků, vakcín atd. , mají jistě dostatek opory pro svá tvrzení. Otázkou je, zda tento obrovský byznys je důsledkem covidu nebo jeho příčinou.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří odmítají respirátor proto, že demonstrují svoji svobodu vůči jakýmkoliv nařízením. Ještě z dob komunismu si nesou pocit, že stát je především nepřítel, který ničí svobodu a je třeba proti němu vždy bojovat. I ti mají kousek pravdy alespoň v tom, že mnozí politici nám skutečně často lžou, sami se nařízení nedrží (Primula, Johnson), nesdělují všechno, ale jen informace pro ně výhodné atd.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří mají dýchací potíže. Často se setkávám s lidmi obézními, kteří hodinu roušku na obličeji skutečně nevydrží mít a musejí se nadechnout mimo toto limitující omezení. Lze jim nadávat či smát se, ale nic to nezmění na faktu, že potřebují dýchat.

Další skupinu bych nazval „frajeři“. Všichni jsme byli mladí a mnozí jsme také potřebovali demonstrovat svoji volnost a nezávislost a je jedno zda to byl předpis o držení se v dopravním prostředku či pokyny o rovném držení těla či artikulování při zkoušení. A tak se i dnes najdou někteří lidé (nejen mladí), kteří demonstrují svoji frajeřinu laxně nasazenou rouškou. Fakticky je takové nasazení úplně k ničemu a navíc v tom vypadají o dost komičtěji, ale co naděláme.

U jednoho představitele církve jsem zaznamenal prezentaci respirátorů jako cílenou snahu propagandy vyjadřující moc nad lidmi formou „zacpání úst“, znemožnění jedinečnosti a individuality lidí, kterou nám nařídila Čína. Tento člověk považuje nenošení roušky za výraz politického odporu vůči východním diktaturám. Obávám se, že lidí podobného ražení najdeme více. Heslem je pak slogan: Společnost má raději riskovat zdraví, než by přišla o svobodu.

V prostředí víry se k této skupině přidala další. Jsou to lidé, kteří říkají, že víra nás ochrání a nosit respirátory je výrazem nedostatku důvěry v Boha. Mnohem více se to projevilo u vakcín, ale také u roušek je to hodně patrné. Tito lidé považují všechno kolem covidu za přehnané a výrazem Božího trestu na hříšnou společnost, která neposlouchá Boha.
Asi by se našli i další.

Zajímavé je, že popisované přístupy se týkají nejen veřejnosti, ale i prostředí křesťanského společenství. Na to nejsme tak úplně zvyklí. A tady objevuji první zajímavý úkaz: covid odhalil pravdu o prostředí církví, o nejednotě v názorech i prožívání a dokonale smísil politické názory, konspirativní teorie, nedostatečné vědecké poznatky, náboženství a potřebu hájit svobodu. A v takovém guláši je bez kvalitních důvěryhodných lidí téměř nemožné najít orientaci. To rozhodně to není lichotivé!

Někteří sociologové a také teologové si všímají, že covid ve svém důsledku přinesl nejen ztráty na zdraví a na životech. Ale přinesl obrovskou polarizaci společnosti. Pracovně bych ji nazval „jedna ku třem“. A jde napříč státy a kulturami. To je fascinující fakt, který ukazuje rozdělení lidí uvnitř národů a téměř neřešitelný rébus.

Asi můžeme analyzovat i opačnou skupinu. Ani v ní motivy nejsou stejné. Mnozí nosí náustek, protože se bojí, i když není žádný přímý důvod. Jiní ho nosí pro povinnost a nechtějí mít problémy... A teprve na konci tohoto výčtu jsou lidé, kteří to nosí proto, že jim záleží na ostatních.

Jako kněz tuším, že vyžadování respirátoru bude konfliktní (ještě více vakcín) a povede k nenávistnému rozdělení, které může vést až daleko za covidovou pandemii. Téměř nikdo není ochotný ustoupit ze svých pozic. A to je asi nejdůležitější zjištění. Lidé, kteří jsou připraveni slyšet a měnit sebe a své postoje, jsou vzácní. Ježíš věděl, proč tak ostře tepe do farizeů a učitelů Zákona. Domýšlet lásku k bližnímu je stále znovu a znovu vnitřní proces, vyžadující pozornost vůči „maličkým“. Ten problém popisuje již svatý Pavel v Prvním listě Korintským v kapitole 8 – 9. A je to i dnes moc zajímavé čtení, i když se řešila výčitka z jiného důvodu.

Co tedy shrnout? Ježíš nás nepovolal vyvolávat bouře, protesty, revoluce. Povolal nás k šíření pokoje, když neztratíme pravdu a lásku. Láska k bližnímu je snadný terč pro zlo. Ale Bůh ji nabídl jako klíč k Božímu království. Klíče jsou proti bráně maličké až směšné. A přeci „mají moc“ otevírat neprůchodná místa...

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi