Chybí mi návod na dospělost

Dobré odpoledne.
Čím dál více si uvědomuji, že mám problém dospět. Uvědomila jsem si to nedávno, co jsme s přítelem začali více mluvit o budoucnosti. Začali jsme mluvit o svatbě, dětech atp. Jsme mladí, do třicítky daleko:)  a chtěli jsme si ještě užívat. Přítel už začíná cítit, že by se rád pomalu usazoval. Já to začínám cítit také, ale ne v takové míře. Už si sice umím představit mít svatbu, dítě, prostě normální dospělý život, ještě to ale není úplně ok. Přeci jen bych se vším ještě počkala. Přítel mluví o svatbě a o tom, že by rád hned dítě. Vím, že není chyba v něm, ale ve mně, je to člověk, se kterým chci být.

Co se týče práce a domácnosti funguji normálně. Ale furt bych ještě ráda cestovala. Duševně vyspělá taky nejsem tak, jak bych měla, často „utíkám" z reality do „svého světa", je to pro mě jeden z druhů relaxace. Tím nechci říct, že před světem zavírám oči, realita někdy bývá krutá, ale takový je život, směju se blbostem, v určitých směrech jsem ještě dost nejistá, na 100% si ještě neumím představit zavázat se svatbou, zavázat se k dítěti. O tomto problému jsme mluvili, je pravda, že přítel měl ve spoustě věcech pravdu, svatbou a dítětem život nekončí, cestovat a užívat se dá taky, akorát s dítětem.

Stává se, že dítě člověka změní, co když ale já nebudu ta „šťastná", to je jedna z mých nejistot. Přítel se dost snaží mi pomoc dospět, další důvod proč s ním chci být, věřím, že i on se mnou, jinak by si se mnou neplánoval budoucnost. Taky mohl utéct a najít si někoho s rozumem, vyspělého, méně praštěného:), i tak se mnou je. Hodně sama v sobě bojuju, mám strach, že pokud bych i přes svatbu a dítě nedospěla, tak bych mohla přijít o muže a dítě. I když je přítel bezvadný, trpělivý chlap, ale tohle by mi nikdy nikdo netrpěl. Zároveň vím, že prostě jedou dospět musím, vím, že nechci zůstat bezdětná. Občas si říkám, že je na dospění snad nějaký návod, který se ke mně nedostal :)

-redakčně upraveno-

Milá A.
mockrát Vám děkuji za dotaz. Krásně jsem si nad ním zavzpomínala a popřemýšlela o životě.
Je dobře, že se ptáte, že o své budoucnosti přemýšlíte. Jste na dobré cestě. Těžko můžu podle pár řádků určit, jestli jste dost dospělá. Nabízím Vám další náměty, kudy by mohlo vést Vaše další uvažování. Snad postupně dospějete k nějakému závěru.

Můj milý kdysi kdesi říkal, že si mě vybral i proto, že se mu líbilo, jak jsem jednou poskakovala po lese, prostě radost ze života. Když vidím, co on teď učí vnoučata a vzpomínám, jak blbnul s našimi dětmi, kolikrát si říkám, ten snad nikdy "nevyroste". Co si představujete pod pojmem dospělost Vy?

My jsme takhle neuvažovali. Brali jsme se, když jsme se shodli, že už nikoho jiného nehledáme, že ať život přinese, co přinese, (a že toho opravdu přinesl...), chceme být spolu, chceme žít jeden pro druhého, chceme mu být oporou, dělat mu radost a snažit se, aby byl šťastný. Ale věděli jsme, že se jeden na druhého můžeme spolehnout. Když přijde něco těžšího, neuteče, neschová se mamince pod sukni, neřekne mně se nechce, mě už to nebaví, tohle dělat nebudu..., ale udělá, za co je zodpovědný nebo co druhý potřebuje. To je asi podle mě dospělost. Dokázat se přemoct, něco vydržet, když je potřeba. Myslím, že důležitá je ta poznámka " když je potřeba". Neznamená to škrtnout všechno příjemné. Neznamená to přestat snít, smát se, přestat dělat praštěnosti, žít nudu a stereotyp. Možná trochu upravit směr svého života, méně na sebe, více k druhým.

Někde jsem četla, že člověk dospívá přijetím úkolu. Tím, že se k němu zodpovědně postaví, snaží se ho plnit, tím roste jeho zodpovědnost, ale i sebedůvěra, sebevědomí, osobnost... Je pravda, že narození dítěte člověka změní. Je to velká změna životních podmínek. (Můžete si zkusit s partnerem sepsat, co všechno vám asi narození dítěte přinese a na druhou stranu, co mu asi budete muset obětovat. )

Všechny maminky jsou zpočátku nejisté. Obzvlášť teď je všude tolik různých návodů na vše. Co vybrat? Až si uvědomí, že svoje miminko zná nejlépe maminka sama a postupně se naučí, co právě její miminko od ní potřebuje. Možná je těžší, nenechat se péčí o miminko pohltit úplně. Uvědomit si, co já potřebuji. Uchránit si trochu energie pro sebe a pro manžela. Ale to už je jiné téma.

Když se dívám na osudy kamarádů našich dětí, zdá se mi, že spíš tatínkové nezvládají narozením dítěte "dospět". Život pro ně přestává být tak pohodlný, jak byli zvyklí, tak odcházejí. To je pak moc smutné. Člověk dospívá vlastně po celý svůj život. Celý život přináší menší či větší těžkosti. Někdo je bere jako smůlu, polituje se a jiný jako výzvu, příležitost něco dokázat, pro něco se nasadit. Kdo bude šťastnější?

Naše dcera si vzala dobrodruha. Projezdili i spolu kus světa, do dálky do výšky i do hloubky. Když otěhotněli, první jejich starost byla, jak cestovat s dětmi. Teď sledují, jak jejich holčička objevuje svět, učí se lézt, ráda jí... a říkají, jak může mít někdo jen jedno dítě a tohle zažít jen jednou? Cestování jim nepřipomínám, určitě to zase přijde, ale potvrzuje mi to zkušenost: když Pán Bůh zavře jedny dveře, otevře jinde druhé. Jen je potřeba mít otevřené oči a všimnout si jich. Možná mít mladého ducha?

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství