Bůh mi přijde strašně daleko, těžce se mi modlí a neprožívám z ničeho radost.

Dobrý den, více jak 5 let se léčím s depresí, zkoušela jsem terapii, ale nepomohla. Někdy je to lepší, ale mívám časté výkyvy, kdy propadám beznaději, nevidím smysl života,  Bůh mi přijde strašně daleko, těžce se mi modlí a neprožívám z ničeho radost. 

Nejvíce mě tíží,  že moje nervy nezvládají větší zátěž a cokoliv vybočí z normálu, mě hrozně rozhodí a křičím. Stačí, když např. večer příjde dítě s tím, že zapomnělo na úkol...)  Konfrontace s vlastní nedokonalostí a selháním mě ničí, přepadá mě zoufalství a beznaděj... (Zvlášť při přípravě na svátost smíření se mi opakovaně se stává, že upadám do depresivních stavů ...) Co mám dělat?

Děkuji předem za Váš pohled na věc a odpověď.

-redakčně upraveno-

Milá tazatelko,
z toho, co píšete o svém životě a hlavně o svém prožívání, je cítit obrovská tíže, smutek, velký tlak…. Musí to být pro Vás opravdu velmi těžké a Vy se stále snažíte to zvládnout. A stojí Vás to velmi mnoho sil. A tak není divu, že Vaše psychika se snaží s tím něco udělat, nějak tu situaci změnit, zastavit…..De – prese znamená ,,proti – presu‘‘. Vaše psychika už nemůže unést pres - tlak, který vnímáte na sebe. Tento tlak nemusí ani odpovídat skutečným okolnostem Vašeho života. Přesně jak popisujete – dítě zapomnělo úkol. Cokoli je nad ,,normál‘‘, je nadměrná zátěž, je k neunesení. Píšu ,,normál‘‘ záměrně v uvozovkách, protože to, co považujeme za normální si nastavujeme ve své původní rodině. Na začátku našeho života, často už v prenatálu (podle toho, jak maminka prožívá těhotenství s námi), si nastavujeme svoje programy, svůj pohled na svět, na sebe, na ostatní i na Boha. Od samého počátku našeho života se učíme, co bude pro nás ,,normální‘‘. Jak budeme vnímat sebe, zda si dovolíme se radovat, co bude znamenat udělat chybu nebo nějakou nedokonalost, jestli je bezpečné být sami sebou, zda jsme milováni bez podmínek – tzn. i s chybami, nedostatky a hříchy. Nebo zda si lásku a přijetí musíme zasloužit, vybojovat svým úsilím, svou nekončící snahou…..Někdy panuje v rodině atmosféra velkého nároku. Někdy jsou dobré věci považované za samozřejmost a řeší se jen přestupky a nedokonalosti. V některé rodině se málo mluví a vysvětluje, jen je tam cítit atmosféra napětí a nespokojenosti………..

Nevím, jak to bylo ve Vaší původní rodině, ale určitě Vás to zcela zásadně ovlivnilo. Když jsme malí, potřebujeme atmosféru lásky, přijetí, bezpečí, jistoty. Potřebujeme hranice i prostor pro sebe, potřebujeme objetí, něhu i čitelnost toho, co se po nás chce. Potřebujeme být dětmi, které jsou chráněné a opečovávané. Potřebujeme možnost dělat chyby, ze kterých se rodiče nehroutí, ale laskavě a pevně nám pomáhají jim porozumět, poučit se z nich, zkoušet to jinak…..A mnoho dalšího. Pokud to jako děti nemáme, vzniká v nás velké napětí. A v tomto napětí dítě nemůže dlouhodobě žít. A tak si najde svá vysvětlení, své sebezáchovné programy, své obranné mechanismy, které mu pomohou přežít. Dítě je závislé na rodičích a má jen svoje dětské kompetence. Proto i jeho způsoby řešení, tomu odpovídají. A jsou v dětství opravdu sebezáchovné. Např. si řekne : Když se budu hodně snažit, když budu bez chyb, tak mě budou mít rádi – rodiče, ostatní lidé, Bůh….

Připomínám, že v dětství můžeme udělat závěry, které nemusí odpovídat požadavkům rodičů. Jen to tak čteme z jejich slov, pohledů, způsobu jednání, z atmosféry v rodině…..Zcela zásadní je pro nás to, že to, co v dětství je nápomocné, v dospělosti už ztrácí svoje opodstatnění a naopak se otáčí proti nám, proti životu. Právě v tomhle může hodně pomoci psychoterapie. Přestože jste to už zkoušela, doporučila bych Vám hledat znovu. Někoho jiného, kdo se společně s Vámi podívá na to, o čem jsem psala v předchozích řádkách. A kdo Vám pomůže opustit to, co už teď pro Vás není dobré. Co pro Vás znamená jen veliký pres, který Vás vede do deprese. Léky, které užíváte, jsou určitě důležité. Doplňují Vám látky, které vlivem dlouhotrvající zátěže tělo už nedokáže vyrobit samo. Váš lékař by měl vědět o všem, co přrožíváte, aby mohl dobře nastavit léčbu. A i on Vás může naučit, jak v různých  situacích postupovat.

Ještě pár slov k přípravě na zpověď. Váš zpovědník by měl zase vědět o tom, jak je to pro Vás náročné a velmi zatěžující. A mohli byste společně najít nějaký způsob, jak tuto přípravu odlehčit.( A zase to může být nastavené už z Vaší původní rodiny. Jak reagovali rodiče na to, když jste něco provedla?). Svátost smíření je přece od toho, aby se obnovil náš vztah k Bohu ( i k sobě a k lidem). Vzpomeňte na marnotratného syna, znovu a znovu čtěte ten příběh (Lukáš 15). Tenhle syn udělal hrozné věci, ale Otec jej vyhlíží, přerušuje jeho výčet provinění a jen se raduje, že se mu syn vrátil domů. Znovu mu vrací jeho královskou důstojnost a na jeho hříchy už nikdy nevzpomene. Tohle je princip svátosti smíření. Vrátit se k Bohu a znovu přijmout důstojnost milované královské dcery!!! A společně se radovat!

Milá tazatelko, přeji Vám z celého srdce, abyste zakusila tuto bezpodmínečnou Boží lásku. Abyste zakusila, že nejste milovaná až po svátosti smíření, ale teď, právě v této chvíli. V tom, jaká jste a v místě, na kterém se právě nacházíte. Boží láska je neměnná. Nekolísá jako ta naše lidská. Nemůžeme ji ničím zvětšit, ani zmenšit. Je pořád nejvíc.

Kéž Vás Hospodin naplní touto láskou, pokojem i nekončící nadějí. Jeho ranami jsme uzdraveni.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Sebepřijetí