Bude mít církev problém s rozptylem?

Dobrý den,

mám své velmi oblíbené místo v přírodě a přemýšlím o tom, že bych jednou chtěla, aby moje ostatky nebyly uložené na hřbitově, ale mohla je rodina donést tam. V přírodě vnímám intezivně cítím Boží přítomnost.  (Na hřbitově se lidé musí podřizovat různým příkazům a zákazům - např. téměř nikde nesmí člověk navštívit hrob svého blízkého se psem, i když třeba zesnulý měl psy velmi rád a člověk třeba přichází s pejskem, který po zemřelém zůstal; nemůže přijít ve kteroukoli denní hodinu na toto místo vzhledem k otevírací době; musí se podřizovat určování ceny za pronájem hrobu...)

Navíc nevěřím, že při zmrtvýchvstání dojde k oživení mrtvoly, že se znovu budou spojovat prvky těla (které ovšem budou už v tu dobu na úplně jiném místě a jiných živých tvorech). Nevnímám rozptyl jako něco neuctivého ani jako důvod k tomu, aby na mě jednou moji blízcí zapomněli. Ti vědí, že až tady jednou nebudu, že i tak na ně s láskou z nebe budu myslet a modlit se za ně a že je ve skutečnosti nikdy neopustím, a také vědí, že pomodlit se za mě, zavzpomínat na mě, budou moci kdekoli se budou nacházet - doma nebo na jakémkoli hřbitově a zvláště třeba tam, kde bych chtěla, aby popel z mého těla jednou spočinul.

Bude mít s mým rozhodnutím církev problém?  Byla bych velmi nerada, aby mi druzí určovali, jak mohu nebo nemohu jednou rozhodnout o svém zemřelém těle. Snad doufám, že tuto svobodu církev lidem nebere. Jsem přesvědčena, že co není proti úctě k zesnulým - a toto rozhodně není - by měli pozůstalí i církev respektovat.

-redakčně upraveno-

Milá paní A.
 Váš dotaz v sobě podle mého soudu shrnuje dvě roviny. Otázku obecnou týkající se praxe církve a otázku osobní týkající se Vašeho vztahu k místům, kde se dnes pohřbívá.

Církev a křesťané věří, že smrtí život nekončí, ale že naše nitro (ať již ho nazveme duše či srdce) po smrti přejdou k Pánu. Jak učí sám Ježíš, na konci věků přijde poslední soud a při něm budou všichni mrtví vzkříšeni i s tělem. Tělo tedy patří k plné integritě naší bytosti, a proto ho také Bůh touží člověku dát i pro život v Božím království. Je patrné z Ježíšova vzkříšeného těla, že oslavené tělo má trochu jiné charakteristiky, než to tělo, které máme nyní (přišel zavřenými dveřmi, zmizel jim z očí...). Tedy mechanická představa, že tytéž chemické částice, které tělo obsahovalo při pohřbu, se objeví i ve vzkříšeném těle opravdu neplatí.

Ale z výše řečeného plyne, že tělo hraje nemalou roli. Ježíš sám vstal z mrtvých v těle a v oslaveném těle přebývá s nebeským Otcem. Zanechal nám eucharistii jako své tělo. Pán ví, že tělo je symbolem naší přítomnosti.

Proto církev v minulosti velmi kriticky nahlížela na kremaci, jako na projev ateismu, protože před sto lety šlo skutečně o projev provokativního NE vůči víře. Chápání lidí se již posunulo a dnes to takto vyhroceně nevnímáme ani ateisté, ani církev.

Protože tělo hraje takovou roli, vznikaly hřbitovy u kostelů. Vytvářely symbol církve pozemské propojené s církví nebeskou. Tito zemřelí pochovaní kolem kostela jsou ve spojení s těmi, kteří přichází do kostela. Kostel je pak symbolem nebe resp. Boha přebývajícího mezi svým lidem. Proto je církví stanoveno, že pokřtěný člověk, který není exkomunikován z církve, má být pohřben mezi svými souvěrci. Jde opět o symbol nebe, tedy duší žijících v blízkosti Pána. Oni se modlí za nás a my za ně. Křesťanské chápání vnímá hřbitov nejen jako místo, kde leží jeden konkrétní jedinec, ale jako místo ukazující na společenství víry. Proto jsou hřbitovy místa, která se speciálně žehnají.

Katechismus katolické církve říká: „S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou ve víře a v naději na vzkříšení. Pohřbívání mrtvých je jeden ze skutků tělesného milosrdenství; vzdává čest Božím dětem, chrámům Ducha svatého.“

Popel po spálení těla se de facto již nepovažuje za lidské tělo, a tedy s ním není pracováno, jako s lidskými ostatky, i když jistě i zde pracujeme s popelem s úctou. Proto se při ukládání popela nedělají již žádné obřady.

Místo uložení lidských ostatků je nejen symbolem pro církev (proto je nad hrobem kříž jako znamení Kristova vítězství nad smrtí), ale takové místo také vytváří „rodinnou paměť“. Sem se rodina vrací, děti a vnoučata. Právě pro nejmladší generaci potomků je důležité přicházet k místu, kde odpočívají předci (proto zde umisťujeme nápis, datum, jména...). Je to jeden z pilířů budování kontinuity rodinných vazeb a zakotvení. Jistě je to jen jeden z mnoha faktorů, přesto každý drobný bod pomáhá k fungování rodiny a chrání proti jejímu rozpadu.

Pokud tedy shrnu předchozí, církev tu nestojí jako nějaký policista, který udeří každého, kdo dělá něco jinak. Církev jako služebnice svého Pána provází milované děti a ukazuje jim cestu, která vede do plnosti Boží radosti. S moudrostí se vrací ke zvykům předků a aplikuje osvědčenou zkušenost na aktuální dobu.

Při pohřbu se církev za zemřelého modlí a prosí Boha, aby ho přijal do své blízkosti. Vyprošuje vahou celého společenství zahlazení toho, co zemřelý ve svém životě postavil jako bariéry mezi sebe a Boha především hříchem, tedy osobním zlem. Proto je tak důležitá modlitba celé církve, zádušní mše svatá,... Nakolik kdo chce či nechce této nabízené pomoci využít, to je opravdu věc každého osobně a je to tak dobře.

Protože rozptyl mimo hřbitov byť v krásném místě nemá nic společného se symboly víry v Pána, nebude u rozptylu přítomen duchovní a technicky ani nelze požehnat místo odpočinutí.

Nepřísluší mi zpochybňovat důvody, které uvádíte pro své rozhodnutí (pejsek, návštěvní řád hřbitova...). To musíte zvážit Vy a poradit se se svojí rodinou. Pouze nastiňuji, co vede církev k postojům, které zastává.

Přeji Vám, abyste i v těchto otázkách našla pokoj.

K tématu doporučuji článek:  Co přináší nový vatikánský dokument o pohřbívání?

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost