Bolavý vztah s tchyní a tchánem

Dobrý den!
Moc Vám děkuji za možnost se poradit, protože už si nevím rady. Jsem vdaná a od začátku se trápím s manželovou rodinou. Je velmi přísná, odtažitá, chladná, ráda se řadí nad ostatní a dává to všem najevo. Dávají mi najevo, že jsem ta, která jim ho odvedla. Snažím se k nim chovat s úctou, jsou to jednou rodiče mého muže a prarodiče našich děti. Doufala jsem, že se jejich přístup časem změní, ale bohužel se to  pořád zhoršuje. Přesto trvají na pravidelném kontaktu s námi. Velmi mě to vyčerpává. Návštěvy jsou plné hádek a shazování. Sama na to nejsem z naší rodiny zvyklá, neumím se "hádat" a ani to nedělám, natož v rodině manžela. Radši ustoupím a do konfliktu nejdu.

Když jsem se manželovi s moji bolestí svěřovala, že už jsem opravdu vyčerpaná a vyhořela tou mojí snahou a nevidím zlepšení ve vztahu snacha - tchyně - tchán, řekl mi, že řeším hlouposti, že jsou horší věci na světě. Pak to utnul slovy, že je to jeho rodina a že je třeba se zapřít a něco vydržet. Já vlastně jediné, co bych si přála je, aby se do mě manžel vcítil, byl mně oporou a dokázal se mě zastat. Kéž by mi dal najevo, že vidí mojí snahu a váží si, jak se přesto všechno chovám k jeho rodičům. Pak by se mi to všechno snášelo líp.

 Já vím, že jsou horší věci, ale už opravdu nemám sílu a opravdu mě to trápí, protože tím trpí hlavně naše manželství. Opravdu nevím, co mám dělat. Snažím se jim před každou návštěvou v duchu žehnat a modlit se, aby to dobře dopadlo, ale jezdím tam čím dál víc se sevřeným žaludkem a strachem. Vím, že manžel to taky nemá lehké, je pod palbou jejich výčitek, jak málo se vidíme.
Snažím se za to celé modlit. Mluvit se s nimi o tom nedá. Co můžu dělat víc? Děkuji Vám za radu!

Milá S.,
Komunikace s rodiči, vlastními i manželovými může být opravdu náročná. Zvláště, pokud každý vycházíme z jiných zvyků, představ a očekávání. Je mi líto, že ze strany manželových rodičů prožíváte tolik neporozumění. Rozumím tomu, že toužíte po úlevě a změně, abyste se rodinných návštěv nemusela děsit. A i když jsou mezigenerační neporozumění zcela běžná, mezi dospělými lidmi by měla panovat rovnocennost. Zachovat úctu neznamená ve všem ustoupit, ani snášet vše, co mi není příjemné. S manželem tvoříte novou rodinu a v první řadě máte zodpovědnost za ni. Sdělit, jak to cítím já, se dá i bez hádek a při zachování úcty. Hledání způsobu, jakým s rodiči manžela mluvit, abych se zároveň i já mohla cítit sama sebou a „v pohodě“, zahrnuje nejen jistou míru diplomacie, ale i volbu přístupu, jak přistupuji k druhému, i k sobě samé. Protože základ Vaší rodiny tvoříte Vy a Váš manžel (ne nadarmo je v Bibli psáno „proto opustí muž matku i otce a stanou se jedním tělem“ Ef 5,31-32) a nejvíce Vám proto v budování vztahu s rodiči, který má správné hranice, pomůže jednota mezi Vámi manželi.

Z Vašeho psaní je patrné, že je to právě tato jednota a porozumění ze strany manžela, které v tuto chvíli nejvíce postrádáte. Při rodinných návštěvách a možná i mimo ně se na to cítíte sama. Proto bych Vám doporučila především pracovat na obnově vztahu s Vaším manželem a jednotě mezi Vámi. Po letech vašeho vztahu již můžete fungovat v určitých zajetých kolejích toho, jak fungujete, jak si nasloucháte, jak spolu mluvíte, v některých oblastech můžete být rozdělení…Píši si s Vámi a proto mohu jen těžko poradit Vašemu manželovi, aby Vám více naslouchal, ale mohu poradit Vám, čím tomu můžete jít naproti. Psala jste, že se Vám nedaří společně mluvit o věcech tak, aby se to neobešlo bez nějakého zranění, narušení důvěry, možná je čas na hledání impulsů zvenčí. Existuje spousta možností, které můžete s manželem využít a které Vám dobře poslouží. Můžete požádat nějakého kněze či zkušený manželský pár o pravidelné duchovní doprovázení nebo se můžete přihlásit na nějaký program či duchovní cvičení pro manžele (Manželská setkání, duchovní cvičení Kána, Manželské večery…).

Budete-li s manželem v jednotě a budete-li se cítit ve vašem vztahu dobře, bude potom mnohem jednodušší hledat společný pohled na to, jak často se s rodiči vídat, jakým způsobem na některé věci reagovat a jak se v tom vzájemně podpořit, stát při sobě. Návštěvy Vás tak nebudou ničit.

Bude pro Vás také mnohem snazší k nim mít pozitivní postoj i přes jejich odmítání. Druhé můžeme změnit jen těžko, co ale můžeme, je změnit něco na naší straně. Můžete se postupně pokusit vytvořit s rodiči bližší a vřelejší vztah. Budovat blízký vztah s někým, od koho se cítím nepřijímán a zraňován není snadné, a před tím, než takovou cestu nastoupíme, je potřeba někdy projít cestu odpuštění. Je to ale právě blízký vztah, ve kterém se zvětšuje pravděpodobnost, že ten druhý bude naslouchat také mým přáním a mým potřebám. Pokud byste chtěla zkusit tuto cestu, jistě to nepůjde hned a jen krůček po krůčku. Může Vám v tom pomoci si uvědomit, zda jsou alespoň některé chvíle, kdy je nám s našimi prarodiči lépe než jindy, kdy cítíme, že nám rozumí více než jindy. Jaké tyto chvíle jsou a jak vznikají? Pokud takové jsou (nebo byly v minulosti), můžete zkusit pro podobné vytvořit prostředí. Můžete zkusit ocenit to dobré, co na nich vidíte, například vyjádřit obdiv za to, co oni v životě zvládli apod. Zkuste si uvědomit, že s Vámi zřejmě jednají v dobré víře Vám pomoci, i když to třeba nedělají způsobem, který Vám vyhovuje. Možná, že když uvidí, že je chápete, budou otevřenější Vašemu úhlu pohledu, tomu, že Vy máte jiné představy a že jste si s manželem společně vytvořili jiná pravidla pro výchovu apod.

Přeji Vám odvahu otevírat v manželství i místa, která Vás prozatím rozdělují a manžela, který se do toho pustí s Vámi, abyste si mohli užívat vzájemné jednoty kdekoli se zrovna budete nacházet.
Ať Vám k tomu Pán žehná.
 

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům, Manželské krize