"A kdy bude svatba?" Při téhle otázce se mi chce brečet...

Po necelém roce vztahu jsem otěhotněla. Po narození dítěte začalo být společné soužití náročné. Na vše s dítětem jsem byla sama. Partner se všude chlubil,  jak je skvělé, že má dítě, jak hezky roste ...  Aktivně se ale nikdy nezapojil. Spíš jsem pořád poslouchala, jak není uklizeno podle jeho představ, a jídlo nebude jíst, protože to a to nejí. Byla jsem zoufalá a neměla jsem sílu na nic. Po prvním roce dítěte se začal konečně aktivně starat a teď po 4 letech už si nemůžu stěžovat. Je to skvělý táta, skvělý chlap, postará se, zařídí, když ho o něco poprosím. 

Bohužel už od počátku těhotenství jsme poslouchali, kdy se teda vezmeme. Otázka kolem svatby ale stále vázne. Zdá se mi, že snad nemine týden, aby se mě někdo nezeptal, kdy bude svatba. Po těchto "dotěrných" dotazech se čím dál víc vzdaluji představě, že by někdy mohla být. Spíš už ani sama nevím, jestli ji vlastně chci (vždycky jsem ji chtěla). Při těchto dotazech se mi spíš chce poslední dobou brečet, protože nevím, jak odpovědět, nebo co k tomu víc udělat.

Vím, že nemohu přistupovat k přijímání. Když se doma zmíním že se mě zase někdo ptal na svatbu, skončí to hádkou a frází: "Fajn, já si tě teda vezmu." Zatím se tak však nestalo. Chodíme na mše a i tam už se po nás lidi koukají, jestli náhodou nejdeme k přijímání.  Chodím 2x za rok ke svátosti smíření, abych se aspoň trochu k Bohu posunula. Nevím, jak z toho ven, nevím co dělat.

Milá ...
na Vaši otázku bohužel není snadná odpověď. Žijeme v době, kdy se víc než polovina dětí rodí mimo manželství. Lidé se bojí uzavírat manželství a asi obecně i jakýchkoliv závazků. Stejně jako u vás, je problém na straně mužů. Dívky by se rády vdávaly, svatba je jejich snem už od dětství, ale muži svatbu k partnerskému životu nepotřebují, nic jim nechybí. Žít bez svatby je dnes „normální“, tak je nic nenutí. Muži mají tendenci neměnit věci, které fungují. Myslím, že si neuvědomují, že instituce manželství poskytuje rodině a hlavně dítěti ve společnosti jistou státem zaručenou právní ochranu. Jste statečná, že jste sama zvládla péči o miminko a vlastně i o partnera. Vím, že to je hodně náročné!

Ve Vašem psaní mě potěšilo, jak píšete, že se Váš partner později začal starat o syna a změnil se k lepšímu. To je krásné, chce se mi doufat, že se změní i ve vztahu k Vám. K tomu, aby se druhý změnil, ho nemůžeme donutit, ani přemluvit. Musí dorůst sám, chtít sám. Vyčítání, stěžování si ani kritizování nepomáhá, naopak to vztah zhoršuje. Vyplatí se vztah budovat. Muži mají rádi, když je žena obdivuje, chválí, ocení, že se starají. Když dá najevo, jak partnera potřebuje, jak je s ním šťastná, jaký je dobrý táta, co všechno zařídí a tak.

Nevím, jestli máte někdy příležitost, mluvit s partnerem o vašem vzájemném vztahu, o svých přáních a očekáváních, o tom, co byste potřebovala Vy, aby vám bylo ve vztahu lépe. Muž se dívá na svět jinýma očima než žena, opravdu nevidí, co by pro ni měl dělat ani čím jí udělat radost. Mnohdy by stačila drobnost, ale jeho to nenapadne. Dokážete si říct o to, co potřebujete? Víte, kdy je vhodná chvíle k rozhovoru, aby partner vnímal a vyhověl? Víte, co je ten pravý důvod, proč není svatba? Je něco, čeho se on bojí nebo ji vůbec nepotřebuje? Možná ho odrazuje jenom spousta zařizování. Ví partner, co Vy od svatby očekáváte? Asi to není jenom, aby se lidé neptali. Láska znamená snažit se o dobro druhého, aby byl spokojený. Nebojte se pojmenovat své touhy a pocity. K lásce patří touha po jistotě, trvalosti a bezpečí. Slíbit si navzájem lásku, úctu a věrnost před celým kostelem a pozvat oficiálně Boha do našeho vztahu, to je síla, se kterou se lépe kráčí životem.

Milá ...,  rozumím Vám, že těžko snášíte dotěrné dotazy. Jedna naše kamarádka podobnou situaci vyřešila tak, že se naučila odpovídat: „Zatím mě nikdo o ruku nepožádal.“ Říká, že na to už lidi nemají co říct a ona sama se při tom necítí provinile nebo zahnaná do kouta. Naopak, řekne pravdu, a tím si připomene, že to není její vina, ona že s tím nic dělat nemůže a že se tomu vlastně může zasmát.

Pán Bůh Vám to určitě za vinu také nedává. On je s Vámi ve Vašem trápení, On je Vám blízko. On vidí, že se snažíte žít lásku k synovi i partnerovi, že chcete růst i v lásce k Bohu. On Vám určitě jde naproti, slyší, když mu otevíráte své srdce, dává Vám svou pomoc. Bůh po nás nechce víc, než na co máme sílu.

Modlím se za Vás, za Vaše děťátko  i partnera. Bůh je velký a dělá zázraky.
 

Kategorie otázky: Církevní sňatek, sv. manželství, Láska v partnerství, příprava na manželství