Sekce: Knihovna

Jim Houston

Znovuobjevení srdce

z knihy Touha , vydal(o): Návrat domů

Především střez a chraň své srdce,
vždyť z něho vychází život. (Přís 4,23)

Ve své moudré radě pisatel Přísloví uznává, že srdce je jádrem života člověka. Je centrem těch rysů, které nás činí lidmi, oproti zvířatům, která jsou odkázána na instinkt. Zapomeňte na srdce, přeceňte úlohu tělesných smyslů, a staneme se zvířaty! Lidské srdce je však počátkem osobnosti každého jedince.

Metafora "srdce", která se v hebrejské Bibli vyskytuje více než osm set padesátkrát, představuje univerzální symbol, který má v mnoha jazycích mnoho různých významových vrstev. Každý rok nám v den sv. Valentýna obrovská červená srdce na pohlednicích a dárcích připomínají, že srdce je symbolem lásky. Možná se teď pojí také s prázdnou sentimentalitou. Lidé si však přesto uvědomují, že ve středu všech našich vztahů je něco víc než jen intelekt nebo jen cit, což umožňuje, že se obracíme sami k sobě a jeden k druhému. Není tedy divu, že křesťané zjišťují, že Bůh mluví k našim srdcím. Bible nám říká, jak Bůh měl otevřené srdce pro člověka, ještě než on otevřel své jemu, a jak nám neustále přichází vstříc, aby obnovil náš vztah k němu.

Možná naše kultura přehlíží srdce ve prospěch mysli proto, že máme sklon všechny své emoce házet do jednoho pytle, ať už jsou vyvolány čistě tělesnými pocity nebo nejhlubšími prožitky lásky, radosti nebo lítosti. Rozmanitost lidských emocí je tak veliká, že je ničivé dávat všechno dohromady pod hlavičku "emocionální". Výsledkem pak je, že "nemít srdce", "být bezcitný" může znamenat všechno možné. Lidé mohou být lehkomyslní, nezodpovědní a dokonce i smilní, jako například postava Toma Jonese ve Fieldingově románu, a přesto mohou mít srdce, na něž můžeme reagovat. Avšak bezcitnost Shakespearova Richarda III. nebo Dona Giovanniho, podobně jako Kaina před nimi, je velice odlišná. Takové postavy jsou výkonné, leč brutální, hnané pýchou a ctižádostí k tomu, aby prosazovaly svou vlastní vůli. Bezcitnost, která způsobuje, že emoce usychají a umírají pro pýchu a sobectví, je strašná a smrtelná nemoc duše.

Dalším druhem bezcitnosti je výsledek zahořklosti a cynismu. I uplatňování tyranie, ať již na emocionální nebo intelektuální rovině, může potlačovat otevřenost srdce, kterou potřebujeme. Nebo naše emoce mohou být nepostačující a náš život pak necitlivý. Stav srdce je zkouškou všech těchto neblahých situací.

Abychom si mohli vyjasnit zmatek týkající se srdce a toho, jakou roli hrají v našem životě emoce, je také třeba si uvědomit, jakou úlohu má vůle. Vůle byla v židovském myšlení určována jako hnací síla osobnosti, která touží, přijímá a souhlasí; ve Starém zákoně je rozhodující vůle Boží.

Řecké chápání vůli změnilo v puzení žít, často bez ohledu na zájmy druhých a v podstatě i na naše vlastní blaho. Vůle může být zlá a existují i nelegitimní touhy, například nezodpovědné užívání naší sexuality, které nejsou součástí moudrého žití. Aby naše touhy nebyly pro nás ani pro druhé ničivé, musíme o nich uvažovat; žádostivost je sobecká vášeň. Je Boží vůlí, abychom své sobecké touhy pokáním a proměnou srdce změnili v jiné, plodnější a harmoničtější způsoby života. Lidská vůle je sice silou, s níž je nutno počítat, ale je nutno ji ovládat a uvažovat o ní, aby mohla sloužit k dobrému, v souladu s vůlí Boží. Proto mudrc praví:

Člověk uvažuje v srdci o své cestě,
ale jeho kroky řídí Hospodin. (Přís 16,9)
 

Srdce, naše skutečné já, nelze ztotožňovat s rozumem, citem ani s vůlí. Všechny tyto tři položky jsou v něm v rovnováze.

Být "doma v srdci" znamená být pravdivý sám k sobě, být citlivý na hlas svědomí a žít v souladu s vlastní přirozeností. Síly těla, emocí, mysli a vůle jsou tedy sjednoceny v srdci. Je jasné, že se také zaměřuje na nejniternější část lidské osobnosti, na místo, kde se setkávají lidé a Bůh.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Spotřebitelé a zboží
• Reakce duše
• Srdce jako skutečné já
• Srdce - zdroj tajemství naší existence