Vrabci mají hnízda, lišky doupata ...

Učitelka náboženství

z knihy Žijeme jen jednou , vydal(o): Nové město

Zastavila jsem se u dlouhého úzkého domku, nedávno obíleného. Jakmile vrzla vrátka u zahrádky před domem, vyšla ven žena rovné postavy, v čisté zástěře a pečlivě uvázaném bílém šátku. Spatřila neznámé děvče s velkou taškou v ruce a zkoumavě se na mě podívala.

"Copak ode mě chcete?" vyhrkla náhle, aby svou zvědavost rychle uspokojila. Nevěděla jsem, čím mám začít, a myšlenky se mně zamotávaly jako klubíčko vlny. Pak se vše vyjasnilo a paní Brožová mě odvedla do své malé čisté světničky s jedním oknem někam ke kůlně. Energicky odkryla velkou bílou peřinu a spustila: "Dnes vám ji půjčím, a až pojedete domů, přivezte si svou i s povlečením. O topení se musíte starat sama, to víte, když je válka, uhlí je na lístky. Zajděte si na obecní úřad, ať vám napíší příděl." Pocítila jsem zatuchlinu a všimla si vysoké plísně na stěně. "To nic, to se vyvětrá," řekla. "Hlavně nevařte nic v kamínkách, ať není v místnosti pára. Učitelky, které tu bydlely, chodily na obědy do hospody. Doufám, že budete chodit také."

"Ne," odpověděla jsem rázně. "Budu si vařit sama na těchto kamínkách."

Paní ustoupila o krok dozadu, pohlédla mi do pootevřené tašky a to ji uklidnilo. "Vždyť nemáte ani nádobí, ve kterém byste vařila!"

"Zajdu si na obecní úřad a požádám o poukaz na nádobí." Teď se paní uklidnila, protože poukaz se dává přednostně nevěstám, které se zařizují.

Zvědavost paní Brožové byla velká, a tak šla do kuchy-ně ukrojit kus chleba s husím sádlem, aby si u stolu mohla se mnou lépe pohovořit. Nechtěla mnoho za bydlení, ale žádala, abych s ní trávila všechen volný čas. I v noci, kdy špatně spala, jsem si s ní měla povídat. Trochu jsem z toho zesmutněla, a nakonec jsem si šla vyrovnat do krabice naštípaná polínka, která jsem si přivezla v tašce. Vyndala jsem i malý ešus, který si tatínek přivezl z první světové války. Doma zbylo už jen málo hrnků. Nerez lžíci mi darovala teta z Peřimova. Do skříně jsem si uložila trochu prádla a šaty. Byl zima, zkusila jsem zatopit, aby se vlhké stěny prohřály. V kamínkách rychle zapraskalo suché dřevo.

Byla noc. Nastala chvíle tichého důvěrného rozhovoru. Děkuji, Pane, za dnešní den. Sice mě ledacos vylekalo, ale to jen proto, že jsem si hned nevzpomněla, že o mě pečuješ. Jsem tvé dítě, v tvém náručí... Dostavil se blažený klid.

Když štěrbinou očních víček začalo pronikat slabé světlo, uvědomila jsem si, že ležím ve světničce paní Brožové. Plísňový zápach mně rychle zopakoval včerejší dojmy. Kolik je asi hodin, proniklo mi starostlivě hlavou, protože hodinky budu mít opravené až za několik týdnů. Co teď? Do světnice, kde spala paní, jsem se neodvážila jít. Tak jsem se venku na zahradě u pumpy omyla a s mladickou zvědavostí se začala těšit na nový den. Co asi přinese za překvapení? Dnes budu poprvé mluvit k dětským duším. Venku byl posvátný klid. Měsíc obkresloval mírně posněženou krajinu, zrcadlil se i v rybníce, kolem něhož jsem šla. Již jsem uviděla věže kostela a konečně se mohla podívat, kolik je hodin. Náhle jsem se vyděsila. Vždyť je teprve jedna hodina po půlnoci! Na faře se nesvítilo, ani Šimlíček se nechystal na cestu do Hlušic. A spící děti netušily, ^e jejich učitelka se připravila, aby k nim přistoupila. Zasmála jsem se tomu a vrátila se do postele.

Když jsem se opět probudila, zahlédla jsem, že po blízké silnici jezdí osvětlená kola. To dělníci z blízkého cukrovaru jeli na šestou. Znovu jsem se oblékla a šla na faru. Tam se již svítilo, farář měl na dvoře připravenou starou bryčku a točil se kolem Šimlíka.

"To je dobře, že jste nezaspala," řekl. "Jděte si do kuchyně pro hrnek teplého mléka." To jsem ráda uvítala. Chléb byl sytý a já věděla, že nemusím shánět žádný oběd.

"Tak co budete dnes učit? Na co jste se připravila?" ptal se mě po cestě kněz. "Máte osnovy pro jednotlivé třídy?"

"Ano, mám, ale nevím, důstojný pane, co jste naposledy s dětmi probíral."

"U větších dětí beru proroky. Dnes je můžete trochu vyzkoušet, ať víte, co znají."

Rychle jsem polkla slinu: "Duchu svatý, pomáhej mi!" To se již Šimlíček zastavil před osvětleným hlušickým kostelem. Farář na něj hodil vlněnou deku a šel do sakristie. Já šla pozdravit Ježíše ke svatostánku. Cítila jsem, že mě několik lidí pozoruje. Z kůru se ozval tichý hlas: "Prosím, šel by někdo z vás šlapat měchy?" Okamžitě jsem vystoupila na kůr a seznámila se s varhanicí. Po celou dobu mě pozorovala jedna malá holčička i s maminkou. Když šlapání skončilo, šla hned ke mně a řekla: "Moc se mi líbíš, budeš sem asi chodit do školy. U mě je volné místo v lavici, můžeme sedět vedle sebe." Usmála jsem se a vysvětlila, že do školy zde sice chodit budu, ale sedět s ní nemohu.

Brzy nato stál pan řídící na stupínku, vítal se s panem farářem a představil nás. "Tahle tu ráno šlapala měchy!" Bylo slyšet udivený hlas z jedné lavice. Pan řídící byl menší postavy než pan farář. Měl tmavomodrý plášť a na rukávech našitý kus látky, aby se brzy neroztrhal. Posunul si brýle a tichým hlasem sdělil dětem, aby byly poslušné a pilné, aby na ně neslyšel žalobu. Vypadalo to, že je sám z toho seznámení poněkud zmaten. Jaktěživ neslyšel, že by ženy učily římskokatolické náboženství. Snad si myslel, že je na tom církev špatně, když pošle takovouhle holčičku, která toho asi moc neví, učit.

Když jsem stála před dětmi sama, pozorovaly mě celou svou bytostí. "Duchu svatý, pomoz mi," zašeptala jsem a první věty se nesly třídou. Připadlo mi, že můj hlas zněl nějak divně. Nebo jej přehlušil tlukot srdce? Usedla jsem za katedru a zapsala si jména žáků. Přihlásila se jedna holčička: "Prosím, Kučera jí. Má plnou pusu, podívejte se na něj!" Šla jsem za Kučerou a viděla, že má v lavici chléb s kusem uzeného.

"Máš hlad?" zeptala jsem se. S plnou pusou nemohl odpovědět, tak jen přikývl. "Tak si chléb lépe zabal a dojez až o přestávce." Uposlechl. "Děti, mluvil také Ježíš někdy o chlebu?" zeptala jsem se celé třídy. Delší dobu jsme zůstali u tohoto tématu. Jedna inteligentní dívka dodala: "Nejen samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích."

"Jak tomu máme rozumět?" zeptala jsem se. Různé odpovědi byly jemné doteky Ducha svatého, který se rád otvíral čistým lidským duším.
Blížil se konec hodiny a znova jsem se vrátila ke chlebu. Na tabuli jsem zavěsila malý lehký kříž, který jsem si přinesla.

"Děti, v modlitbě Páně si dnes zvláště vzpomeneme na chléb. S ním je spojena i prosba o vše ostatní, co potřebujeme k životu. Vždycky na zeměkouli někdo někde hladoví, zvláště nyní, když je válka. Proto si chleba vážíme a budeme prosit, aby naše duše také nehladověla, ale měla Ježíše, chleba z nebe." Odstoupila jsem od tabule a podívala se na kříž. Děti mě napodobily. Měla jsem dojem, že modlitbou proletěla jiskřička a všechny spojila s živým Bohem. Ozval se zvonek a děti se rozešly. Zaslechla jsem, jak jedna usměvavá holčička řekla své sousedce: "Mám moc ráda náboženství..."