Více než úspěch

Rozhovor s hokejovým útočníkem Tomášem Kapustou

z knihy BTM , vydal(o): Brněnská tisková misie

Tomáš Kapusta
narozen: 23. 2. 1967
útočník, 183 cm/86 kg
aktivně od 1974
profesionálně od 1984
ženatý, manželka Margita
dcera Karolínka

ME 18 – 1984 – 2. místo
ME 18 – 1985 – 3. místo
MS 20 – 1985 – 2. místo
MS 20 – 1986 – 5. místo
MS 20 – 1987 – 2. místo
MS 93 – 3. místo
OH 94 – 5. místo
3 roky NHL Kanada (Edmonton-Cape Breton Oilers)
4 roky Finsko (Hämeenlinna, Rauma, Pori)
2 roky HC Petra Vsetín

Jaké byly Tvé hokejové začátky?

Hokej jsem začal hrát v sedmi let ve Zlíně. Okamžitě mě strhnul a od té doby jsem žil jenom tímto sportem.

Kdo v Tobě objevil hokejový talent?

Můj táta. Chtěl usměrnit moji přílišnou tělesnou aktivitu a zkusil to se mnou na bruslích. A ty mi zůstaly dodnes. Předpokladem dobrého hráče je mít talent. Ale ten nestačí. Musíš tvrdě trénovat, už od dětství. Naučit se dobře bruslit, mít dobrou techniku hole, dobrou střelu – to je základ. A kdo nechce být jenom průměrný, musí v něčem z toho vyniknout. Nejdůležitější je však hrát „hlavou“ a především „srdcem“.

Co se Ti na hokeji nejvíce líbí?

Líbí se mi dramatičnost hokeje. Často se i v posledních minutách a sekundách rozhoduje o výsledku. Například ve Finsku se mi podařilo dát několikrát branku v poslední minutě, jednou dokonce i v poslední sekundě. Hokej je kolektivní hra. Každý zápas je jiný, výsledek závisí jak na jednotlivci, tak i na souhře všech hráčů. Líbí se mi také poznávat stále nové a vzrušující věci: být co nejlepší, vyhrávat, dávat góly, hrát za nejlepší týmy, poznávat svět – to bych jinde těžko našel.

Jak jsi při tom všem zvládal školu?

Podobně jako v hokeji, tak i ve škole jsem chtěl patřit mezi nejlepší. Postupně jsem se dostal do první hokejové ligy dospělých a zároveň i na pedagogickou fakultu. Vrcholový sport a vysokou školu však nešlo z organizačních důvodů spojit dohromady, což mi bylo líto. Rozhodl jsem se tedy pro hokej. Školu jsem po dvou letech přerušil s tím, že se tam po vojně vrátím, a odešel do Dukly Jihlava. Tam jsem se mohl plně věnovat jen svému sportu.

Takže jsi měl vše, co sis mohl přát...

Zpočátku se mi to tak zdálo: hrál jsem vrcholový hokej, studoval i vysokou školu... ale něco mi stále scházelo: neměl jsem klid v duši. Rád jsem četl a přitom přemýšlel o smyslu života: proč jsem se narodil, kdo vlastně jsem, proč musím jednou zemřít a co bude po smrti. Tyto otázky přicházely zvláště v době, kdy mi zemřel táta. Často jsem se procházel kolem kostelů, ale neodvážil se vejít. Nevěděl jsem, co bych tam mohl získat. Jen jsem tušil nějaké tajemno. Neměl jsem však žádnou představu o Bohu, ani Bible mi nic neříkala.

Našel jsi odpověď na své otázky?

Neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl o tom popovídat. Ve škole nám říkali, že Bůh neexistuje a do kostela chodí jen ti, kteří nechtějí nebo již nemohou nic dosáhnout vlastními silami. Trápilo mě, že jsem si neuměl vysvětlit, odkud se vzalo svědomí a proč mi říká, abych dělal dobré věci. Přemýšlel jsem, proč bych je měl dělat, když jiní je nedělají, a přesto se mají dobře. Tyto otázky mě zneklidňovaly, ale žil jsem si dál po svém.

Jaké jsi měl tehdy plány?

Měl jsem velké plány se svou hokejovou kariérou, ve kterých jsem si nikdy nepřipustil možnost selhání. K němu však došlo během vojny. Narazil jsem na mužstvo, které mě nepřijalo, ani trenér mi nepomáhal. A k tomu všemu se přidalo zranění. Cítil jsem se sám, izolovaný od ostatních. Opět se mi začaly vracet znepokojivé otázky.

Našel jsi teď někoho, kdo ti dal odpověď?

Ano, seznámil jsem se u lékaře s paní, která mne pozvala do společenství křesťanů. Začal jsem navštěvovat bohoslužby i biblické vyučování. Nejvíce mě však oslovila láska rodiny, která mě přijala, když jsem to nejvíc potřeboval. Při čtení Bible, diskuzích a trpělivém vysvětlování jsem objevoval, že Bůh existuje, a že mne miluje. Pochopil jsem, že Bůh se zjevil ve svém Synu Ježíši Kristu a působí i nyní skrze Ducha svatého. Konečně jsem našel, co jsem hledal. Přestože jsem nemohl do konce sezóny hrát, byl jsem šťastný.

Jak se Bůh projevil ve Tvém životě?

Můj osobní vztah s Bohem se prohluboval. Cítil jsem, že mne vede. Vše se začalo rychle měnit. Byl jsem převelen do Dukly Trenčín. To bylo vysvobození. Opět jsem se dostal do formy. Kolektiv mě přijal, byl jsem vybrán i do národního B týmu bývalého Československa. V říjnu 1989 jsem odjel do Kanady, protože jsem toužil hrát v NHL. Ale netušil jsem, jak to se mnou zamává. Neuměl jsem anglicky, stýskalo se mi po domově, spoluhráči mi nepřáli. Navíc mě trenér nestavěl. Byl jsem na dně a chtěl se vrátit domů. Měl jsem již objednanou letenku, když se mi dostaly do rukou české noviny „Nový domov“, vydávané v Kanadě. Byla tam i pozvánka do nedalekého křesťanského shromáždění v Torontě. Zavolal jsem tam a kazatel si pro mě přijel. Bylo to milé překvapení. Prožil jsem tehdy krásný večer v jeho rodině, která se stala mým duchovním zázemím.

Takže ses rozhodl v Kanadě zůstat?

Ano. Odvolal jsem odjezd domů. Přišly ještě další krize, ale Pán Bůh byl vždy se mnou. Uvědomil jsem si, že nestačí jednou uvěřit a dál si žít po svém. Pochopil jsem, že se musím neustále nechat obnovovat Ježíšovým Duchem a živit Božím slovem. Jen tak mohu duchovně růst. V Kanadě jsem zůstal tři roky. Oženil jsem se a s manželkou Margitou prožíváme vztah plný lásky a odpuštění. Potom přišlo angažmá ve Finsku, kde jsem hrál další čtyři roky. V té době se nám narodila dcera Karolínka.

A co v současné době?

Dva výjimečné hokejové roky jsem prožil v partě výborných kluků i hokejistů v HC Petra Vsetín. Tam jsem také loni v létě pomáhal organizovat první hokejový křesťanský tábor pro mladé talenty u nás. Pořádala jej Hockey Ministries International se sídlem v Kanadě. Letos máme již 50 zájemců. Táborů se také účastní i někteří špičkoví hráči od nás i z NHL.

Od mého setkání s Bohem a jeho Slovem už uplynulo 11 let, během kterých jsem nikdy nezapochyboval o Boží existenci. Samozřejmě jsem nebyl, a ani dnes nejsem, ušetřen pokušení všedního života. Ale Bůh mi stále pomáhá a posiluje mě. Pokud někdy selhávám, je to proto, že se sám od něj vzdaluji. On mne však vede dál. Věřím, že tomu tak bude i v příští sezóně, kdy budu hrát v švédském klubu MoDo. Vím, že Bůh je živý, pomáhá mi v celém mém životě i ve sportu.

Tento text vyšel tiskem v Brněnské tiskové misii (BTM) v roce 1999.