Sekce: Knihovna

Józef Augustyn

Touha po úspěchu

z knihy Zástupy žasly nad jeho učením , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dalším velice hojným zdrojem lidských krizí bývá touha po životním úspěchu. Moderní euroamerická civilizace stvořila mýtus úspěšného jedince. Měřítkem hodnoty lidského života se dnes stává úspěch, jenže ten často nespočívá v konání velkých a prospěšných věcí, ale v povyšování se nad druhé.

Člověk tedy nedosahuje úspěchu svými pracovními výsledky a kreativitou, ale za cenu potlačení tvořivosti a snížení výsledků druhých. Touha po úspěchu bývá v naší civilizaci často poznamenána neurotickou soupeřivostí a zápasem. "Ostré soupeření obsahuje prvky nepřátelství, neboť vítězství jednoho znamená porážku druhého" (K. Horney). Při uvedeném druhu rivality jde tedy spíše o zápas s protivníkem než o dosažení pozitivního výsledku. "V soupeřivém boji, který se odehrává v naší kultuře, se často vyplácí ublížit rivalovi tak, aby dotyčný získal pro sebe lepší pozici, chválu anebo aby nedal potenciálnímu soupeři šanci" (K. Horney).

Pozorujeme to dnes v mnoha sférách: v politice, ve sportu, v obchodu, v kultuře, v médiích atd. Jestliže se podaří protivníka ponížit a umenšit jeho možnosti a vliv, znamenají i nepatrné vlastní výsledky "velký úspěch". První starostí člověka ženoucího se za úspěchem proto bývá odstranit soupeře z cesty.

Spolu s kultem úspěšnosti však rostou i pocity závisti. Těmito emocemi se dnes zabývá spousta psychologických analýz. Závist však nevzniká pouze z nedostatku vlastního zdaru, ale i ze soupeření. Vědomí většího soupeřova úspěchu (podle subjektivního hodnocení) uvádí mnohé jedince do stavu napětí a do pocitu ohrožení. "Už ve škole se dětem vštěpuje, že by se měly snažit, aby byly ve třídě mezi všemi první, a že musí vyhrávat, pokud si chtějí získat obdiv. Pouze tehdy, když mladí vykazují úspěch, mají šanci získat v budoucnosti vlivné, prestižní a dobře placené místo. Prakticky na kterékoli životní dráze se lidé ve snaze více získat snaží šplhat po žebříku úspěchu – více peněz, vlivu a uznání" (J. Vaniér).

Vyrůstáme-li už od nejútlejšího mládí v takové atmosféře úspěšnosti, může se stát honba za ním součástí lidské přirozenosti. Široká diskuse etnologů a psychologů napříč různými civilizacemi prokazuje, že mimořádně vysoká hodnota, která je v naší civilizaci připisována úspěchu, neplyne zřejmě z přirozených a vrozených lidských potřeb, nýbrž jde o potřebu umělou, kterou vytvořil Západ. V jiných civilizacích hrají mnohem větší roli takové hodnoty jako mezilidské vztahy, pocit osobní důstojnosti a také hodnoty duchovní a náboženské.

V naší civilizaci otřásl kult úspěchu rovnováhou, která by měla existovat mezi jednotlivými hodnotami lidského života. Úspěch se stal nejen první hodnotou, ale také kritériem posuzování všech hodnot dalších: všechny nejdůležitější byly v západní civilizaci poznamenány - nechceme-li přímo říci postiženy - úspěchem. Vezměme si například mezilidské vztahy: i ty byly zasaženy rivalitou. I ta nejlepší přátelství a kamarádství bývají často ohrožena, jakmile dojde ke konfrontaci úspěchů. Podobné je to i v manželství, kdy se lepší pracovní výsledky jednoho z manželů často stávají příčinou konfliktů. Tato silná tendence dosáhnout úspěchu vystavuje člověka pokušení vykořisťovat druhé (včetně životního partnera) ve snaze dosáhnout osobního úspěchu. Také vnímání osobní či národní důstojnosti není zbaveno hodnocení podle měřítek úspěchu. Osobní důstojnost se měří výlučně úspěchem.

Jakmile nemůže život přinášet další úspěchy, ztrácí při takovém přístupu hodnota lidského života svůj smysl. Kult úspěchu vedl k degradaci slabších: neobstojí-li totiž jedinec v konkurenci a zápasu, bývá téměř automaticky vyšachován ze hry a vykázán na okraj společnosti. Tímto kultem byly do jisté míry poznamenány i náboženské hodnoty. V pastorační práci se často pokládá za bernou minci jen počet účastníků bohoslužeb, velké hmotné prostředky na nejrůznější dobročinná díla, pověst "mocných tohoto světa" a všechny ostatní konkrétně poměřitelné efekty. V osobním duchovním životě se pak často stává tou nejdůležitější věcí "mravní" úspěch. Slabost, nedokonalost a jakákoli mravní křehkost bývá často pokládána za definitivní prohru.

Také obraz Boha, který si vytváříme, je často poznamenán mentalitou úspěchu, přičemž si vůbec nemusíme uvědomovat, že se modlíme k Bohu, který od nás podle našeho přesvědčení neustále vyžaduje co nejlepší výsledky, tak jak jej od nás dříve očekávali rodiče a vychovatelé. Proto máme tolik potíží uvěřit, že jsme jím bezpodmínečně milováni - a to i tehdy, podléháme-li svým slabostem a sklízíme-li nejrůznější životní porážky.


***

Se svolením převzato z knihy: Zástupy žasly nad jeho učením, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Krize jako proces růstu
• Falešná životní očekávání