Srdce - zdroj tajemství naší existence

Co přináší učení se zpaměti

Když některé věci známe tak dobře, že si je okamžitě dokážeme vybavit, je na tom něco značně uspokojujícího. Děti se rychle naučí násobilku - a po celý zbytek života pak víme s naprostou jistotou, že sedmkrát sedm je čtyřicet devět a že dvanáctkrát dvanáct je sto čtyřicet čtyři. Nudným mechanickým učením se tyto informace stávají součástí nás samých: známe je zpaměti ("srdcem").

Ve středověkém křesťanském myšlení byla představa učení se zpaměti něčím, co sahalo mnohem dál než k násobilce. Znamenala změnu směru života člověka tím, co Benedikt označoval jako hágá, přenášením myšlenek z rozumu do srdce, aby tak člověk stál v Boží přítomnosti celou svou osobností. Teofan Poustevník, ruský mnich v devatenáctém století, přikládá vážnost podobné myšlence: Tím základním je stát před Bohem s rozumem v srdci - a takto před ním stát bez přestání dnem i nocí, až do konce života.

Stát před Bohem - ne nutně prosit o něco nebo vůbec mluvit slovy - znamená vstoupit do osobního vztahu s ním, takříkajíc "tváří v tvář". "Stát v srdci" pak označuje vztah, který pramení z hlubokého centra naší osobnosti, kde můžeme být přímo v Boží přítomnosti a otevírat se Boží lásce. Mezi rozumem, citem a vůlí už není třeba rozlišovat. Jde o postoj neustálé modlitby, aby naše obecenství s Bohem nebylo jen příležitostným cvičením, ale rysem celé naší bytosti.

Paměť Augustina z Hippo

Avšak po příkladu učení Augustina, biskupa v Hipponu, středověcí křesťané nemluvili ani tolik o rozumu, citu a vůli, jako spíš o rozumu, citu a "paměti". Představa "paměti" v naší kultuře ztratila svou živost. Nejde zde o ztrátu paměti, kterou někteří lidé trpí ve stáří, ani o sklon k roztržitosti, který je dosti běžný v mém věku. Spíše tu jde o trojí ztrátu: o ztrátu smyslu pro minulost, o ztrátu smyslu pro symbol a o ztrátu pokory: "Paměť je nezbytná pro všechny úkony rozumu," napsal Pascal.

Smysl pro minulost potřebujeme, abychom dokázali ocenit nejen své kulturní dědictví, ale i spojitost naší kultury: celé lidstvo lze chápat jako jednoho a téhož člověka, který neustále existuje a učí se. Každá generace se učí něco nového ve světle toho, co jim zanechaly minulé generace. Henry Ford, novátor v sebejistém věku techniky, se optimisticky díval na možnosti technického pokroku a hrdě říkal, že "dějiny jsou kecy". Masová kultura, která následovala, dějiny bezstarostně ignorovala. Avšak nyní, když lidé začínají připouštět, že technika všechny naše touhy nenaplnila, vidíme, že se Ford mýlil.

Křesťané by se měli mít obzvláště na pozoru před jakýmkoli odmítáním minulosti, protože je v Boží povaze zjevovat se v dějinných událostech. Ze starozákonních spisů se dozvídáme, že tento osobní Bůh, Hospodin, často zapomnětlivým Izraelcům připomínal, že je Bohem zakladatelů jejich národa - Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba. Právě on umožnil Mojžíšovi vyvést je ze zajetí v Egyptě. V Novém zákoně se dozvídáme, že nejdůležitějším poselstvím křesťanství je to, co" v dějinách" učinil Ježíš Kristus.

"Dějiny jsou obrazcem složeným z nad časových okamžiků." V tomto obrazci našich zkušeností se Bůh zjevuje v tom, jak se odvíjejí lidské záležitosti. Proti tomuto pohledu na skutečnost samozřejmě stojí jiný, dlouho převládající světový názor, že jedinou "skutečností" je svět sám, že dějiny a život sám nejsou skutečné, ale jsou jen "zdáním", součástí snu o světě. Avšak žít v Boží přítomnosti a vidět dějiny jako důkaz o jeho přítomnosti přináší obnovu daru paměti.

Dnes ale máme sklon ztrácet své vzpomínky na Boží jednání v minulosti. Náš pohled se natolik omezil na sekulární svět, že nám hrozí odříznutí naší kultury od toku historie. Doprovodným rizikem pak je, že umíráme jako lidé a nemáme žádný cit pro minulost a její zkušenost zakoušení Boží přítomnosti. Velice se podceňuje hodnota dědictví duchovních velikánů, jako byli Augustin, Bernard z Clairvaux, František z Assisi, Terezie z Ávily, Jan od Kříže, Jan Kalvín a mnozí další. Také zapomínáme na vklady velkých umělců s jejich uctíváním Boha - Bacha, Beethovena a Mozarta, Albrechta Dürera a Rubense.

Ale "učení se zpaměti" znamená obohacování současného života spojením s velkými mozky a srdci minulosti. V tomto procesu pak mozky a srdce mluví k sobě navzájem, což je vlastně jednou stránkou toho, čemu křesťané říkají "společenství svatých".

Pro Augustina byla paměť také pokladnicí osobních prožitků Boží blízkosti, jako byly ty, které plynou z jeho autobiografických vyznání. Proto se ptal Boha:
„Kde tě naleznu? Naleznu-li Tě mimo svou paměť, jsem Tebe nepamětliv! A jak Tě tedy naleznu, nejsa Tebe pamětliv?“ Jinými slovy, jak mohu vědět, co hledám, pokud mi v tom nepomůže vzpomínka na minulost, pokud již nebudu nějakým způsobem znát předmět svého hledání?

Augustin se pak ptá, jak se v našem srdci uchovává vzpomínka na Boží lásku a zkušenosti z následování ho. Je to podobné jako učení se násobilky? Je to, jako když se někdo učí zpaměti text svého projevu? Ani jeden z těchto příkladů se nehodí. Může se to tedy podobat tomu, jak si pamatujeme radost? Toto Augustin vidí jako povzbudivější. Vždyť na radost můžeme vzpomínat, i když jsme smutní. Stejně tak, když jednou zakusíme Boží lásku, vždycky ji budeme znát, i když budeme ve velikých nesnázích. Paměť je bohatá pokladnice srdce, která nabízí mnoho dalších analogií našeho vztahu s Bohem

Srdce – zdroj tajemství naší existence

Druhým aspektem "učení se zpaměti" je učení se, jak reagovat na symboly, na názorné obrazy i představy, které poukazují na to, co není vidět a co je za hranicemi našeho poznání. Řecké slovo symballein, z něhož je naše slovo odvozeno, znamená "spojovat" nebo "setkat se". Symbol je jako most spojující dva kraje propasti, protože spojuje dvě jinak oddělené představy. Ale podobně jako způsob, jak se díváme na dějiny, je i náš výklad symbolů určován naším světovým názorem. Pohanský svět vykládal svět a jeho vliv na lidi z hlediska mnoha bohů, takže tu byli bozi deště, bozi války a tak dále. Moderní věda používá znaky, které odpovídají fyzické hmotě. V takových případech je jazyk znaků informativní, možná přesvědčivý, ale stěží duchovní, protože symboly, které dávají prostor pro více než jednu významovou rovinu, jsou bohatší než znaky.

Když však naše symboly ukazují na transcendentního Boha za hranicemi hmotného světa, stávají se jazykem duchovního života. A pokud takové symboly nedostatek víry nebo jejich nedbalé užívání odloučí od skutečnosti, kterou mají vyjadřovat, dostáváme to, co T. S. Eliot označoval jako "rozbité obrazy".

Zamysleme se nad symbolem, který jsme postavili do středu této kapitoly, symbol srdce. Záměrně o něm hovořím jako o symbolu, a nikoli jako o pojmu nebo znaku, protože vyjadřuje úplnost našeho života, materiálního i transcendentního, a jako takový je nenahraditelný. Když nám někdo otevře své srdce, je nám svěřeno nějaké velmi důležité tajemství ze života toho člověka. Srdce je také místem, kde tento člověk může komunikovat s Bohem. Mluvíme-li o srdci pouze z fyziologického hlediska, nebo když ho označujeme jen jako "sval", pak žádné takové symbolické postavení nemá. Ovšem "srdce" je zdrojem tajemství naší existence. Proto se Brentano modlil:
„Pane, smiluj se nade mnou a dej, aby mé srdce mohlo znovu rozkvést.“