Sekce: Knihovna

Henri J. M. Nouwen

Pro člověka není dobré, aby umíral sám

z knihy Náš největší dar - Úvahy o smrti a o službě umírajícím. , vydal(o): ZVON

... Všichni ti, kdo umírají, by měli vědět o onom hlubokém spojení mezi všemi muži a ženami této planety. My lidé patříme všichni k sobě, ať to jsme my, kteří žijeme teď, nebo to jsou lidé, kteří žili před dávnou dobou, ať to jsme my, kteří žijeme blízko, nebo lidé, žijící v dáli, ať máme na sebe biologické vazby nebo ne. Všichni jsme si bratry a sestrami navzájem a naše umírání je skutečně umíráním ve vzájemné jednotě.

Podíváme-li se však na svět kolem nás, vyvstává naléhavě otázka: Žijeme však opravdu jako bratři a sestry? Denodenně nám noviny a televize připomínají, že spolu lidé válčí, navzájem se se mučí a zabíjejí. Všude na světě jsou lidé oběťmi pronásledování, válek a hladovění. Všude na světě existuje nenávist, násilí a útlak. Na chvíli jsme žili v iluzi, že období koncentračních táborů je za námi, že takový holocaust jako za druhé světové války se už nebude nikdy opakovat. To, co se však děje nyní, ukazuje, jak málo jsme se ve skutečnosti naučili. Pravým hříchem lidstva je to, že muži a ženy, stvoření k tomu, aby si byli navzájem bratry a sestrami, se znovu a znovu stávají nepřáteli jeden druhého, připraveni vzájemně se připravit o život.

Bůh poslal Ježíše, aby obnovil skutečný lidský řád. Ježíš je nazýván Vykupitelem. Přišel, aby nás vykoupil z našich hříchů a připomněl nám skutečnost, že jsme dětmi Božími a sobě bratry a sestrami navzájem. Jak nás Ježíš vykoupil z našich hříchů? Tím, že se stal jedním z nás: narodil se, jako se rodíme my, žil v lidském těle jako my, trpěl stejně jako my a zemřel, stejně jako musíme zemřít my. Ježíš se ve všem stal naším bratrem, Bohem s námi . Když přišel Boží anděl do Nazareta a ve snu mluvil k Josefovi, řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." Evangelista Matouš, který to napsal, dodává: "To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: Hle, Panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel, to znamená Bůh s námi " (Mt 1,20-23).

Bůh se stal Bohem s námi, naším bratrem, abychom mohli přijmout své bratrství a sesterství se všemi lidmi. Toto je příběh Ježíšův, příběh našeho vykoupení. Jádro evangelia spočívá v tom, že Bůh si přál mít v Ježíši a skrze Ježíše účast nejenom na našem životě, ale i na naší smrti. Ježíšova smrt je nejradikálnějším vyjádřením Boží touhy být Bohem s námi . Nic tak vzájemně nepřipodobňuje všechny lidské bytosti jako jejich smrtelnost. Naše společná smrtelnost odbourává iluzi naší rozdílnosti, lživost mnoha rozkolů mezi námi a hříšnost našich vzájemných nepřátelství. Tím, že s námi a pro nás zemřel, chtěl Ježíš rozptýlit naše iluze, urovnat naše spory a odpustit nám hříchy, abychom mohli znovu objevit, že jsme si navzájem bratry a sestrami. Tím, že se stal naším bratrem, chtěl Ježíš, abychom se znovu stali jeden pro druhého bratry a sestrami. Nechtěl se od nás lišit v ničem jiném kromě hříchu. Proto za nás zemřel. Ježíš, ve svém lidství stejně smrtelný jako my, nás povolává, abychom se přestali bát jeden z druhého a začali se navzájem milovat. A bylo to více než jen jeho přání. Bylo to jeho výslovné přikázání, neboť vzájemná láska patří k podstatě našeho lidství. ...

Říkáme-li, že pro člověka není dobré, aby umíral sám, dotýkáme se hlubokého tajemství. Právě v hodině své smrti potřebujeme být víc než kdy jindy spojeni s druhými. Přechod z tohoto života do nového je přechodem, který je třeba - víc než jakýkoli jiný přechod - učinit s druhými.

Na tom je něco tak přirozeného, že by snad nikoho ani nenapadlo ptát se, proč je tak důležité nebýt v hodince smrti sám. Jednou z našich nejhorších obav, týkajících se umírání, je strach z toho, že budeme umírat. Chceme, aby, až budeme umírat, nás někdo držel za ruku, aby se nás někdo dotýkal a vlídně k nám hovořil, aby se s námi někdo modlil. A právě tuto bychom měli prokazovat druhým. Existuje však něco většího - mnohem většího - co je méně zřejmé. Služba umírajícímu znamená také vlídně ho povzbuzovat, aby umíral s druhými a za ně. My, kdo sloužíme umírajícím, potřebujeme jaksi s odvahou shromáždit kolem našich umírajících přátel světce a hříšníky všech dob: hladovějící děti, umučené vězně, bezdomovce, tuláky, postižené AIDS a miliony dalších, kteří již zemřeli nebo právě umírají. Na první pohled se to zdá tvrdé, dokonce kruté, ale opak je pravdou. Naše umírající přátele to totiž vyvede z jejich izolace a ukáže jim, že jsou součástí té nejlidštější ze všech lidských událostí. Když si lidé stojící před branou smrti začnou uvědomovat, že to, co právě zakoušejí, třebaže je to bolestivé, je sjednocuje s celosvětovou a celá staletí starou rodinou lidstva, budou možná více schopni se uvolnit a postupně se nechat onou lidskou rodinou pronést touto branou.

Z tohoto důvodu byli v průběhu křesťanské historie umírající lidé povzbuzováni, aby se dívali na kříž. Na slavném Isenheimském oltáři ze šestnáctého století, který je nyní umístěn v muzeu ve francouzském Colmaru, je Kristus zobrazen, jak visí na kříži v nevýslovných mukách. Jeho tělo je pokryto hnisajícími boláky způsobené černým morem. Když pak ti, kdo tehdy umírali na mor, vzhlédli k trpícímu Kristu, neviděli jenom Ježíše, který zemřel s nimi a za ně již dávno, ale také své umírající bratry a sestry. Tam nalezli útěchu. Uvědomili si, že stejně jako Kristus zemřel za ně, mohou i oni zemřít za své bratry a sestry a učinit tak své umírání aktem lidské solidarity.

Nedávno jsem v San Francisku viděl kříž, na němž Ježíš umíral na AIDS. I tam byli zobrazeni všichni muži, ženy i děti z celého světa, trpící AIDS, ne aby se báli, nýbrž aby získali naději. Umírající lidé našeho století mohou vzhlížet k tomuto kříži a v něm nalézat naději.

Služba umírajícím pak tedy nespočívá v ničem jiném, než pomoci těmto lidem nahlédnout do širších souvislostí. Má posílit jejich vědomí, že jejich osobní, bolestivé podmínky mají své kořeny v základních podmínkách lidské smrtelnosti a že umírání lze prožívat ve spojení s ostatními. ...

Máme sklon zatajovat před umírajícími "špatné zprávy" ze světa a chceme jim poskytnout tichý, nerušený, "pokojný" konec. A k dovršení všeho máme tendenci neříkat jim o jiných lidech, kteří jsou také nemocní a umírají, nemluvit s nimi o obětech válek a hladovění na jiných místech zeměkoule. Chceme je držet od hrůzných skutečností života za jakousi ochrannou clonou. Poskytujeme jim tím však dobrou službu? Nebo jim bráníme, aby svou nemoc prožívali v solidaritě s jejich bližními, a učinili tak svou smrt smrtí s druhými a za druhé?

Každá nemoc, a zvláště nevyléčitelná nemoc, zužuje obzor lidského vidění, protože nemocní se brzy začnou příliš zaměstnávat svým zdravotním stavem a jeho dočasnými zlepšeními a zhoršeními a každodenními událostmi s tím souvisejícími. Často opakovaná otázka "Jak se ti daří?" lidi povzbuzuje, aby znovu, často proti své vůli, vyprávěli o své nemoci. Myslím si však, že mnoho lidí touží zůstat součástí širšího světa a rádi by slyšeli a mluvili o událostech, které se bezprostředně nedotýkají ani jich, ani nemocnice. Živě si pamatuji, jak jsem byl za svého pobytu v nemocnici po oné autonehodě vděčný za ty návštěvníky, kteří se mě na nic nevyptávali ani nemluvili o mně, nýbrž soustředili mou pozornost na něco většího a zajímavějšího, než byl můj stav. Vlastně jsem se cítil vděčný, že nejsem izolován od světa. Povzbuzovalo mě i posilovalo to, s jakou samozřejmostí mí přátelé počítali s tím, že mi má choroba nebrání, abych se plně zajímal o těžkosti a problémy druhých lidí. To, že jsem byl spojen a neustále znovu konfrontován s utrpením širšího okruhu mých bratří a sester v lidské rodině, mě neochromovalo. Naopak, toto spojení mělo uzdravující účinek. Neuzdravil jsem se proto, že se mnou zacházeli jako s dítětem, nýbrž proto, že se mnou jednali jako se zralou dospělou osobou, schopnou prožívat a nést bolest spolu s ostatními.

Nechci tím říci, abychom sloužili umírajícím lidem zjednodušeně tím, že jim budeme vyprávět o bídách ve světě. To by nebylo moudré ani užitečné. Nechci tím říci ani to, že bychom měli nutit své umírající přátele, aby si příliš dělali starosti s utrpením druhých. Navrhuji pouze, abychom - pokud jsme sami přijali svou smrtelnost - již neizolovali své umírající přátele, nýbrž intuitivně a citlivě jim pomohli vejít do spojení s širší trpící lidskou rodinou. Když my, kdo sloužíme, nebudeme mít strach ze smrti, budeme schopni lépe připravit umírající na smrt a prohlubovat jejich spojení s ostatními, místo abychom je od nich odlučovali. ...

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Spřátelit se se smrtí
• Psát o umírání a nezmínit se o vzkříšení, je jako psát o plachtění a nezmínit se o větru.