Pornografie a brutalita

Proti důstojnosti člověka

z knihy Sexualita a křesťanská morálka , vydal(o): Nakladatelství Vyšehrad

Jedním z nejnápadnějších jevů pseudosexualizace naší moderní společnosti je pornografie. Její nebezpečí nespočívá ani tak v tom, že bezprostředně zraňuje stud, nýbrž v tom, že zprostředkovává takové chápání sexuality a člověka vůbec, které poškozuje lidskou důstojnost. Ještě více se to ozřejmí, když se srovná jev pornografie se znázorněním brutality nebo když se prostě zamyslíme nad tím, jak se oba tyto fenomény vyskytují dnes často společně a vzájemně se posilují.

Pro moderní zábavní i informační media jsou právě brutalita a pornografie velmi typické. V mnohém ohledu by už snad vrchol tohoto vývoje mohl být překročen. Rozhodně se stále zřetelněji ukazují protiakce. Ženy se brání proti tržnímu využívání ženského pohlaví, existují rovněž aktivity proti předvádění brutality, zejména v televizi. Všeobecně ale panuje dojem, jako by po několika pozitivních účincích, které boj proti brutalitě a pornografii měl, patřil dále k normální nabídce jen nepatrně zmenšený počet takových představení a zobrazení, zejména v obrázkových časopisech, ale i ve filmu a televizi. V tom se ukazuje jistá změna v hodnotovém vědomí moderního člověka. Odvrací se od tradičních forem zacházení s tělem a sexualitou a od takového postoje vůči nim, který je v jeho očích přehnaně pruderní. Ale obdobné změny nejsou nevýznamné pro sociální blaho, a hlavně právě pro étos. Takže vzniká otázka, jak působí brutalita a pornografie na člověka a moderní společnost.

K otázce definice

Starým problémem ve sporu o pornografii a brutalitu je možnost přesnější definice. Mají-li být brutální a obscénní zobrazení právně uchopena a upravena, je potřeba dostačujícího objasnění skutkové podstaty. Je ovšem sotva možné udat pro to zcela jednoznačná, objektivní kritéria. Co platí za reprodukci brutality v právně podezřelém smyslu? V diskusi o násilné činnosti jsou jmenovány následující podmínky: „Musí se jednat o násilné činnosti proti lidem, a ne proti zvířatům. – Násilné činnosti musejí být představovány ,krutě‘ nebo ,jinak nelidským způsobem‘. – Ze způsobu zobrazování musí být jasné oslavování či zlehčování násilí. – Výjimkou jsou jen zobrazení, která slouží zpravodajství o událostech současné doby nebo historie, tedy nikoli vymyšlená či románová líčení, nýbrž věcné zprávy.“ Tyto podmínky vyvolávají ovšem ještě další řadu problémů: Proč se zde vylučuje násilná činnost proti zvířatům? V čem spočívá krutý či nelidský způsob násilné činnosti? Nemůže také historické zpravodajství sloužit za pouhou záminku pro pozorování brutality? Neměly by být stanoveny meze líčení brutality také při zpravodajství o současných událostech, obzvláště u dětí a mladistvých může být psychologické působení takových obrazů stejně silné jako v případě vymyšlených dějů?

Podobné problémy vyvstávají u definice pornografie. Co se má považovat za necudné, nelze jednoznačně určit objektivními danostmi, nýbrž to vždy zůstává závislé také na určitém mravním hodnocení kulturního druhu. Proto se člověk v této souvislosti obyčejně odvolává na všeobecný mravní cit společnosti. V pluralistickém světě lze ovšem takové kritérium těžko nalézt. Co jeden odmítá, může se zdát druhému ještě přijatelným. Necháme-li však platit jako závazné jen to, co zůstalo společné při nejrůznějších stanoviscích, pak to musí vést k velké velkorysosti v provádění zákona. Proto je zapotřebí uvažovat o vztahu kultury a hodnotových představ trochu podrobněji.

1. Každá kultura vyvíjí specifické hodnotové představy, které nejenom určují étos, nýbrž jsou formulovány i v právu a právní praxi. Jestliže se specifické koncepty zpochybní a opustí jen proto, že jiné kultury myslí jinak, vede to k nivelizaci, při níž zanikají i specifické hodnoty, existující v každé kultuře a každém étosu.

2. Každá kultura a každý fungující právní systém potřebují jistou míru souhlasu a dohody. Ty jsou dosažitelné nejen vysvětlováním ve smyslu hodnot prostého zkoumání skutečnosti, nýbrž spočívají podstatně i na péči o určité hodnotové postoje a na podpoře určitého obrazu člověka. Kde se toho nedbá, kde se mravní koncepty opakovaně relativizují jinými, tam se bere kultuře možnost rozvíjet své hodnoty. Poškozuje se tím i možnost smysluplného utváření života.

3. Ani hodnoty jako svoboda informací, umění atd. by se zásadně neměly chápat absolutně. Takovým svobodám a právům se kladou hranice tam, kde působí na úkor druhých lidí a ohrožují jiné důležitější hodnoty. Rozněcuje-li např. jinak možná naprosto umělecký film rasovou nenávist a je-li využíván k politické propagandě či k válečnému štvaní vůbec, pak za něj nelze mravně a právně přebírat odpovědnost, i kdyby ten film chtělo vidět mnoho lidí. Rozhodující tu není jen to, zdali se jedná o umění, ani ne to, zdali odpovídají určitá představená fakta skutečnosti. Důležitější je otázka celkové výpovědi díla, zdali nesměřuje k podrývání lidské důstojnosti a humanity sociálního života.

4. Po zkušenostech s cenzurou, které se v mnoha státech získaly a stále získávají už dnes nikdo nebude chtít obhajovat nějaký úzkoprsý dohled a mentorování kulturní tvorby. Zralý, kritický a vzdělaný člověk si jistě tváří v tvář umění a mediím počíná jinak než dítě nebo mladistvý. Odpovědnosti státu je ale třeba se dovolávat zejména tam, kde se jedná o media, která chtějí oslovit velmi široké publikum s namnoze ještě neupevněnými hodnotovými postoji. Patří k boji proti znečisťování životního prostředí a k udržování kvality života, aby jednotlivec nebyl ustavičně konfrontován s představami, jež člověka zbavují důstojnosti a jež on odmítá.

K hodnocení brutality a pornografie

Kritériem pro posuzování brutálních a obscénních výjevů nejsou v první řadě představované objekty samy o sobě, nýbrž to, co má být konkrétním výjevem řečeno. Je třeba se ptát, má-li tato výpověď vliv, který škodí důstojnosti a pravé humanitě člověka. K tomu by došlo, jestliže by člověk nebyl uznáván jako osoba se svým vlastním smyslem, nýbrž pouze jako nástroj uspokojování přání jiných. K důstojnosti člověka náleží to, že každý má svůj vlastní život a svou vlastní historii a že ho nikdo nesmí vykořisťovat, aniž by se přitom mohl vyvléci ze zodpovědnosti za následky tohoto chování. Do jaké míry odporují tedy brutální a obscénní výjevy této lidské důstojnosti?

1. Zvěcnění člověka v zobrazování brutality: Představování brutality způsobem, který nevyvolává soucit, ochotu k pomoci nebo podobný sociální postoj vůči oběti, nýbrž slouží pouhé zábavě, tedy brutalitu zlehčuje nebo dokonce oslavuje, dělá lidskou osobu pouhým objektem. Divák se nemá vžívat do bolesti představovaných událostí, nýbrž si má užívat nervového vzrušení, které tato zobrazování způsobují. Člověk tu není ukazován jako osoba, vůči níž je člověk odpovědný, nýbrž jako materiál, jímž se disponuje, aniž se člověk stará o další následky tohoto jednání. Tento neosobní náhled nemůže prospívat lidské solidaritě, nýbrž vede naopak k otupělosti vůči bolesti a k egoistickému, smyslnému postoji vůči lidské nouzi.

2. Zvěcnění člověka v pornografii: Také pornografie vede k tomu, že nepředstavuje člověka jako personální subjekt a neprobouzí vůči němu pocity odpovědnosti, nýbrž ho vede k tomu, aby měl ze sexuálních procesů požitek jako z čistě smyslového dráždění. Sexualita se tu nezasazuje do souvislosti lidského života. Nevztahuje se odpovědně k personální vazbě, nýbrž je zvěcněna a zbavena důstojnosti jako pouhý vyměnitelný objekt požitku. Tento soud se potvrzuje i tím, že sexualita v pornografii prakticky vždy odhlíží od aspektu probouzení nového života a od starosti o dítě, že jednotlivce izoluje a neumožňuje mu přistupovat k druhému. Neukazují se žádné důsledky skutečného partnerského setkání.

3. Devalvace ženy: Pornografie přispívá obzvlášť ke znevažování ženy. Ta je tu představována v roli, v níž má téměř výhradně sloužit smyslovému požitku muže. Má stavět na odiv svůj tělesný půvab, aniž by se braly vážně její vlastní potřeby a problémy. Ideálem je přitom výhradně mladé ženské tělo. Starší žena se tím často cítí puzena k tomu, aby se uměle líčila jako mladá, protože se její stárnutí představuje pouze jako umenšování její ceny. V pornografii se tedy provozuje propaganda, která je v diametrálním protikladu k jakékoliv snaze o zrovnoprávnění ženy v moderním světě a přispívá k vykořisťování ženy.

4. Nezralé předmětné vztahy: Z psychologického pohledu je v brutálních a obscénních výjevech ukazován člověk způsobem, odpovídajícím primitivním a nezralým předmětným vztahům. Člověk není samostatným subjektem s vlastní hodnotou. Je věcí, která se nepojímá jako personální individuum se svým vlastním osudem, nýbrž pouze parciálně, jako předmět pudového uspokojování, věcí, k níž se zaujímají také pouze povrchní předmětné vztahy. Kvalita takových vztahů zůstává narcistní a egoistická.

5. Nedůstojnost brutálních a obscénních zobrazování spočívá ve zvěcnění obrazu člověka a v nezralosti a perverzitě mezilidských vztahů, které naznačují. Zobrazení je třeba odmítnout, pokud by mohla zprostředkovávat takové kvality. Kde se naproti tomu zobrazují tyto aspekty způsobem, který jasně ukazuje nedostatečnost takového pohledu, kde je tedy konzument vybízen ke kritice takového chování, tam se už nejedná o pouhé méněcenné dílo, nýbrž o hlubší obsahy, jež se dají za odpovídajících formálních podmínek hodnotit jako umění. Tím ovšem ještě není zařízeno, že také každý pozorovatel toto umělecké dílo jako takové pojme a že na něho bude působit jinak než nějaká méněcenná zobrazování.