Sekce: Knihovna

Hans Rotter

Sexuální pedagogika

z knihy Sexualita a křesťanská morálka , vydal(o): Nakladatelství Vyšehrad

Sexuální pedagogika je nepostradatelnou, podstatnou součástí každé výchovy. Člověk prostě potřebuje výchovný vliv svého okolí. Sexuální výchova se děje primárně prostřednictvím rodičů, ale nezbytně i prostřednictvím sourozenců a všech ostatních blízkých osob, které jsou důležité pro život dítěte i dospívajícího jedince. Proto by ani nebylo realistické, kdyby se právo na sexuální výchovu chtělo vyhrazovat pouze rodičům. I když zcela odhlédneme od toho, že tohoto práva často nedostatečně využívají, bylo by mýlkou neuznat, že stejně tak i jiní lidé, s nimiž se děti i mladiství setkávají, ovlivňují svým příkladem, svým slovem a dokonce i záměrným mlčením pedagogický postoj k sexualitě.

Držet je jistě třeba to, že výchovné právo rodičů má prioritu například vůči právu školy. Tomu však nelze rozumět v tom smyslu, jako by škola jako taková neměla v této otázce vůbec žádné právo a mohla je získat až na základě pověření od rodičů. Skutečnost, že jsou děti škole svěřeny, zároveň znamená, že se prostřednictvím školy realizuje obecný pedagogický vliv, a tím i vliv v otázkách sexuality. To ovšem nutně neznamená, že by každý učitel a každá učitelka sami od sebe měli právo neomezeně předkládat žákům své individuální teoretické koncepce, které mohou být ideologicky či světonázorově ve značném protikladu k pojetí dětí. Avšak úměrně tomu, jak rodiče ve své pedagogické odpovědnosti selhávají, vzrůstá přirozeně subsidiární odpovědnost a právo jiných instancí, obzvlášť školy, na zástupné působení. /…/

Pohlavní sklon člověka je silou, která je předpokladem partnerství a zcela obecně schopnosti každého člověka někoho milovat. V láskyplném vztahu přitom člověk zakouší, že láska prostě není jen ovoce vlastní výkonnosti, vlastním dílem, nýbrž že smět někoho milovat je štěstím a milostí. Láska se ovšem netýká jen nějaké podružné funkce člověka, nýbrž celé jeho osobnosti, takže rozhodnutí milovat druhého člověka představuje vposledku rozhodnutí pro lásku vůbec, a tím také příklon k Bohu. Člověk, který skutečně miluje, tak zakouší také Boží milost.





Hodnoty sexuálního vztahu

Příroda a její zákony mohou vytyčovat hranice, v nichž se má uskutečňovat lidské jednání. To však nestačí ani sexuální etice, ani pedagogice. Ve výchově se budou vždy muset formulovat i pozitivní hodnoty, které mladého člověka oslovují a mohou ho pak přesvědčit, proč je třeba respektovat určité normy.

Sexualita nalézá svou plnou podobu v manželství. To má také být obrazem Kristovy lásky k církvi. Láska je tedy vlastním cílem, v jehož perspektivě se má sexualita chápat. Právě zde je ostatně také třeba hledat společný jmenovatel života v manželství a mimo manželství v křesťanském chápání: obě životní formy mají smysl, pokud se dávají do služby lásce. Jinak to vidí některé moderní systémy sexuální morálky, které považují za nejvyšší hodnotu rozkoš.

Nejvyšší požadavek křesťanské sexuální pedagogiky spočívá v tom, aby byl mladý člověk vychováván k partnerství a lásce. Tím nejdůležitějším ve výchově zřejmě tedy není potlačování sexuálních pocitů, nýbrž uschopnění ke komunikaci a lásce. Tím je také řečeno, že jednou z nejdůležitějších věcí v sexuální výchově je prostě příklad rodičů, způsob, jak se k sobě chovají otec a matka.

Diferencujeme-li poněkud tuto myšlenku a uvážíme-li, že v láskyplném setkávání muže a ženy má své místo a svůj význam také tělesnost, pak také můžeme říci, že v sexuální výchově jde o to, aby mladý člověk získal schopnost intimity i odstupu.

Intimitu nemůže a nemá člověk mít a pěstovat jednoduše s každým. Ani v sexuální výchově proto nebude žádoucí, aby byl mladý člověk prostě v intimním poměru vůči jakémukoliv partnerovi. Při výchově k intimitě jde spíše o to, aby vztah, který se stává stále bližším, byl člověk schopen vyjádřit také tělesně. Přesněji vzato se tedy nejedná o zvláštní nacvičování schopnosti k intimitě, nýbrž o schopnost hlubokých emocionálně ražených vztahů, zahrnujících partnera v jeho celistvosti. Tomu se nelze naučit pomocí jednotlivých, gymnastice podobných cviků, neboť tu jde o postoj vycházející z hlubokých ústředních mezilidských vztahů.

Ve schopnosti k intimitě se nejedná pouze o to, že se lze krátkodobě přiblížit k partnerovi. Člověk by měl spíše získávat schopnost nepociťovat přítomnost druhého natrvalo jako obtížnou, nýbrž ho mít duševně i tělesně rád, mít z něho radost a vzájemně také vyhledávat i něžný kontakt. Nejde tedy o nějaké sexuální dobrodružství, nýbrž o základní lidské pocity v déle trvajícím partnerství. Takže je myslitelné, aby někdo byl vůči druhému nejprve jakoby duchem nepřítomný a vzdálený, ale v průběhu dalšího vývoje vztahu získal velmi dobrou schopnost intimního setkání.

K lásce však vedle schopnosti intimity náleží také schopnost odstupu. Tento odstup má zajišťovat určitou autonomii jednotlivce, aby s ním druzí nemohli jednoduše libovolně manipulovat. Každý člověk si proto chce chránit také oblast své intimity. Vzpomeňme třeba na potřebu dospívajícího mít vlastní pokoj, na touhu mnohých lidí po malé zahradě, která není pro druhé jednoduše přístupná atd. V sexuální oblasti je intimní sféra obzvlášť důležitá a nutná. Má zajišťovat, aby se člověk mohl vázat na někoho jiného, aniž by byl současně k dispozici pro další partnery nebo dokonce pro zcela náhodné známosti. To je nutné v zájmu partnerství, neboť jinak by byla trvalá výdrž sotva možná a stále by vznikaly konflikty i žárlivost. Myšlenka, že lze žít i v trojúhelníku vztahů nebo v takzvaném otevřeném manželství, naprosto podceňuje lidskou psýchu a v praxi také jednoznačně ztroskotává. Obdobné vztahy existují zpravidla jen krátkou dobu a představují spíše přechodnou fázi na cestě k rozbití manželství.

Peter Schellenbaum ukazuje, že ke zralé lásce patří také schopnost říci ne. Jestliže to člověk nedokáže, je partnerovi jednoduše podřízen a nemůže mu pak ani dát, co k hlubokému rovnému partnerskému vztahu patří. Robin Norwood se zabývá podobným tématem. Nemůže jít o to, aby se lidé vychovávali jen k tomu, aby byli s to se intimně někomu odevzdat; stejně důležitá je i ona druhá schopnost, schopnost udržovat odstup.
Už malé dítě se chce držet jemu důvěrně známého člověka a od ostatních se spíše odvrací. Ukazuje se to např. na sedmiměsíčním strachu kojence, který začal jednoznačně rozpoznávat obličej matky a pak se od jiných, cizích osob odvrací. Stojí to i v pozadí vyvíjejícího se sexuálního studu, který má sice kulturně nejrůznější projevy, ale z hlediska funkce jde vždycky o totéž, totiž o střežení intimní sféry před ohrožením zvenčí. Tato emocionální reakce rozhodně není znamením nějakého vnitřního zaseknutí nebo nesmyslné pruderie.

Výchovou je pak ovšem možné tento pocit zesílit či oslabit. Obzvláště v 19. a počínajícím 20. století existovaly na tomto poli extrémní formy pruderie, kde se potřeba ochrany intimní sféry rozvinula přehnaně a byla posedlá strachem.

Dnes se ocitáme spíše ve druhém extrému. Tu a tam dochází ve výchově k pokusům překonávat pocit studu, a to směrem k značné svobodomyslnosti. Hledají se techniky, jak správný partnerský vztah nacvičit, jak to např. chápal van de Velde se svým mechanistickým obrazem člověka ve své knize „Dokonalé manželství“.

Dalším aspektem, který má pro dobrý partnerský vztah základní důležitost, je věrnost. Láska se stává opravdovou a pravdivou teprve tehdy, jestliže se osvědčuje jako věrná. Když chce např. nějaký muž ukázat ženě, že ji miluje z nejhlubšího srdce, musí jeho úsilí obsahovat slib, že to platí i pro budoucnost. Čím je výraz lásky k druhému zásadnější a vážnější, tím více se blíží tomu, co je specifické pro trvalý svazek, pro manželství. V tom také tkví důvod toho, že podle katolického pojetí má plné pohlavní spojení své místo v manželství. Neboť právě tam se dává slib, který nezná žádné časové omezení.

K šťastnému mezilidskému vztahu náleží konečně také schopnost překonávat konflikty a odpouštět. Sexuální výchovu nelze totiž pojímat jako izolovanou součást výchovy, nýbrž se musí zahrnout do velkého cíle výchovy k životaschopnosti. Mnoho manželství dnes ztroskotává proto, že se partneři nenaučili si vzájemně odpouštět, vyříkávat si a zvládat své konflikty v dialogu. Naopak úspěšné a zdařilé partnerství představuje ten nejlepší předpoklad i pro harmonii v sexuální oblasti.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Sexualita jako místo setkání s Bohem
• Sexuální normy
• Masturbace
• Pornografie a brutalita