Sekce: Knihovna

Philip Gulley

Následujte své srdce!

z knihy Povídky z verandy , vydal(o): Vyšehrad

První zaměstnání, které jsem kdy zastával, bylo roznášení novin. Měl jsem šestadvacet zákazníků, ale roznést jim noviny mi zabralo víc než dvě hodiny. Rodiče mi totiž vštípili názor, že když se s někým vidíte, je zdvořilé zeptat se ho, jak se mu daří. Potíž tkvěla v tom, že všichni mí zákazníci byli starší lidé. Když jsem chtěl vědět, jak se cítí, tak mi to pověděli. Po třech letech jsem toho nechal a začal se věnovat sekání trávníků a různým příležitostným pracím.

Jednou jsem si po sněhové bouři vydělal dvacet dolarů tím, že jsem odházel sníh vdovám z naší ulice. Ukázal jsem ty peníze tátovi a ten mě donutil, abych je vrátil. Říkal, že brát peníze od vdov není správné. Z téhle zkušenosti jsem se poučil. Příště, když sněžilo, jsem poslal odhazovat sníh svého mladšího brášku.

V šestnácti jsem o prázdninách odjel pracovat do národního parku. Dostával jsem padesát dolarů týdně plus ubytování a stravu. Celé léto jsme pomáhali renovovat jednu historickou budovu. Seznámil jsem se tam se svou první dívkou. Od té doby mám slabost pro ženy v přílbách.

Pak jsem se vrátil domů a dostal práci v koloniálu. Balil jsem lidem nákupy do velkých papírových sáčků a doplňoval do regálů zboží v konzervách. Málem jsem šel na vysokou, abych vystudoval na vedoucího koloniálu, ale táta mi radil, ať to nedělám. Říkal, že bych měl dlouhou pracovní dobu a nikterak skvělý plat. Tak jsem se stal místo toho duchovním. Jsem rád, že na mě táta dal pozor.

Když jsem odmaturoval, pět let jsem pracoval pro jednu elektrárenskou společnost. Měl jsem na starosti velké počítače. Nenáviděl jsem to. Do dneška nechci žádný vlastnit. Lidé se na mě divně dívají, když zjistí, že nemám počítače v lásce. Jednou jsem na něm zkoušel něco napsat a ten stroj měl tu drzost navrhnout mi, abych jedno slovo nahradil jiným. Nemám rád, když mi počítače říkají, co mám dělat. Od toho jsou tu přece rodiče.

Nechal jsem práce u počítačů, oženil se a začal chodit na vysokou. Během studia jsem zastával hrstku různých zaměstnání. Jedno léto jsem dostal místo u státních silnic; sbíral jsem mrtvá zvířata podél cesty. Vždycky se o tom zmiňuju u přijímacích pohovorů, aby mí případní zaměstnavatelé věděli, že jsem ochotný dělat cokoli, abych si vydělal na živobytí.

Ještě na studiích si mě věřící z jednoho venkovského kostela najali jako svého pastora. Po bohoslužbě jsem vždycky našel v autě nákupní pytel plný sladké kukuřice. Kromě toho jsme jednou měsíčně pořádali společnou večeři. Působil jsem tam čtyři roky a přibral devět kilo. Jeden rok mi dali k Vánocům ručně šitou přikrývku z odstřižků. Neumím si představit laskavější způsob, jak uvést mladého duchovního do jeho povolání, než postarat se o to, aby měl pořád co jíst a čím se přikrývat.

Teď dělám pastora v jednom městském kostele. Jsem tu už šest let. Zatím žádná sešívaná přikrývka, zato hlídání dětí zdarma a slzy, když jsme potratili, a tak hodní lidé, že by vedle nich i Matka Tereza působila dojmem, že se ulejvá. Doufám, že mě tu Bůh udrží ještě hodně dlouho.

V životě jsem se už setkal se spoustou lidí a spousta lidí přede mnou během těch let obnažila své duše. V důsledku toho jsem si utvořil pár názorů na to, co tvoří dobrý život. První je tenhle: Nikdy se nikoho neptejte, jak se mu vede, pokud to skutečně nechcete vědět. A za druhé: Najděte si povolání, v němž využijete svůj talent od Boha, jinak se z vás stane ubohá lidská troska.

To je boží pravda. Znám jednoho chlapíka, který pracuje jako školník. Je naprosto přesvědčený, že ho Bůh povolal, aby se stal školníkem, a svou práci miluje. Nevydělává moc peněz, ale je to jeden z nejšťastnějších lidí, co znám. Opravdu těžce dřel, aby jeho děti mohly studovat na vysoké škole. A tak odešly na státní fakultu do Bloomingtonu a teď vydělávají hromady peněz, ale nikdo z nich není tak šťastný jako jejich otec. Pokud si musíte vybrat, zda následovat hlas peněz či hlas svého srdce, vydejte se za svým srdcem.

Existují určitá rozhodnutí, která jednou učiníme, a pak už nejdou opravit. Promarnit život v práci, díky níž se vám scvrkne duše, není jedním z nich. Využijte svého nadání. Následujte své srdce.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vše bývá jinak, než bychom právem čekali
• Pěstování kořenů