Sekce: Knihovna

Walter Trobisch

Následky nedostatku sebelásky

z knihy Miluj sám sebe, abys mohl milovat druhé lidi i Boha , vydal(o): KOMPAS

Když sám sebe nemám dostatečně rád, pak se nemohu změnit a stát se takovým, jakým mě chce Bůh. Nedostatečná sebeláska způsobuje mnoho nesnází. O konzumaci alkoholu, drog a jiných náruživostech zde již byla řeč. Jsou ještě jiné další ("méně výrazné") následky nedostatečné sebelásky.

Autoerotický výběr povolání a partnera

Lidé volí často podvědomě pečovatelská povolání, aby tím zaplnili svůj nedostatek lásky. Když nemají to, po čem touží, doufají, že toho dosáhnou tím, když se budou starat o jiné lidi.

Tento záměr však nevychází. Takový pečovatel nemůže skutečně nikomu pomoci. V podstatě potřebuje ošetřovaného víc, než on jeho. Čím více se mu snaží pomoci, tím hlouběji se zaplétá do vlastního "já", takže se stává nakonec neschopným pochopit druhého a působit na něho kladně.

Zrovna tak jako volba povolání, může být i volba životního partnera, resp. vůbec rozhodnutí ke sňatku, motivována potřebou vyvážit nedostatek lásky. Z toho vždy vznikají komplikované manželské vztahy. Kdo se sám nedokáže mít rád, bude vždy nenasytný, neustále bude vyžadovat další a další projevy lásky, tak jako si člověk žádá léků, bez toho, že by sám byl schopen něco dát. I když to zní tvrdě: Manželství není žádné sanatorium pro mrzáky lásky. Nedostatek lásky se nedá nahradit tím, že uzavřu manželství. 

Odmítání tělesnosti

Když přijmu sám sebe, mohu přijmout i své tělo. Negativní vztah k vlastnímu tělu je vždy symptomem nedostatečné sebelásky a obráceně - nedostatek sebelásky vede k odmítavému vztahu k vlastnímu tělu.

Ve své knize "Bezpečí" k tomu uvádí lékař Paul Tournier dva příklady: Jedna hezká žena mi prozradila, že při vstupu do hotelového pokoje vždy obrátila všechna zrcadla směrem ke stěně. Druhá se přiznala, že se nedokáže podívat na svoji nahotu, aniž by se přitom nestyděla. "Mé tělo je mým nepřítelem," dodala k tomu.

Tyto ženy nepřijaly své tělo. Nemohou pak přijmout ani samy sebe. Odpor k vlastnímu tělu samozřejmě nezůstává bez vlivu na manželství. Již jednou jsem upozornil na to, že apoštol Pavel obzvláště zdůrazňuje tělesnou dimenzi sebepřijetí. Manželské neshody v sexuální oblasti mají vždy nějakou spojitost s nedostatečným tělesným sebepřijetím jednoho z partnerů.

Není to právě příčina, že v tolika křesťanských manželstvích je tak málo sexuální harmonie? Setkáváme se s tím především v kruzích, ve kterých působí jistý druh teologie, jež nadmíru zdůrazňuje vědomí lidské hříšnosti a kde převažuje mínění, že člověk na sobě nemůže najít jedinou dobrou nitku, jestliže chce obstát před Bohem. Říká, že se člověk nemůže přijmout, chce-li, aby jej Bůh přijal. Taková teologie je automaticky nepřátelská tělu. Stěží si lze představit, že by se v těchto kruzích provozovala gymnastika, či dokonce tanec, přesto, že právě tato tělesná činnost může v rozhodující míře pomoci nalézt správný vztah k vlastnímu tělu a při výuce k sebelásce.

Další pomocí pro přijetí vlastního těla, a tím i sám sebe, je u ženy, ať je vdaná či ne, vědomý život v jejím cyklu, který je něčím naprosto individuálním, tak jako otisk prstu. Proto může vědomí o jeho jedinečnosti být významným faktorem pomáhajícím při sebeidentifikaci. 

Odmítavý postoj k dětem a umělý potrat

Děti jsou součástí naší tělesnosti. Proto je odmítavý postoj k vytváření rodiny přímým důsledkem negativního vztahu k vlastnímu tělu. Kdo nepřijal své tělo, nemůže najít ani správný vztah k dítěti. Zde se možná nachází nejhlubší kořen problému potratů. Matka, která si nechá vzít dítě, nemá pozitivní vztah k sobě samé, nemiluje sama sebe. Proto jedná tak sobecky.

Přejídání se a odmítání potravy

Je pozoruhodné, že zatímco muž vyžaduje více uznání, žena přijímá obtížněji svou tělesnost. Při rozhovorech se studentkami, které měly potíže se sebepřijetím, ať byly sebehezčí, a které nechtěly věřit, že by někdo na nich mohl najít něco hezkého, nám oběma s manželkou padly do oka dva symptomy společné pro všechna tato děvčata - bud jedla moc nebo málo. Obojí, ať přejídání se či odmítání potravy, je výrazem stejné nemoci: nedostatku sebelásky.

Přejídání, jako ostatně i opíjení se, jsou pokusem o vyplnění prázdnoty vzniklé tím, že jsem sám sebe nepřijal. Neboť potom jsem sám sobě "nepříjemný" a musím si tedy život "zpříjemnit", abych vyplnil toto vakuum. I sebeukájení patří k tomuto zpříjemňování života a je jako každé auto-erotické jednání výrazem nedostatku sebelásky.

Na druhé straně může být odmítání potravy, i když záminkou je "štíhlá linie", odmítáním sama sebe, jehož vyšším stupněm je zbavování či zbavení se sama sebe. Avšak právě touto levnou cestou se nikdy nevyučíme sebeobětování. Toho se dá dosáhnout pouze na těžké cestě sebepřijetí a sebelásky. Od přání zbavit se sám sebe vede cesta daleko spíše k sebevraždě, k odvržení vlastního těla, nejvyššímu stupni jeho odmítnutí a nepřijetí sebe sama.

Strach

Kdo se dopustí tohoto kroku, vyjadřuje tím, že má větší strach ze života než ze smrti. I strach má totiž svoje kořeny v nedostatku sebelásky.

"Láska nehledá svůj prospěch", píše apoštol Pavel v l. Kor. 13,5. Kdo nemá takovou lásku - ani lásku k sobě, ten hledá "svůj prospěch" a žije v neustálém strachu, že jej nenajde. Proto je egocentrický člověk též člověkem strachujícím se. Zákonitě se začne točit kolem své vlastní osy (ego-centrický) a stane se sám středem svého vlastního života. Takový přístup se pak stává kořenem strachu.

Kdo sám sebe postaví do středu pozornosti, cítí se vydán na milost a nemilost, nechráněný, ohrožený. Ze strachu, aby se neztratil, musí se úzkostlivě přidržovat sám sebe a zaměřit se ještě více na sebe. Když tento stav označíme slovem "pýcha", pak zasahuje verš Paula Gerhardta přímo do černého: "Srdce, které pýchou pne se, hned nato se strachy třese."

Právě proto, že strach má tak úzkou souvislost s egocentrismem, jsme v dnešní době tolik náchylní pro druh strachu, který je velmi rozšířen, totiž strachu z neúspěchu. Tento strach je rubem zbožňování výkonu, či výkonnosti. Je součástí celkového klimatu naší doby: kdo nepodává výkon, ten je k ničemu. Neboť výkon je potřebný, aby celý společenský aparát fungoval. Člověk výkonu neschopný je tudíž vždy vinen, když něco nefunguje. Je vyřazen ze společnosti, je jí zavržen.

Kdo je však zavržen společností, ten zavrhuje i sám sebe. Kdo nemá společenskou úctu, nemá úctu sám k sobě. Takový člověk nemůže mít rád sám sebe. Kdo je pro společnost bezcenný, ten je bez ceny i sám pro sebe. Vědomí vlastní hodnoty potřebuje však každý člověk nezbytně k životu. Odtud se strach z neúspěchu stává existenčním strachem, smrtelným strachem. Ztráta prestiže je proto spojena s větším strachem než skutečná smrt. Člověk opravdu může "strachem umřít", a dostat se tak do začarovaného kruhu: Nemiluji sám sebe, protože mám strach a mám strach, protože nedokáži sám sebe milovat.

Znovu zde narážíme na spojitost mezi nedostatkem sebelásky a sebevraždou. Sebevrah jakýmsi způsobem cítí, že zbavení se sám sebe je jedinou možností proražení kruhu egocentrismu a strachu směrem zevnitř. Ale právě toho není možno dosáhnout sebevraždou. Jedině z vnějšku může být tento začarovaný kruh proražen a sice tím, který řekl: "Ve světě máte soužení (strach). Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)

V těchto slovech se nacházejí dva důležité pokyny, jak zacházet se strachem. Nejdříve je dobré, že nejsme napomínáni, abychom strach potlačovali. Je zde jednoduše konstatováno: "Ve světě máte soužení (strach)." A tak tomu i je. Tato slova byla řečena učedníkům, pro nás z toho vyplývá: Můžeme být Božími dětmi a přesto mít strach. V tom spočívá osvobození od veškerého nepřirozeného chování. Nemusíme mít obavy ze strachu. Proto není za Ježíšovým konstatováním výtka, ale slovo povzbuzení: Vzchopte se. Chtěl bych to formulovat ještě takto: Můžeme mít klidně strach.

Když se necháme osvobodit od nepřirozeného strachu, budeme schopni přijmout i druhý pokyn, jak máme zacházet se strachem. Najdeme ho v Ježíšových slovech: "Já jsem přemohl svět".

Přitom je důležité uvědomit si, že zde nestojí: "já jsem přemohl strach". Strach se totiž nedá atakovat přímo, nýbrž pouze na principu koňského skoku. Zrovna tak jako kůň v šachové hře neútočí přímo, nýbrž vlastně bokem, "za roh", tak musíme zacházet i se strachem, totiž v odevzdání se tomu, který přemohl svět, včetně nelítostné, na výkon zaměřené společnosti. A právě v tom spočívá útěcha a naděje, totiž ve skutečnosti, že tento přemožitel světa sám měl strach. Před ukřižováním se dozvídáme o jeho modlitebním boji v zahradě Getsemanské : "Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve." (Luk. 22,44)

Mocí, kterou překonal svůj strach, může i nás vytrhnout z úzkostí, protože našemu strachu rozumí a s našimi úzkostmi nás přijímá a miluje.

Paul Gerhardt mistrovsky vystihl účinnost takového nepřímého boje při konfrontaci se strachem:
"Až s hrudí strachem sevřenou
zas zůstanu trčet v cesty prachu,
pak vysvoboď mne z těchto pout
silou tvých muk a tvého strachu."

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Nikdo nemiluje sám sebe
• V Bibli není napsáno: ´Miluj svého bližního místo sám sebe!´
• Sebeláska a nesobeckost
• Sebepřijetí je v nejhlubším smyslu základem existence
• Jak se naučím sám sebe přijmout, sám sebe správně milovat?
• Kdo se nechá najít Kristem, najde také sám sebe.
• Láska je víc než přijetí