Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

Jsme stejní, jsme jiní (rozhovor s manžely Poláčkovými)

Nakolik se rozdíly prožívání věcí promítají do duchovního života?

z knihy Muž a žena - dva různé světy? , vydal(o): Katolický týdeník

Připravil Jan Paulas

Nakolik se rozdíly v mužském a ženském způsobu uvažování, řešení problémů a prožívání věcí promítají do duchovního života? Jak tuto problematiku vnímají ti, kteří s ní denně v praktickém životě přicházejí do styku? Manželé Alena a Pavel Poláčkovi z Nové Včelnice se aktivně podílejí na zdejším farním životě a na organizování manželských setkání křesťanských rodin. Vedle toho působí Pavel Poláček jako jáhen a administrátor ve dvou farnostech a jeho žena vyučuje náboženství.



V čem jsou podle vás muž a žena jiní v duchovním životě?

P.P.: Především je třeba ujasnit pojem duchovní život. Do duchovního života v našem chápání patří totiž vše - jednak to, co probouzí ducha, a jednak kontakt s Duchem Božím - tedy kulturní život, setkání s druhými lidmi, vzájemné sdílení v manželství, ale pochopitelně také modlitba, duchovní četba, život ze svátostí, bohoslužba. To znamená, že duchovní život se nedá odtrhnout od osobnosti člověka. Jestliže Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a mají-li se oba doplňovat ve všech oblastech života, pak toto platí dvojnásob i v duchovní rovině. Jejich jednota je ale i zde jednotou v různosti - jinak vypadá duchovní život ženy, která vše prožívá emotivně, a jinak muže, který stejné věci prožívá spíš racionálně.

Je to všechno jen otázka rozdílné přirozené mentality muže a ženy, nebo co všechno zde podle vás ještě vstupuje do hry?

P.P.: Samozřejmě základní rozdíl vychází z přirozené mentality muže a ženy. Neméně však tuto rozdílnost ovlivňuje i to, jak je jedinec formován v dětství, během dospívání a dále v nejužších vztazích v rodině, zaměstnání, ve farnosti či při kulturní a duchovní formaci. Intenzita i účinek tohoto působení jsou individuálně odlišné. Rozhodující je, s jakými vzory se člověk setká, zda se jedná o převahu vzorů mužských, nebo ženských.

A.P.: Dalším faktorem je také to, jaké zkušenosti dělají muž a žena se svou specifickou duchovní cestou, tj. jak zhodnotí určitý úsek své životní cesty, jak srovnají svá jednotlivá rozhodnutí s jejich následky v životě atd.



Co od Boha ve svém životě očekáváte vy - jako muž a žena?

A. P.: Já jako žena očekávám od Boha spásu, ochranu, milost, věrnost, něhu, konkrétní pomoc v životě, světlo do situací pro mě nepřehledných, požehnání.

P. P.: Já očekávám od Boha také spásu, odpuštění vin, přijetí, vedení, partnerství, oporu a pomoc.



Je rozdíl v tom, jak se třeba stavíte ke svým duchovním problémům?

A.P.: Jednou P. Jiří Reinsberg řekl, že lidé dnes už nemají hříchy, ale pouze problémy. Tento pohled se nám velice zalíbil, jde totiž na hlubinu věci. Takto lze chápat i tuto otázku. Neumíme rozlišit problém jako takový od problému duchovního.

P.P.: Jinak i u nás platí víceméně obecná zkušenost, že žena potřebuje svůj problém vyjádřit, sdělit, být vyslechnuta - a to je pro ni mnohem důležitější než samotné řešení problému. Muž se obvykle se svým problémem skrývá, snaží se s ním vypořádat sám. Je zde třeba mnohem více úsilí, než ho s někým dalším konzultuje, většinou má již připraveno své vlastní řešení. Opravdovou pomoc hledá až v nejnaléhavějších případech. Pokud chcete slyšet odpověď na otázku, zda tendence utéct od duchovního problému převažuje spíš u muže než u ženy, pak musíme říct, že se tento sklon objevuje stejnou měrou u obou.



Mají muži při duchovní obnově jiné nároky než ženy? Jsou třeba alergičtější na některé duchovní rady, postupy či formulace?

P.P.: Tato otázka souvisí s předchozí. Žena se touží sdílet, konzultovat (nepoužívejme ono všem jasné "prodrbat"), muž více než vlastní nitro řeší obecné problémy světa a nemá rád, jde-li se mu příliš pod kůži. To, co je spojuje, je ale skutečnost, že chtějí být všichni - jak muži, tak ženy - povzbuzeni ve svých dosavadních postojích.

Alergičtí jsou zajisté na výroky, kterými jsou vyzváni, aby změnili sami sebe, a které popírají jejich touhu, že by se měl změnit právě jejich partner, okolí atd.



Kde naopak hledáte motivaci? Co na vás platí?

A.P.: Největším motivem pro změnu je zkušenost, že to jde aspoň o malý krok kupředu, že se něco pohnulo - "byli jsme schopni mluvit o tom, o čem jsme léta nemluvili". Muž v takových případech musí vyjít ze sebe a opustit své řešení, nalezené bez ženy, jako jedině správné. Žena musí naopak dospět ke schopnosti naslouchat a opustit skepsi, že je vše dávno ztraceno a že už to jiné nebude. Zdá se, jako bychom se odchýlili od tématu a mluvili o vztahu ženy a muže v manželství. Tam to samozřejmě platí nejvíce, ale tato zkušenost je obecně přenosná do jakéhokoli vztahu jedinců dvou pohlaví, kteří spolu komunikují - tedy i pro duchovní rozhovor.



Myslíte, že ženy mohou nalézt v církvi u svých duchovních vůdců či zpovědníků dostatečné pochopení? Jinými slovy, nakolik může muž, žijící v celibátu, porozumět vnitřnímu duchovnímu světu ženy?

A.P.: Největší otázkou je, jakou má kdo zkušenost s druhým pohlavím. Kde je zkušenost pozitivní, může muž dobře poradit ženě, a naopak - a to je pro lidskou existenci naprosto přirozené a nenahraditelné. Nakonec žijeme na světě spolu, a proto je nutno se vzájemně poznávat, přijímat, pomáhat si, doplňovat se a obohacovat. Na otázku, zda může muž porozumět vnitřnímu duchovnímu světu ženy, je nutné v podstatě odpovědět kladně. Ne vždy je ovšem takový jedinec k nalezení. Tento úkol na něj klade - kromě výše uvedeného základu - velké požadavky: dostatek empatie, životní zkušenosti, schopnost pracovat s lidmi atd.

P.P.: Tam, kde člověk zažil ze strany druhého pohlaví zranění, zneužití, nepřijetí nebo tam, kde je pro něj druhé pohlaví od přirozenosti nepřijatelné (homosexualita), tam je zatěžko dát tomu druhému duchovní radu, a ještě hůře ji od druhého pohlaví přijmout. Ideální by byla jistě možnost výběru vedení, zvláště u lidí s komplikovanými životními osudy.



Nakolik může naopak negativní zkušenost v této oblasti ovlivnit duchovní život? A nebude pak třeba žena vyhledávat místo kněze či zpovědníka spíš rady pastorační asistentky, která ji pochopí?

A.P.: Taková negativní zkušenost může pochopitelně duchovní život zablokovat - a to jak u muže, tak u ženy. Křesťan opravdu nesmí žít v nadměrném očekávání kvalit u ostatních křesťanů, včetně kněží. Vždyť jsme všichni jen hříšní a chybující lidé. Pro křesťany je přece typický život ve vzájemném odpouštění. Takové očekávání bezvýhradných kvalit je na místě jen ve vztahu k Bohu.

A proto je třeba, aby tu byl někdo, kdo takovému člověku pomůže vyjít ze slepé uličky. Například pastorační asistentka nebo kdokoli jiný by takovému člověku mohl pomoci otevřít cestu k odpuštění a dalšímu uzdravení, které ho čeká v setkání s milosrdným Otcem ve svátosti smíření. Musíme mít na paměti, že svátost smíření nelze nahradit žádnými radami.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Muž a žena - dva světy? (Rozhovor s psychologem Petrem Goldmanem)
• I když se muž a žena obracejí k témuž Bohu, dělají to každý trochu jinak (Aleš Opatrný)
• Nechtějme přetvářet ty druhé, ale spíše se jim porozumět (Gabriela Hánečková)
• Mars a Venuše v kostele (Josef Hes)