Sekce: Knihovna

David Torkington

Dva v jednom

Vzájemná láska

z knihy Neztrácet naději , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Krátce poté, co jsem se nadobro rozloučil se školou, jsem šel s přáteli do Covent Garden na Aidu. Její hudba mi nebyla neznámá, ale celkový dojem z představení daleko předčil veškeré mé očekávání. Když po skončení slavnostního pochodu spadla opona, byl jsem doslova unesen. Vůbec se mi nechtělo jít s ostatními do baru a diskutovat o silných a slabých stránkách inscenace. Toužil jsem se vrátit do samoty svého pokoje a vychutnat si to, čeho se mi právě dostalo.

Prostřednictvím skladatelovy hudby jsem zakusil něco z Boží krásy, slávy a vznešenosti a nechtěl jsem tento zážitek rozmělnit bezduchým klábosením. Už v minulosti na mne vícekrát podobně zapůsobila krásná přírodní scenérie, dojímavá hudba či velké umělecké dílo. Můj duchovní vůdce později tyto zážitky nazval „mystickými předzvěstmi", a těmi skutečně jsou. Jsou to prožitky, jež předcházejí mystickému uvědomování si Boha skrze jeho stvoření nebo lidská díla, zrcadlící díla Boží: Tyto předzvěsti se pak dostavují častěji u kontemplativního člověka, kterého dlouhé očišťování naučilo vnímat Boží přítomnost.

Důvodem, proč ti z nás, kdo ještě nebyli očištěni, neokoušejí neustále milující přítomnost Boha, je naše zahleděnost do sebe. Ze své sebestřednosti jsme pak náhle vyvedeni, když se silný vnější podnět setká s otevřeností mysli a srdce, která nám umožní na kratičkou chvíli zakusit Boží lásku, jež nás bez přestání obklopuje.

Tyto zážitky vzbuzují svatý neklid, který nám pomáhá pochopit výrok svatého Augustina: "Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě." Přivádějí nás k hledání Toho, který se nás dotkl, abychom mohli stále větší měrou zakoušet lásku bez hranic, jež k nám na okamžik pronikla.

Kdysi jsem si tyto prožitky mylně vykládal jako povolání k zasvěcenému životu nebo kněžství. Nejde však o volání k určitému způsobu života, nýbrž o volání k plnosti života, která se nabízí všem. Můj otec dobře znal tyto zkušenosti už dlouho před tím, než se moji rodiče seznámili. Díky učiteli zeměpisu se začal zajímat o astronomii a dlouhé hodiny trávíval na střeše školní budovy, kde pozoroval hvězdy. Zpočátku to byl zájem jen ryze akademický, nakonec však veskrze mystický. Ani nepotřeboval dalekohled, když k němu promlouvala nádhera a vznešenost oblohy a dotýkala se ho poznáním, které nelze najít v knihách. Nevykládal si však tyto zážitky - a jiné, podobné těm mým - jako povolání k zasvěcenému životu a nikdy ho ani na chviličku nenapadlo stát se knězem. Chtěl jen lépe poznat a hlouběji zakusit Toho, jehož přítomnost se ho v těchto tajemných okamžicích dotýkala a naplňovala ho steskem po Stvořiteli.

Tato přítomnost k němu nově a nečekaně pronikla toho dne, kdy poznal mou matku. Měla se mu stát ještě dokonalejším ztělesněním Toho, jehož hledal. Podle obrazu a podoby Boží je stvořen člověk jako muž a žena, kteří spolu a svou vzájemnou láskou představují nejdokonalejší zpřítomnění lásky Boží. Mužský a ženský princip, v Bohu dokonale vyvážené jako jeden celek, se na zemi zjevují každý zvlášť - jako dva; takže muž a žena, sjednocující se skrze lásku, zakoušejí Boha jedinečným způsobem.

Jak otec matku postupně poznával a zamilovával si ji, zažíval jejím prostřednictvím něco z Boží krásy, dobroty a pravdy, oděné do podoby ženy, která vzrušovala jeho srdce, mysl i tělo a vedla ho dál. V tomto prožitku pociťoval Boží přítomnost plněji než kdy dříve. Byl to prožitek, jenž se s ubíhajícími léty ještě prohluboval; sobectví, které se mezi ně nicméně stále ještě stavělo, se pozvolna vytrácelo působením utrpení a obětí, jež s sebou neslo společné budování rodiny.

Jejich vzájemná láska, která rostla, prohlubovala se a zkouškami se očišťovala, jim umožňovala přijímat a navzájem si dávat onu ještě hlubší lásku, jež od nich proudila do celé rodiny a také do dalších rodin, které inspiroval jejich krásný celoživotní vztah. I když už oba zemřeli, jejich láska trvá, neboť cesta k nekonečnému moři lásky, do nějž se všichni toužíme ponořit, nemá konce.

Odměnou poutníka je pokračovat v cestě. Útěchou hledajícího je neustávat v hledání; vždyť na této straně věčnosti cesta nikdy nekončí.


***

Se svolením převzato z knihy Davida Torkingtona: Neztrácet naději, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Mé životní představení
• Moralismus versus mysticismus