Sekce: Knihovna

7. Obsah a výklad manželského slibu

Manželský slib obsahuje ochotu přijmout svého partnera v každém případě, ať nastanou jakékoliv nepředvídané okolnosti. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, věrnosti rozhodně nenapomáhá, nepodporuje ji, ani nerespektuje.

z knihy Příprava na manželství , vydal(o): Pastorační středisko

Jako úplně poslední věc bych s vámi chtěl probrat průběh svatebního obřadu abyste pochopili smysl slov, která se při něm říkají. Neboť má-li člověk za něčím stát, pak to musí také chápat a musí mu to být přiměřeně vlastní. Zčásti se zde bude opakovat to, o čem jsme již předtím mluvili.

Nejdříve jsme si říkali, že manželství je úmluva, vznikající ze svobodného rozhodnutí dvou lidí, kteří se sobě navzájem dávají a přijímají se na celý život. Tato úmluva je závazkem poutajícím dva lidi do konce života. Vzniká před Bohem a je proto právním aktem nejvyššího významu, majícím své podmínky, o nichž jsme zde již také mluvili a svatební obřad je opakuje.

Po všech patřičných přípravách ti lidé tedy spolu stojí na prahu kostela, kde je oddávající kněz přivítá a jdou potom dopředu do kostela, kde jsou znovu přivítáni všichni zúčastnění. A nyní přichází první důležitý bod: čte se nějaký úryvek z Písma. Toto by se vůbec nemělo podcenit. Jsou faráři, u nichž si texty, které se pak budou při svatbě číst, můžete vybrat. Text z Písma si ti lidé mohou přivlastnit, vzít si ho za vlastní do dalšího života.

Po promluvě následuje vlastní svatební obřad. Kněz se obrátí k těm dvěma a ptá se jich: "Františku a Marie, rozhodli jste se uzavřít manželství. Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?" Svobodné a upřímné, bez donucení, z vlastní vůle - to je první obecně lidský základ nějakého závazku. Donucení, zneplatňující manželství, je donucením ohrožujícím celý život. V každém případě lidsky důstojný akt je takový, když člověk ví, co dělá a stojí za tím svou odpovědností a svým rozhodnutím.

Druhá otázka zní: "Chcete uzavřít manželství. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?" Jde zde o otázku nerozlučnosti manželství, která je vzata pozitivně - ne "nechcete se rozejít", ale: "Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?" To jsou veliká slova a slova přiměřeně důstojná člověka. Je to vlastně největší investice, jakou člověk disponuje a chce-li takto sebe někomu dát, pak to opravdu nemůže být jen tak a jen na chvilku. "Na celý život" - to je úměrné velikosti člověka, závažnosti jeho rozhodnutí, významu partnerského vztahu. Je velmi důležité chápat, že celoživotní spojení, společenství, svazek není poutem bezmyšlenkovitě vytvořeným, ale poutem co do odpovědnosti člověku přiměřeným. Jestliže tedy člověk sebe dává druhému, pak od něho právem očekává, že on to přijme také s takovou vážností a že na svém rozhodnutí již nebude chtít nic měnit. Přijetí druhým člověkem v manželství je velkým oceněním - já mám pro tebe takovou cenu, že si mě bereš jako jediného z celého světa. A když se toto ocenění změní: "Mě už to nebaví, tak si běž," pak je to jedno z největších pokoření člověka. Nenechte se nikdy zmanipulovat hloupými řečmi o svobodě člověka, o svobodě odejít od jednoho k druhému a žít v jiném svazku. Rozvod je vždy alespoň pro jednoho hlubokým ponížením. Může se sice stát, že se manželství rozpadne, že ti lidé spolu jdou tak, že dojdou k rozvodu, ale v žádném případě nesmíme rozvod považovat za řešení, to je vždycky nenapravitelná tragédie. Jde o to, abychom nehledali řešení tam, kde není. Jistěže se stane, že lidé potom vedou lepší život než předtím, protože ona tvrdá životní zkušenost může člověka posunout o kousek dál, k zralosti, odpovědnosti, k docenění něčeho, co předtím neviděl, ale zranění zde zůstává pořád.

Třetí otázka před uzavřením samotného svatebního slibu je: "Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem, přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?" To jsou slova, která ve chvíli, kdy se lidé berou, nebývají brána příliš vážně, i když všichni normálně cítící lidé se na své první dítě těší. Není ale vůbec jednoduché, jakým způsobem to dítě přijmou. Nechci zde mluvit o dětech nechtěných, což je velmi smutná a podivná kapitola, ačkoli i zde se může postoj rodičů podstatně změnit. Chci zde mluvit o tom, že dítě může být přijato jako vlastnictví, jako prestižní záležitost, jako nejmilejší hračka svých rodičů, jako největší "chlubítko". Otázka "přijmete děti od Boha ochotně", může na první pohled znít dost naivně. Ale mezi tím, zda je dítě přijato jako dar, nebo si ho rodiče opatří v řadě předmětů, tedy po bytu, sedací soupravě, elektronické "výbavě" atd. je propastný rozdíl.

Pochopí-li člověk, že zdrojem lidského života, jeho dárcem je Bůh, nemůže zaujmout vůči svému dítěti postoj bezohledného manipulátora. Dítě mu nikdy nebude "patřit", nebude jen nástrojem k realizaci rodičovských plánů.e a žádná jiná varianta nepřichází v úvahu.

Nad textem manželského slibu vždycky žasnu, protože je velmi stručný a přitom tak obsažný: "Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." A ona říká: "Já, Marie... "

V této větě je obsažen celý základní děj, který musí mezi nimi proběhnout a i nadále probíhat, aby jejich manželství bylo manželstvím - odevzdávám se ti a přijímám tě. Řeknu-li odevzdávám se ti, znamená to, že už nikdy nebudu zcela sám sobě pánem, že už nebudu moci "beztrestně" myslet jenom sám na sebe, že už nikdy nebudu moci dělat rozhodnutí jenom sám za sebe.

Další věc je přijetí. Já musím toho druhého přijmout se vším všudy, s jeho dobrými i špatnými vlastnostmi, s jeho minulostí, rodinou, ale i s jeho budoucností, i když je to veličina nepoznaná a nepoznatelná. Člověk se postupem let mění, dozrává, mění se i jeho sociální postavení, to jak na něho druzí pohlížejí, mění se, když se stane rodičem, mění se, je-li nemocný a mění se, musí-li reagovat na nějakou velkou ztrátu, škodu, zásah do svého života. Ale jinak to nejde. Jak by se člověk v manželství mohl cítit přijatý, kdyby mu ten druhý řekl: "Přijímám tě pokud nebudeš nemocný, nestaneš se protivným..." To není přijetí, ale vytyčení trasy, z níž se určitě v průběhu vybočí. Ale jsou i věci, o nichž se manželé mohou domluvit, že je ve svém manželství zásadně nechtějí, považují je za netolerovatelné.

Manželský slib obsahuje ochotu přijmout svého partnera v každém případě, ať nastanou jakékoliv nepředvídané okolnosti. Znamená to, že jsou schopni vzájemné oběti - já to slovo velmi nerad používám, ale nevím, jak to říci jinak, že jsou schopni sami ze sebe něco velmi podstatného ztratit, aby udrželi jednotu. Člověk žijící v manželství si musí občas umět říci: "Tohle mě tedy upřímě štve, ale když už jsem si ji (jeho) jednou vzal, tak ji (jeho) musím vzít i s tím, co mě štve." Člověk není dělitelný, nemůžete ho mít čtyři pětiny doma a pátou za dveřmi, protože právě tu nesnášíte. Zde je to "buď všechno nebo nic". Vždyť člověk do manželství vstupovat nemusí, nařízeno to není, nemusí nikoho přijímat, nemusí se nikomu odevzdávat. Ale pokud se k tomu rozhodl, má toto rozhodnutí realizovat co nejplněji a napořád.

"Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost..." Říci toto v den svatby nedělá u průměrně schopných a dobrých jedinců žádné problémy. Je ale nutné si dostatečně uvědomit rozdíl mezi láskou a zamilovaností, rozdíl mezi ohromně krásnými pocity a šedí všedního života, v němž se láska projevuje zejména překonáváním nekonečného množství drobných problémů a nepříjemností. Láska je mnohem víc rozhodnutí pro druhého a rozhodnutí překonávat to, co nás od sebe dělí, než jenom srdceryvné, sladké nebo sladkobolné city. Z těch, ani v nich, se nedá žít pořád.

"Zachovám ti úctu..." Lidem se občas zdá, že u těch, kteří jsou si blízcí něco jako úcta nepřichází v úvahu. Oni se přece mají rádi a úctu cítí někdy jako něco odcizujícího, škrobeného. Ale jak známo, jestliže druhý člověk ke mně ztratí úctu, pak se tím cítím být ponížen a naopak a vzájemnou úctu v manželství lze ztratit velice snadno. Člověk se může před svým partnerem shodit různým způsobem - neupraveností, lží, nějakým velkým navztekáním se na někoho atd. Úctu k partnerovi je tedy zapotřebí neustále udržovat a je i nutné se chovat tak, aby on neztratil úctu ke mně.

"Zachovám ti věrnost..." Zejména v tom striktním smyslu slova, že neučiním svou ženou (mužem) někoho jiného. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, věrnosti rozhodně nenapomáhá, nepodporuje ji, ani nerespektuje. Tuto zásadu si manželé musí hájit. Její porušení je velice citlivé a nepříjemné. Zde je potřeba odpustit, ale odpustit dokonale, bez nějakých postranních úmyslů, vydírání. Neznamená to ale zaujmout postoj typu "mě to nevadí", protože tím můžete buď svého partnera vehnat do další náruče, nebo naprosto zmizí jakákoliv vzájemná úcta. Bohužel dokonce i v manželských poradnách se někdy setkáváme s radami věrnost vůbec nerespektující. Podle nich se dá řada problémů vyřešit konstatováním: "Tak si někoho najděte," - to je potřeba vědět, protože taková rada je pro křesťana absolutně nepřijatelná.

"...že tě nikdy neopustím..." I toto je potřeba chápat v širším smyslu. Opustit člověka můžeme i když od něho budeme pouhých 10 cm. Opustit člověka můžeme ve chvíli, kdy nám jeho starosti začnou být lhostejné, ve chvíli, kdy ho v něčem necháme. Co se jednomu z partnerů zdá jako maličkost, může být pro druhého nepřekonatelným problémem a jestliže ho ten první nějak odbyde a dále se o to nezajímá, pak ho v tom zkrátka nechal, opustil ho. To se snáší velice těžko. Stejně tak lze druhého opustit mezi lidmi, když se jeden přidá na jejich stranu proti svému partnerovi, a ten opuštěný to pak většinou chápe jako zradu. Taková poranění v lidech vězí velmi hluboko a často se sčítají dohromady, až je z toho buď výbuch, nebo pozvolné odcizování. Obojí je velice zlé.

"...a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti." Dobré - to člověk většinou nepočítá, to bere jaksi automaticky. Nikdy nežádáme žádné velké zdůvodnění, proč se nám vede dobře, u opaku to žádáme často. Prožívá-li člověk se svým partnerem další špatnou věc, pak by si měl spočítat, že těch dobrých bylo mnohem více a přitom je ani nepočítal. Mají-li ti dva být sjednoceni, pak to nejde jinak, než že spolu ponesou dobré i zlé, jinak by své celoživotní společenství žít nemohli.

"K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." Věta, která sice vypadá jako zbožný dovětek a přitom by měla být řečena s největší opravdovostí. Manželství je sice pro lidi, ale mezi lidmi zasaženými hříchem a proto dobré manželství je úkolem téměř nadlidským. Přesto je to zcela žádoucí a i možné. Důležité je, zda při plnění tohoto úkolu bude křesťan počítat jen s vlastními silami, nebo i s Boží pomocí. Mám-li v nějaké těžké věci obstát, pak bych se nejen neměl Boží pomoci zříkat, ale měl bych ji dokonce vyhledávat. Schopnost a ochota zvát Boha do svého manželství, jako někoho, kdo zde může pro nás udělat mnoho dobrého, se postupem doby může prohlubovat a růst. Je velmi nešťastné, narůstá-li v lidech namísto zkušeností s Bohem, ochoty spolehnout se na něj a porozumět mu, pouze skepse. Celé manželství náleží Bohu a tím patří i do života církve, v níž je možností Boží pomoci celá řada.

Teď ještě stručně dokončím popis svatebního obřadu. Manželský slib si ti dva říkají navzájem - nejdříve on jí, potom ona jemu. Drží se přitom za ruce a dívají se na sebe. Tímto vzájemným slibem se církevně uzavírá manželství oni si tak vzájemně udělují svátost manželství. Kněz pak říká: "Před Bohem, před církví a před tímto shromážděním potvrzuji, že jste řádně uzavřeli manželství. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje." To je poslední připomenutí toho, že manželství není jen jejich věc, rozhodnutí, pouto, ale něco, co dělá Bůh a čemu se oni vydávají. V době mých rodičů patřilo ke svatebnímu obřadu, že pan farář převázal ruce snoubenců štolou. Dnes je řečeno, že může položit ruce nebo štolu na spojené ruce snoubenců. Manželské pouto uzavírají v každém případě oni sami, kněz ani církev je "nespoutá".

Ještě se musím zmínit o tom, že kněz se modlí krátkou modlitbu nad jejich snubními prstýnky, což je prosba o požehnání pro snoubence. Pak je modlitba za manžele, požehnání a konec. Takto vypadá svatební obřad beze mše. Je-li ve mši (což je možné, jsou-li oba katolíci a mělo by to tak v tom případě zpravidla být), potom je příchod k oltáři tak jak bylo popsáno a vlastní svatební obřad je po evangeliu a promluvě.

Tak, teď už víte všechno, kromě toho, co vás čeká a jak obstojíte.To ale naštěstí nevíme nikdo, protože by to pro nás bylo neúnosné. A tak když lidé přejí novomanželům po svatbě hodně štěstí, aby je nic netrápilo, je to moc hezké, ale já bych se spokojil s přáním, aby se ani jeden z nich nezkazil, případně, aby se stali ještě trošku lepšími. To je daleko důležitější než to, co na nás dopadne zvenku.