1. Jak katolická církev chápe manželství

Nikdy se neberou dva ideální lidé

z knihy Příprava na manželství , vydal(o): Pastorační středisko

Nejprve budeme mluvit o tom, jak církev chápe manželství. Úvodem ale několik slov o smyslu přípravy samotné. Víte, podle mých zkušeností za patnáct let kněžství a nějakých před tím bych řekl, že mluvit s lidmi o manželství před manželstvím je, já to přeženu, zbytečnost a holý nesmysl. Protože jim člověk říká o věcech, které se jich pořád ještě netýkají. Navíc každý člověk, který se na manželství chystá si říká: "Ano, je to pravda, že tamti dělají takové chyby, ale já (my) je dělat nebudeme. Je pravda, že tamtěm se to nepovedlo, ale udělali to špatně. My nejsme jako oni. My (já) to tak prostě neuděláme!" Toto svaté odhodlání je velmi dobré, bohužel, jak by nám dosvědčili všichni starší manželé, to tak nefunguje. Člověk samozřejmě chyby dělá a až se kolikrát diví, jak opakuje ty, o kterých slyšel a četl.

To je první věc a druhá věc je, že k řadě problémů člověk dojde až v manželství a teprve pak začne hledat jejich řešení. Takže je opravdu třeba, a je to i požadavek církve, konat s lidmi přípravu na manželství. Přestože jsem před chvílí říkal něco jiného, je to tak. Je potřeba jasně říci, oč jde, aby člověk mohl dělat jasné rozhodnutí, aby věděl k čemu se rozhoduje. Dále je třeba upozornit na některé věci, které jsou pro lidi, chystající se přijmout svátost manželství, zatím čistou teorií. Ale to je všechno předběžné. Hlavní je starat se o ně i pak a oni, lidé žijící v manželství, musí hledat na své otázky odpovědi skutečně křesťanské. Ten druhý bod je velice důležitý, protože člověk, když vstoupí do manželství a zejména narozením dítěte, kdy začne fungovat celá rodina, začne mít naprosto nové starosti, jejichž obsah předtím neznal. Na řadu věcí se začne dívat nově. Jeho přátelé, kteří zůstali svobodní, jsou nyní tak trochu za ním. Oni mají prostě jiný svět, jiné starosti a navzájem si říkají: "Co ten má za starosti?!"

Co tedy člověk udělá, když už neví kudy kam? Rozhlédne se po těch, kteří jsou již ve stejné situaci. Zatímco lidé, mající půl roku před svatbou, si nemají co povídat s těmi fádními maminkami, které pořád jezdí s kočárem a mají starosti jen o to, kde je sunar atd., tak jakmile se sami do této situace dostanou, budou to i jejich starosti. Ať si předem říkají cokoliv. Začnou si s těmito lidmi rozumět a začnou se podle nich i řídit. To často znamená, že se začnou řídit podle nekřesťanů a přebírat jejich nekřesťanská řešení, protože jiná neznají. Proto říkám, že je třeba, aby se o lidi, žijící v manželství, kněz, křesťané, společenství, farnost určitým způsobem starali a oni dva aby pak hledali křesťanské řešení /!/ svých otázek. Proč? Protože manželství má jednak základ naprosto přirozený a jednak má být křesťanské manželství životem žitým v kontextu celé křesťanské víry. K tomu si něco řekneme.

Nejdříve se zaměříme na přirozený základ manželství. To je věc, která ač vypadá obyčejně a jednoduše, vůbec obyčejná a jednoduchá není, neboť my, díky civilizaci, žijeme v nepřirozeném prostředí. Míněno ekologicky, materiálně i společensky. Naštěstí nerosteme jako dříví v lese, ale v prostředí, kde si mnoho věcí volíme, určitým způsobem jsme si je připravili a také jsme je určitým způsobem zdeformovali. Není nám samo od sebe zcela jasné, jak věci mají být, a proto musíme vše vlastně znovuobjevovat. Člověk se musí ptát, jak věci mají být, protože to sám od sebe nepozná nebo ne vždy pozná. Vezměme si jenom svou vlastní zkušenost a zkušenost řady lidí kolem nás. Někdo vyrostl v harmonické rodině, jiný v problematické a další v rozdělené. Zkrátka ne všichni udělali stejnou základní zkušenost o soudržnosti rodiny.V tom se lidé mezi sebou velice liší. A tyto zkušenosti na ně samozřejmě působí.

I když řekneme, že manželství má přirozený základ, neboť to, že muž a žena se hledají, najdou, žijí spolu a vytvoří trvalý svazek, je v člověku a v celém lidském žití, dalo by se říci, doslova naprogramováno, děláme přesto v praxi zkušenost s tolika znetvořeninami, že nám to zdaleka být jasné nemusí. Křesťan v sobě nese v první řadě výhodu znalosti Božího zjevení, zná, co Bůh řekl, co dal prostřednictvím lidí najevo o svých úmyslech a řádech a může se jich tedy přidržet. Takže křesťanství nám jasně řekne, že:

1. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a stvořil je k svému obrazu. To je velmi důležité. Jestliže Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak jsou oba vůči Bohu rovnocennými, a tedy i vůči sobě a světu.

2. Stvořil je k svému obrazu. Člověk v sobě nese něco, co je v zásadě úctyhodné, ať už je vzdělaný nebo nevzdělaný, umytý či špinavý, zdravý nebo nemocný.

3. Řečeno slovy Písma, "pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná" (Gn 2, 20), která by se k němu hodila a tak tedy - ten krásný obraz - Bůh přivedl na člověka spánek, vyňal žebro z jeho těla, zformoval z něho ženu, přivedl ji k člověku a ten řekl: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!" (Gn 2, 23). K tomu se ještě vrátíme.

V tomto je skvělým způsobem ukázáno, jak muž i žena - Boží dílo z téhož zdroje a materiálu, tíhnou k sobě. Ono je to obsaženo už i v názvu - hebrejsky se muž řekne "iš" a ženský rod se tvoří příponou -a: "iš - iša". Výraz "žena" je tedy v hebrejštině odvozen jen příponou od výrazu "muž". Je zde naznačena naprostá rovnocennost a přece různost muže a ženy a to je věc ohromě důležitá. Nedbat obojího vede k zásadní chybě. Člověk je muž a žena a tím je dána základní, Bohem chtěná, pluralita. Není tedy muž dílem Božím a žena dílem ďáblovým, nebo naopak. Nic takového.

V Písmu sv. čteme: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte . . ." (Gn 1, 28) a dále hlavně tuto větu: "Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 1, 24), které je ovšem třeba rozumět hebrejsky, neboť v hebrejštině je tělo výrazem pro člověka. Ti dva budou tedy jedna bytost a my zde tak máme vytyčený cíl, k němuž bude směřovat náš výklad a k němuž směřuje celé manželství. Dávám důraz na slovo "směřuje", protože jde o úkol celoživotní.

Být jeden. Je to úkol nesmírně těžký a znova a znova se k němu manželé musí vracet. Pro nás je podstatné, že to tak chtěl Bůh. Čili, že manželství není nějaká druhá životní cesta pro ty, kteří lépe žít neumějí. Není to pocit, který padne na člověka, je-li tak zvaně "mimo": onemocní mu třetí dítě, pohádá se s tchýní, babička z druhé strany také onemocní, žena se na něj rozčílí a pak jim ještě vypadnou pojistky a on si řekne: "Celý manželství je dílo ďáblovo, to snad není možný, tohleto!" Nic takového, manželství je dílo Boží. Věc, která je Bohem chtěná. Navíc dnes nám i vědy zcela neteologické, jako je např. psychologie apod. ukazují, jak vlastně žití tohoto, řekl bych, základního ideálu, který nám Písmo zprostředkovává, je pro člověka, pro rodinu, tedy pro muže, ženu a děti to nejpřirozenější a optimální a jakékoliv vybočení je problematické.

Člověk v sobě může skutečně objevit schopnost přilnout, přidržet se svého protějšku tak, aby ti dva byli jedno, ale udělá-li to čtyřikrát za život, je tím samozřejmě zraněn a sám zraňuje. Protože on je stvořen, aby to udělal jen jednou, aby jen jednou uzavřel vztah, který nikdy nebude odvolán. Člověk ale není bytost, jak víme, tak zcela ideální. Můžeme vzít na pomoc další vyprávění knihy Genesis. O čem? O původu této neideálnosti - tj. o prvotním hříchu. Člověk je skvělé Boží dílo, ale poněkud porouchané. Skvělé Boží dílo, v němž se stala zásadní chyba a to ta, že člověk hned na počátku odtrhl svou důvěru od svého původce, od Boha. Všichni víme, že rozlišujeme dobro a zlo, víme, že dobro je to, co "za něco stojí", víme, že bychom za ním měli jít a přesto to vždycky neděláme. Víme, že nás vždycky bolí, když nám někdo ublíží, a přesto jsme schopni ublížit druhým. Víme, že nám vadí nepravda, a přesto jsme schopni lhát. A tak dále. Člověk poznává dobro, rozhoduje se pro dobro, ale nekoná ho a ví o tom. Tato neideálnost nás velmi zatěžuje. Samozřejmě, že dva lidé v takovém tom druhém až třetím stupni zamilovanosti a okouzlení sice vědí, že druzí lidé jsou zlí, ale sami "dobře vědí, že oni dva na sebe takoví nikdy nebudou. Oni dva na sebe budou vždy ideální, vždyť se mají rádi." Je to pravda, že jsou k tomu rozhodnuti, ale musí počítat s tím, že se jim to nepovede. A běda tomu, kdo s tím nepočítá!

Neideálnost do lidských vztahů zasahuje, což je dáno naší hříšností a, řečeno teologicky, náklonností naší přirozenosti ke zlu. To ale neznamená, že jsme skrz naskrz zlí. Znamená to, obrazně řečeno, že je pro nás samozřejmě snazší se z kopce sklouznout, než do kopce lézti. Je pro nás snazší ujet ke zlu, než se vyškrábat k dobru. A po této šikmé, poněkud kluzké ploše se pohybujeme vlastně celý život - i v manželství.

Proto veškeré naše chybování, naši hříšnost, to, že poznáváme dobro a přece je pro nás tak těžké ho uskutečňovat, to všechno musíme do úvah o manželství zakalkulovat. Počítat s manželstvím jako se vztahem dvou ideálních partnerů, ideálně se k sobě chovajících, je samozřejmě ukrutná hloupost. A běda tomu, kdo řekne: "Tak a ne jinak, my budeme jenom ideální, jinak nehrajeme!" - to si tedy skutečně nezahraje a hlavně to nedokáže. To platí pro všechny oblasti lidského života. My musíme znát ideál, musíme o něj usilovat, ale musíme unést diferenci mezi tímto ideálem a skutečností. Jak jsem již řekl, platí to pro celý lidský život, pro všechny lidské vztahy a tedy i pro vztah muže a ženy v manželství. Uvědomte si, prosím vás, že patrně ze všech nauk pouze křesťanství počítá s hříšností člověka. Ačkoliv mu staví slovy: "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt 5, 48), před oči vysoký ideál dokonalosti Boží, počítá s reálnou úrovní člověka, s diferencí mezi ideálem a skutečností. Z ideálu neslevuje a člověka nezatracuje. Proč? Protože zná jednu zásadní věc, kterou řada jiných nauk vůbec nezná - milosrdenství Boží, projevující se v odpuštění. Jen díky Božímu milosrdenství nám může být odpuštěno. To je tedy další podstatná věc, kterou křesťanství zná - odpuštění. A ta umožňuje unést tento rozdíl mezi tím, co být má, a tím, co je. Kdo odpuštění nezná, ten má několik možností: buď vydávat realitu za ideál a říci "je to akorát", nebo snížit ideál na úroveň reality a říci "jinak to nejde", nebo být slepý, tvrdý, nesmlouvavý nesnesitelný. Křesťanství zná odpověď a tato existující odpověď je jednou ze základních možností pro existenci jakéhokoliv soužití, zejména pak manželského. Kdo nezná odpuštění, kdo nemá zkušenost s tím, že je mu odpuštěno, bude sám těžko odpouštět, nebo bude jen lhostejný. Takový člověk má tedy pouze dvě možnosti - být tvrdý nebo lhostejný. Ani jedna z nich neprospívá lidskému růstu a lidskému soužití.

Nyní se pokusím vše shrnout. Nejdříve tedy přirozený základ k úvahám o manželství:

1. Člověk, jakožto Boží stvoření, je někdo, kdo v sobě nese Boží obraz a je proto úctyhodný bez jakýchkoliv dalších ohledů na to, zda je vzdělaný - nevzdělaný, šikovný - nešikovný, starý - mladý . . . Je úctyhodný, protože v sobě nese Boží obraz, což dává jeho člověčenství tu největší hodnotu..

2. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tedy jako pár, jako polaritu. Je Bohem chtěná a proto základní a má svůj odraz v chování člověka.

3. Bůh sám rozhodl, že tato polarita má být naplněna trvalým svazkem a člověk je Bohem "plánován" tak, aby byl schopen tento trvalý svazek žít.

4. V lidském životě je ale přítomen hřích, kazící všechno dobré a narušující tento trvalý přirozený svazek. Narušuje ho, ale nemusí ho nutně zničit. Člověk, který s hříchem počítá a zná na něj odpověď, je schopen překonant všechny rozdělující momenty.

Toto všechno se snad dá považovat za přirozený základ, který ale nejsme schopni jen tak, z lidské zkušenosti, odečíst. Proto jsem považoval za nutné vše takto stručně zopakovat. A navíc naše bytí je všelijak zdeformováno tím, kde jsme vyrostli, co jsme zdědili, čím vším jsme prošli, co jsme prožili a tyto přirozené konstanty nám mohou být více, či méně blízké a jasné. Z nich vycházíme a vychází z nich i křesťanský pohled na manželství.

Tím se tedy dostáváme ke kapitole takřka úřední, v níž si řekneme, jak katolická církev chápe manželství a jak ne. Opět je potřeba vše jasně vymezit, protože řada lidí vidí tuto věc pouze jako "oni měli svatbu v kostele", nebo "my chceme mít svatbu v kostele". Ale obřad v kostele, to je až ta poslední věc. Podstatné je, že tento svazek je křesťanský, že je před Bohem a v církvi. A o tom budeme nyní mluvit.

Nejprve přehled základních podmínek manželství v katolické církvi:

1. Manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (ne dva muži, ne dvě ženy).

2. Muž a žena mohou uzavřít manželství jen tehdy, není-li ani jeden z nich vázán platným manželským svazkem.

3. Manželství mohou uzavřít, jestliže se k němu rozhodli oba dobrovolně. Tedy ne, že ona ho škrtí a vytřásá z něho souhlas k manželství nebo naopak. To neříkám jen pro pobavení. Protože i kdyby mu třeba jen stála na noze, šlapala mu na malíček a říkala: "Vezmi si mě, jinak nepřestanu!", tak ho tím nezbavuje jeho osobní svobody. Ale když by nám někdo hrozil takřka tím, že nás připraví o život, to už by nesvobodné bylo. Souhlas k manželství musí být svobodný a jeho svobodnost nemusí být ohrožena jen násilím. Za určitých okolností to může být např. psychická choroba - ne každá a ne vždycky, ale možné to je.

4. Další podmínka platnosti manželství je, že oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný. I kdyby jen jeden z nich řekl: "No, tak se vezmeme, zkusíme to, a když to nepůjde, půjdem od sebe." Člověk s takovým postojem není schopen uzavřít v církvi platné manželství, vylučoval by nerozlučitelnost manželství. Manželství je v katolické církvi chápáno striktně jako nerozlučitelné.

5. Posledním bodem nutným k uzavření platného manželství je, aby oba dva zásadně neodmítali děti. Tím ale není řečeno, že bezdětné manželství je neplatné, tím je míněno, že berou-li se dva a řeknou si: "Děti, ty my nikdy mít nechceme!", odlučují tak od manželství jeden z jeho velice důležitých prvků a to by pak bylo neplatné. Znova opakuji, že je to něco jiného, než když pak děti mít nemohou (u nás je asi 6 % manželství neplodných).

Základním předpokladem je, že manželství uzavírají dva katolíci (jsou možné výjimky, ale k těm se dostaneme později). Dva lidé pokřtění v katolické církvi, u nichž se také předpokládá, že vědí, v co věří a co znamená křesťanské manželství. A nyní se dostáváme k těm možným výjimkám: pokřtěný katolík si bere pokřtěnou evangeličku, nebo křesťanku z československé církve, baptistické církve atd. K tomu, aby se ti dva mohli vzít, je potřeba souhlasu biskupa. Ale farář se jim má snažit takový svazek nejdříve rozmluvit. To není formalita, protože manželství dvou lidí, pokřtěných a věřících v různých církvích, s sebou nese opravdu závažné těžkosti - např. do které církve budou po uzavření sňatku patřit. Jistě, berou-li se dva lhostejní pokřtění (jeden v katolické církvi, druhý v evangelické), kteří ani jeden nebyli v kostele už dvacet let, ti to pochopitelně cítí bez vnitřních problémů. Tady je problém v tom, že moc nevnímají své křesťanství.

Může se ale stát, že se dva lidé po zralé úvaze rozhodnou, že se vezmou, ačkoliv patří každý do jiné církve. To tedy v zásadě možné je, s biskupovým souhlasem, ale pod jednou podmínkou! Zapamatujte si ji přesně, protože starší generace tuto podmínku znaly v poněkud tvrdší formě, než jakou má dnes. Katolická strana podepisuje před uzavřením sňatku prohlášení, že: "Ve svém zamýšleném manželství budu bránit ztrátě katolické víry a podle svých možností udělám vše proto, aby děti z tohoto manželství zrozené, byly katolicky pokřtěny a vychovávány." Není to striktní slib, ale - "udělám všechno, co bude možné". Nekatolická strana podepisuje prohlášení: "Beru na vědomí závazek svého partnera, který vyplývá z jeho svědomí."

Totéž vlastně platí pro další případ, kdy jeden je katolík a druhý nepokřtěný. Opět zde musí být biskupův souhlas a to samé prohlášení. V současné době je tento případ často jednodušší, než ten předcházející. Tedy za předpokladu, že ten nepokřtěný o křesťanství vlastně nic neví (to se stává často) a třeba během let, prostřednictvím svého životního partnera, křesťanství pozná a je pak pokřtěn.

Co je ale velmi špatné, když je jeden katolík a ten druhý nepokřtěný je proti křesťanství pořádně zaostřený. To je opravdu velmi špatná situace a nikomu bych nedoporučoval, aby do takového manželství vstupoval. Zrovna tak je špatná situace, když tomu nepokřtěnému je to všechno jedno a nebo je-li proti křesťanství zaujatý, ale podle hesla: "Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají", dělá té protější straně pomyšlení, ale jenom do svatby. Do svatby bude chodit do kostela, křižovat se "horem, dolem", povede zbožné řeči, vydrží třeba i návštěvu na faře, zkrátka bude se tvářit velice příjemně. Ale... ! Udeří hodina svatby a konec! Svému protějšku řekne: "Běž k šípku, na takový hlouposti já čas nemám a ty taky ne!" Nebo tak nějak. To je ze života, to není teorie.

Je potřeba, aby obě strany, když vstupují do manželství, věděly, na čem jsou a aby oba byli schopni a ochotni daný stav akceptovat a nechtěli partnera převychovat.

Je zde samozřejmě ještě jedna možnost a to, že jsou sice oba pokřtěni, ale jeden věřící je a druhý, ač pokřtěný, je nevěřící. Nikdy si nikdo nemá myslet, že se ten druhý stane věřícím kvůli němu - kvůli jejím modrým očím, kvůli jeho kudrnatým vlasům. Věřícím se člověk může stát jedině kvůli Bohu! Vůči lidem může hrát komedii, ale to mu nikdy dlouho nevydrží.

Jak bude ještě dále řečeno, manželství není polepšovna, není to převýchovná instituce. Jistěže lidé v manželství na sebe působí, ale musí počítat s tím, že si berou toho, koho si berou a ne někoho, kým by podle jejich představ měl být, nebo kým by se měl teprve stát. Běda těm, kteří si berou alkoholika s přesvědčením, že ho převychovají. To stejně vždycky špatně dopadne. Jistě, ten člověk se může změnit, ale ten, kdo si ho bere, musí být rozhodnut vydržet do smrti s ním takovým, jakého si teď bere. Půjde-li to s ním k lepšímu, zaplať Pán Bůh. Ale nemůžeme si někoho brát s podmínkou, že on se zlepší, to by byl zásadní omyl.

Dalším důležitým bodem je odpověď na otázku, v čem vlastně manželství spočívá? Církev říká přesně, že je to úmluva, neboli neodvolatelný osobní souhlas, kterým se dva lidé navzájem sobě dávají a přijímají. Slovo "smlouva" zní právnicky, ale "úmluva", to je "něco" (těžko to říci jinak), k čemu se obě strany zavazují a jsou tím vázány. Je tedy závazná pro obě strany a to je potřeba, neboť manželství musí být symetrickým vztahem. Víte, že když on se do ní "zblázní" a jí je to jedno nebo naopak, nemůže z takového vztahu vyrůst manželství. A pokud ano, pak je to vztah typu - "on je takový ten brambora, že když ona pořád něco, tak on teda jó", a ten nic nevydrží. Symetrie, přestože nikdy nemůže být absolutní, musí v manželství být. Proto je tedy nutný neodvolatelný souhlas dvou lidí, kteří se rozhodli ke společnému životu. Nerozlučitelnost manželství je založena právě na tomto neodvolatelném souhlasu, vycházejícím z předpokladu, že člověk je v zásadě schopen dát se úplně jen jednou, jen jednou úplně přijmout druhého člověka.

Má-li manželský svazek něco vydržet, potřebují oba dva manželé vědět, že se k němu rozhodli na celý život, neboť mám-li něco vydržet rok nebo dva, tak to nějak přežiji a nemusím se kvůli tomu ani nijak zvlášť namáhat. Má-li ale manželství vydržet celý život, pak je potřeba do něho investovat velmi mnoho, v každém případě sebe a to celého. Opravdu celého. Důležité je, jestliže jedna strana investuje všechno, aby měla jakousi jistotu, že ta druhá za rok neřekne: "Tak já jdu." Říkám "jakousi jistotu", protože absolutní nemůže mít nikdy. Nikdo z nás nemůže, ani sám o sobě, říci, jak bude jednat za rok, za dva, za pět let, natož o tom druhém. Můžeme ale říci, co chceme, k čemu se rozhodujeme a k čemu se chceme zavázat - to je to, co lidé, uzavírající sňatek, říkají před církví a před Bohem.

Teď trochu předběhneme a řekneme si formu manželského slibu tak, jak ji říkají jeden druhému o svatbě: "Já, František, odevzdávám se tobě Marie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen." A ona říká: "Já, Marie . . . "

Je to geniální vyjádření. Ovšem vezmeme-li tento stručný odstaveček vážně, vstupujeme do prostoru, ze kterého není úniku - a to až do smrti. Toto vyjádření je dost ošklivé, ale dá se to říci také hezky - manželství je prostor, do něhož se vchází na celý lidský život a není potřeba z něho vyčnívat, vejdeme se tam celí a na celý život. A já každému přeji, aby to tak v jeho životě bylo.

Taková je tedy podstata věci a nyní právní, řekl bych skoro technické podmínky vlastního uzavření sňatku.

Především, k uzavření manželství není nejvíce třeba kostel a už vůbec ne schodiště, i když je to tak hezké. Mimochodem, víte kde bylo v Praze nejvíce svateb? U sv. Ludmily a v jí podobných kostelích, oplývajících velkým schodištěm, neboť tam se nelépe fotografovalo. Podstatní jsou ženich a nevěsta, dva svědkové, oddávající kněz. Na svědky jsou kladeny tyto požadavky: nesmí být slepí, hluší a nesmí být zbaveni svéprávnosti, protože jinak nemohou svědčit. Jiné požadavky zde nejsou. Oni jsou tam jen proto, aby dosvědčili, že ti dva lidé si ten vzájemný slib skutečně dali. Kněz je tzv. kvalifikovaný svědek, to jest ten, bez něhož by vyřčený souhlas nemohl vejít v platnost. Tatínek, maminka, družičky, příbuzní, kytky, varhany, světlo, to je to hezké k tomu, ale není to podstata věci. Podstatou věci je souhlas ženicha a nevěsty za přítomnosti svědků a kněze, který má v tom kostele právo oddávat.

Přesně teologicky vzato v katolické církvi je to tak, že svátost manželství si vyjádřením souhlasu udělují ti dva pokřtění návzájem a kněz jim k tomu dává požehnání.

Nerozlučitelnost manželství je podložena starozákonními slovy z knihy Genesis, znovu opakovanými Pánem Ježíšem: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mt 19, 6; Gn 2, 24) a dále říká, že praxe židů, kdy bylo možno ženě napsat rozlukový lístek a poslat ji pryč, existovala jen pro "tvrdost jejich srdce" (Mt 19, 8) a v žádném případě neodpovídala původnímu Božímu záměru. "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" - s tímto požadavkem stojíme my katolíci ve světě jako jediní. Nevím, jak je tomu u muslimů. U židů by mělo být manželství trvalé, ale je zde stále možnost toho rozlukového lístku. U pravoslavných je manželství v zásadě nerozlučitelné, ale přesto je možno určitým způsobem vstoupit do manželství i podruhé a u evangelických církví je rozvod možný, tam není manželství chápáno jako svátost, sňatku se jen požehná. Katolická církev na nerozlučitelnosti trvá, neboť to není náš lidský výmysl, ale Boží řád, vyhlášený Ježíšem a my tudíž nemůžeme říci, že je to jinak.

Co se ale stane, když se manželství katolíků rozpadne? Jsou zde v podstatě tři možnosti. Za prvé, že požádají biskupa o rozvod od stolu a lože. To znamená, že nebudou užívat ani společného majetku, ani společného lože, ale neopravňuje je to uzavřít další sňatek. Druhá možnost je, že se po velice obtížném církevním soudním procesu zjistí, že manželství bylo z určitého důvodu od začátku neplatné (např. jeden z manželů nechtěl manželství natrvalo a tento jeho postoj se prokáže). Je-li manželství za takové prohlášeno, jsou oba dva opět volní pro další sňatek. Nakonec je zde ještě třetí možnost, a ta je nejčastější, že se s tím nedá nic dělat, že zkrátka až do smrti jednoho z partnerů je jejich manželství platné, i kdyby každý z nich uzavřel třeba ještě postupně tři další svazky.

To jsou ovšem věci velice těžké a závažné a my zde nejsme od toho, abychom je řešili. My si zde máme naopak říci věci, které by vám měli napomoci k tomu, aby se vám něco podobného někdy nestalo. Na druhou stranu si ale musíte uvědomit, že i kdybyste chodili na nějakou předmanželskou přípravu, kde by vám to někdo říkal desetkrát lépe a desetkrát déle než já, stejně vám to nedá jistotu, že se nedopustíte chyb, že budete vždy jednat správně, že si vezmete toho správného partnera. Křesťan může v tomto směru udělat jedinou věc - může se za to za všechno modlit, modlit se za nalezení správného partnera a když si myslí, že už ho našel, tak se zase modlit a přidržet se toho, koho mu dal Bůh a nejvíc se musí modlit - a teď se, prosím, neuražte, když si ho vezme, modlit se za to, aby to s ním vydržel až do smrti a naopak. Protože s každým z nás, s každým člověkem je to občas k nevydržení. My, co žijeme sami, to máme po této stráce dobré, když už to s námi někdo nemůže vydržet, tak nás buď pošle domů, nebo jde domů sám.

Ale manželé, ti nemají kam odejít, a proto musí vynaložit značné úsilí, aby stabilní manželství udrželi. K tomu potřebují modlitbu a ještě řadu jiných věcí, ale to už jsme zase za rámcem našich úvah, i když je dobře se o tom alespoň zmínit.

Ačkoliv máme tak vysoké mínění o víře, o Boží pomoci atd., nesmíme zapomínat, že přirozený základ manželství, tj. že se dva lidé rozhodnout žít spolu a že toto své rozhodnutí mohou realizovat, se nesmí přeskočit. Nemohou se dva lidé vzít jen proto, že jsou oba katolíci, to není samo o sobě dostatečným důvodem k manželství. Dva lidé se mohou vzít proto, že spolu chtějí žít po celý život, a že se jim to, po zralé úvaze, zdá možné - a měli by přitom být katolíky. Ale jenom to, že jsou katolíci, k uzavření sňatku opravdu nestačí a je dost tragické, je-li manželství uzavřeno jen z tohoto důvodu. Někdy se to stává a pak je to veliký malér. Budeme o tom mluvit ještě později, a proto to teď řeknu jen velice stručně.

Nikdy se neberou dva ideální lidé. Taková představa je nesmyslná. Není také nikdy dobré, aby se brali dva stejní lidé, aby si někdo hledal do manželství svůj "sádrový odlitek". Ono to ve skutečnosti ani nejde, už z toho prostého důvodu, že jsou opačného pohlaví a mají tedy každý jinou psychiku. Přesto se ale někdy hledají lidé velmi podobní. To ale není šťastné řešení. Samozřejmě, že se zase na druhé straně nemohou vzít dva lidé, kteří si v 90% věcí jdou 24 hodin denně na nervy, to také nejde. Já jsem si proto vymyslel název, že to mají být "kombinovatelné povahy", tzn. ne stejné, ale navzájem snesitelné. V průběhu známosti je třeba zjistit, zda ti dva lidé jsou schopni spolu být, zda se jejich různost dá kombinovat. Zda neustále "nesrší blesky", anebo zda jejich "umírající" vztah nepotřebuje neustále dodávat energii odněkud z vnějšku - to se také někdy stává. Nejdůležitější je, aby oba věděli, že jsou schopni spolu být, i když je to někdy pořádná dřina.

Na závěr tedy krátké shrnutí: katolická církev chápe manželství jako trvalý vztah muže a ženy, ke kterému se rozhodli svobodně a na celý život, z něhož chtějí přivést na svět děti a chtějí ho žít s Boží pomocí, ne tedy jen z vlastních sil. K uzavření manželství je třeba, aby ti dva byli pokřtění katolíci, pokud ne, musí se žádat o dovolení biskupa. Dále je třeba, aby nejméně měsíc před svatbou navštívili společně faráře, pokud možno svého vlastního a nebo v kostele, kde budou mít svatbu a vzít s sebo křestní listy, rodné listy a občanské průkazy. Musí absolvovat sepsání protokolu a přípravu na tuto svátost (ten, který vás bude oddávat, by se měl zeptat, jak vy sami vidíte svůj vztah, zda se rozhodujete k trvalému manželství atd.). Člověk má být tedy na uzavření manželství nějak připraven, aby věděl, jak závažnou svátost přijímá. Dnes snad už také všichni vědí, že se manželství uzavírá buď na úřadě (to ale nemá platnost před církví), nebo v církvi, a to má platnost i před státem.