2. čtení Řím 8,31b-34
Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
„Člověk je takový, jaký má obraz Boha“ (Jan Ev. Urban OFM). Apoštol Pavel ukazuje v dnešní perikopě velmi výrazně obraz Boha, který mu byl vlastní. Pavel původně Šavel, nejprve důkladně „vyučený“ v Mojžíšově zákoně, podává zřejmě syntézu starozákonního i novozákonního obrazu Boha. Je tedy autorem velmi kvalifikovaným. Ve svých slovech ani na chvíli nepochybuje o tom , že Bůh není proti nám, že není pro nás nebezpečím, ale že je s námi, pro nás.
„Pro nás“, tedy pro ty, kteří uvěřili v Ježíše a přijali za vlastní skutečnost, že se jich vykoupení osobně týká. Je-li ale Bůh s námi, je s námi lidmi chybujícími, hřešícími, stále nedokonalými. Podíváme-li se totiž podrobněji na Pavlova slova, nic nás nenechá na pochybách, že apoštol mluví o hříšnících. Ptá-li se „kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným?“ a tvrdí-li v návaznosti na toto slovo:“Bůh přece ospravedlňuje!“, počítá s tím, že se žalobou proti nám někdo vystoupit může (v biblickém obrazu světa je to zejména satan, který žaluje na člověka stále) a že je to asi oprávněné, protože „Bůh ospravedlňuje“.
Čili Boží vyvolení ospravedlnit potřebují a Bůh je tím, kdo to dělá. Bůh dělá z člověk – hříšníka toho, kdo před ním samým obstojí. Nikdo vyšší už zde není. A „kdo nás odsoudí?“ Opět můžeme pochopit, že soud se nás týká, protože Ježíš zemřel. A zemřel za hříšníky, pro odstranění hříchu. Hřích má skutečně ničivou sílu, „mzdou hříchu je smrt“. Ale tato síla není neomezená a věčná, je konečná. Ježíšem je překonána a to se ozřejmuje na vzkříšení. Zvěst o vzkříšení ukazuje, že Ježíš je tím, kdo moc zla, hříchu a smrti na kříži podrobil, tím podrobením překonal, a tak „odzbrojil“.
Z Pavlova přesvědčení, že „Je-li Bůh s námi“ (a Pavel tvrdí, že je!) „kdo proti nám“? ovšem nemůžeme vyvodit nějakou představu o zbytečnosti úvah nad hříchy, o zbytečnosti pokání, smíření a opakovaného hledání Božího odpuštění. Slovo o kříži nás ujišťuje, že hřích je skutečně něco hrozného. Že je silný a ničivý. Ale Bůh poslal do světa, tedy do „království hříchu“ svého Syna! My lidé nevystupujeme k zachraňujícímu Bohu, abychom se (budeme-li při výstupu zdatní!) z moci hříchu vymanili. Bůh sestupuje v Ježíšově osobě k nám, tedy doprostřed říše hříchu, aby se spojil s osudem hříšného člověka ve smrti a zároveň aby ve vzkříšení tuto umrtvující moc ukázal jako definitivně poraženou. Jsme-li tedy Ježíšovi, kdo proti nám? Kdo je silnější, než vítěz nad hříchem a nad smrtí? Toto je jistota Pavlovy víry. Je to ovšem jistota víry – dokázat tuto skutečnost nelze. Ale zkušenost s Bohem nám jí postupem let může ukazovat jako svrchovaně důvěryhodnou.
Jak tedy budeme Pavlovo slovo my, hříšní lidé, aplikovat do svých životů? Nikoli bezstarostností tváří v tvář našim hříchům ani bagatelizováním jejich závažnosti. Zásadní rozhodnutí, které by mělo vyplynout z pochopení slov apoštola, by mohlo být: „ Protože jsem hříšník a hříšníkem být nechci, mám se co nejvíce přiblížit Bohu, abych hříšníkem nebyl!“
Pavlovo ujištění, že Bůh je s námi, nedělá Boží odpuštění zbytečným, ale žádoucím a dosažitelným. Pokud člověk nedospěje k poznání, že je skutečně hříšník, klame sám sebe, málo toho o sobě ví. Pokud člověk dospěje k poznání, že před Bohem je skutečně hříšníkem a tam skončí, má před sebou velmi trudný obraz světa i vlastního života. Pokud ale dojde k poznání, že je hříšníkem a proto se musí v pokání (tedy v uznání vlastní hříšnosti i v uznání Boží ochoty a moci odpustit) k Bohu přiblížit, blíží se k rozuzlení svého dramatu. Protože: pokud člověk vidí jen Ježíše učícího, může přijmout jeho skvělé ideje, ale zůstane ve své bezmoci vůči hříchům. Pokud přijme Ježíše ukřižovaného, vidí váhu hříchů, ale nemusí ještě vědět, jak to s ním dopadne. Až když dojde skrze smrt ke vzkříšení dochází k pohledu na Boží vítězství nad zlem. A ví, proč se právě jako hříšník nejen smí, ale musí přiblížit k Bohu.
Naše cesta pokání v postě by se měla dotýkat těchto skutečností. Jinak se budeme jen rozlítostňovat nebo hněvat sami nad sebou, ale nic se s námi nestane. A slavili bychom Ježíšovu smrt a vzkříšení v nejlepším případě jen jako smrt a vzkříšení Ježíše, ne jako smrt a vzkříšení nás samých, které je na Ježíšově smrti a i vzkříšení zcela závislé.
Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
„Člověk je takový, jaký má obraz Boha“ (Jan Ev. Urban OFM). Apoštol Pavel ukazuje v dnešní perikopě velmi výrazně obraz Boha, který mu byl vlastní. Pavel původně Šavel, nejprve důkladně „vyučený“ v Mojžíšově zákoně, podává zřejmě syntézu starozákonního i novozákonního obrazu Boha. Je tedy autorem velmi kvalifikovaným. Ve svých slovech ani na chvíli nepochybuje o tom , že Bůh není proti nám, že není pro nás nebezpečím, ale že je s námi, pro nás.
„Pro nás“, tedy pro ty, kteří uvěřili v Ježíše a přijali za vlastní skutečnost, že se jich vykoupení osobně týká. Je-li ale Bůh s námi, je s námi lidmi chybujícími, hřešícími, stále nedokonalými. Podíváme-li se totiž podrobněji na Pavlova slova, nic nás nenechá na pochybách, že apoštol mluví o hříšnících. Ptá-li se „kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným?“ a tvrdí-li v návaznosti na toto slovo:“Bůh přece ospravedlňuje!“, počítá s tím, že se žalobou proti nám někdo vystoupit může (v biblickém obrazu světa je to zejména satan, který žaluje na člověka stále) a že je to asi oprávněné, protože „Bůh ospravedlňuje“.
Čili Boží vyvolení ospravedlnit potřebují a Bůh je tím, kdo to dělá. Bůh dělá z člověk – hříšníka toho, kdo před ním samým obstojí. Nikdo vyšší už zde není. A „kdo nás odsoudí?“ Opět můžeme pochopit, že soud se nás týká, protože Ježíš zemřel. A zemřel za hříšníky, pro odstranění hříchu. Hřích má skutečně ničivou sílu, „mzdou hříchu je smrt“. Ale tato síla není neomezená a věčná, je konečná. Ježíšem je překonána a to se ozřejmuje na vzkříšení. Zvěst o vzkříšení ukazuje, že Ježíš je tím, kdo moc zla, hříchu a smrti na kříži podrobil, tím podrobením překonal, a tak „odzbrojil“.
Z Pavlova přesvědčení, že „Je-li Bůh s námi“ (a Pavel tvrdí, že je!) „kdo proti nám“? ovšem nemůžeme vyvodit nějakou představu o zbytečnosti úvah nad hříchy, o zbytečnosti pokání, smíření a opakovaného hledání Božího odpuštění. Slovo o kříži nás ujišťuje, že hřích je skutečně něco hrozného. Že je silný a ničivý. Ale Bůh poslal do světa, tedy do „království hříchu“ svého Syna! My lidé nevystupujeme k zachraňujícímu Bohu, abychom se (budeme-li při výstupu zdatní!) z moci hříchu vymanili. Bůh sestupuje v Ježíšově osobě k nám, tedy doprostřed říše hříchu, aby se spojil s osudem hříšného člověka ve smrti a zároveň aby ve vzkříšení tuto umrtvující moc ukázal jako definitivně poraženou. Jsme-li tedy Ježíšovi, kdo proti nám? Kdo je silnější, než vítěz nad hříchem a nad smrtí? Toto je jistota Pavlovy víry. Je to ovšem jistota víry – dokázat tuto skutečnost nelze. Ale zkušenost s Bohem nám jí postupem let může ukazovat jako svrchovaně důvěryhodnou.
Jak tedy budeme Pavlovo slovo my, hříšní lidé, aplikovat do svých životů? Nikoli bezstarostností tváří v tvář našim hříchům ani bagatelizováním jejich závažnosti. Zásadní rozhodnutí, které by mělo vyplynout z pochopení slov apoštola, by mohlo být: „ Protože jsem hříšník a hříšníkem být nechci, mám se co nejvíce přiblížit Bohu, abych hříšníkem nebyl!“
Pavlovo ujištění, že Bůh je s námi, nedělá Boží odpuštění zbytečným, ale žádoucím a dosažitelným. Pokud člověk nedospěje k poznání, že je skutečně hříšník, klame sám sebe, málo toho o sobě ví. Pokud člověk dospěje k poznání, že před Bohem je skutečně hříšníkem a tam skončí, má před sebou velmi trudný obraz světa i vlastního života. Pokud ale dojde k poznání, že je hříšníkem a proto se musí v pokání (tedy v uznání vlastní hříšnosti i v uznání Boží ochoty a moci odpustit) k Bohu přiblížit, blíží se k rozuzlení svého dramatu. Protože: pokud člověk vidí jen Ježíše učícího, může přijmout jeho skvělé ideje, ale zůstane ve své bezmoci vůči hříchům. Pokud přijme Ježíše ukřižovaného, vidí váhu hříchů, ale nemusí ještě vědět, jak to s ním dopadne. Až když dojde skrze smrt ke vzkříšení dochází k pohledu na Boží vítězství nad zlem. A ví, proč se právě jako hříšník nejen smí, ale musí přiblížit k Bohu.
Naše cesta pokání v postě by se měla dotýkat těchto skutečností. Jinak se budeme jen rozlítostňovat nebo hněvat sami nad sebou, ale nic se s námi nestane. A slavili bychom Ježíšovu smrt a vzkříšení v nejlepším případě jen jako smrt a vzkříšení Ježíše, ne jako smrt a vzkříšení nás samých, které je na Ježíšově smrti a i vzkříšení zcela závislé.
