Sekce: Nedělní liturgie
20. 9. 2020
25. neděle v mezidobí - Cyklus A
VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA
Pán praví: Spása lidu jsem já. Budou-li ke mně volat v jakémkoliv soužení, vyslyším je a budu jejich Pán navěky.
VSTUPNÍ MODLITBA
Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou, a tak vešli do věčného života. Prosíme o to skrze tvého Syna…
1. ČTENÍ
Text 55. kapitoly Izaiáše čteme v liturgii často. Jde o vrchol „Deuteroizaiáše“, textu ze 6. stol. př. Kr., který zaznívá uprostřed babylonského zajetí. Bůh svůj lid povzbuzuje, aby neztrácel naději. Vždyť jeho pohled na svět převyšuje ten náš!
Iz 55,6-9
Hledejte Hospodina, když je mož¬né ho najít, vzývejte ho, když je blízko!
Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mno¬ho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin.
O kolik totiž převyšují nebesa ze¬mi, o to se liší mé chování od vaše¬ho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.
ŽALM 145
Zpívat o Božím milosrdenství může a má každý, kdo ho zakusil. Na prvním místě je to Izrael, ale také všichni, kdo přijali Krista.
Odpověď: Blízký je Hospodin všem, kdo ho vzývají.
Každý den tě budu velebit – a chválit tvé jméno po všechny věky. – Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, – jeho velikost je nevystižná.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý je ve všech svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají upřímně.
2. ČTENÍ
Svatý Pavel je ve vězení, zřejmě kolem roku 50 po Kr. píše do církevní obce v Makedonii (římská kolonie), kterou sám založil. Z listu plyne, že i tuto komunitu obcházejí různí hlasatelé, ale někteří zvěstují evangelium zkreslené. Pavel nehledí na problémy spojené s vězněním, ale jde mu o hlásání evangelia a věrnost bratrů ve víře.
Flp 1,20c-24.27a
Bratři! Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu.
Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM
Aleluja. Otevři, Pane, naše srdce, abychom naslouchali slovům tvého Syna. Aleluja.
EVANGELIUM
Poté, co se Ježíš setkal s bohatým mládencem a mluvil o tom, že každý, kdo opustil majetek či blízké pro Ježíše, dostane stokrát více, vypráví podobenství, jak se dobrý Bůh zachová k těm, kteří se obrátí na poslední chvíli. A naopak, jak věrní budou zřejmě zaskočeni mírou Boží dobroty. Denár byla běžná odměna za běžnou celodenní práci.
Mt 20,1-16
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ‘Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.’ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‘Co tu celý den nečinně stojíte?’ Odpověděli mu: ‘Nikdo nás nenajal.’ Řekl jim: ‘Jděte i vy na mou vinici!’
Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‘Zavolej dělníky a vyp¬lať jim mzdu, začni od posledních k prvním.’ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ‘Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.’ On však jednomu z nich odpověděl: ‘Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’ Tak budou poslední prvními a první posledními.“
ANTIFONA, MODLITBA PO PŘIJÍMANÍ
Tys dal svá nařízení, Hospodine, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
K ZAMYŠLENÍ
Možná se těšíme, až Bůh začne soudit a všem zločincům udělí přísné tresty. Ježíšovo podobenství o dělnících na vinici, však míří na jinou rovinu soudu. Bůh touží dát plnost, a to každému. Jeho soud zahrnuje i to, co často nevidíme a nejsme schopni odhadnout, vidí hluboko do srdce lidí. Vidí také okolnosti života. Je připraven rozdávat tak, aby každý dosáhl plnosti. Budeme ochotni přijmout Boží dobrotu tak silně rezonující ve slovech pána vinice: „Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě“?
TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN
svátek sv. Matouše
Ef 4,1-7.11-13
(Bratři!) Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono ta-jemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.
Mezizpěv - Žl 19 (18), 2-3.4-5 Odp.: Řím 10,18b
Všude na zemi pronikl jejich hlas.
Nebesa vypravují o Boží slávě
a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.
Den dni o tom podává zprávu,
noc noci sděluje poučení.
Není to slovo a nejsou to řeči,
jejichž hlas by nebylo slyšet.
Do celé země vychází jejich hlahol,
až na konec země jejich slova.
Mt 9,9-13
Když Ježíš šel ze svého města, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‘Milosrdenství chci, a ne oběť.’ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Komentář: Nekritizovali bychom dnes Ježíše, že se unáhlil a pozval celníka? Kritéria výběru apoštolů jsme dnes zdokonalili. Nezapomněli jsme však, že On je tím, kdo povolává?
22. 9.
Př 21,1-6.10-13
Srdce krále je v Hospodinově ruce jako bystřina, nakloní ho, kam se mu zachce. Člověku se vždycky zdá, že se chová dobře, je to však Hospodin, který zkouší srdce. Žít spravedlivě a čestně je nad oběť milejší Hospodinu. Pyšné oči a naduté srdce – pochodeň zlosynů – jsou hříchem. Nač pomyslí pilný, je jenom k zisku, ale kdo je zbrklý, ten má jen škodu. Poklady nahromaděné křivým jazykem jsou mizící pára a léčky smrti. Jen ke zlu míří zlosynova touha, nenalezne u něho soucit jeho bližní. Nezkušený zmoudří z trestu posměvače, moudrý z poučení dostane rozum. Spravedlivý (Bůh) olupuje zlosynův dům, zlosyny vrhá do zhouby. Kdo si ucpe ucho při chuďasově křiku, nedojde sluchu, až sám bude křičet.
Mezizpěv – Žl 119,1.27.30.34.35.44
Voď mě po stezce svých předpisů, Hospodine!
Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná,
kteří kráčejí v zákoně Hospodinově.
Pouč mě o smyslu svých nařízení,
a budu rozjímat o tvých divech.
Vyvolil jsem si cestu pravdy,
dal jsem přednost tvým rozhodnutím.
Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon
a chráním ho celým svým srdcem.
Voď mě po stezce svých předpisů,
neboť v ní mám zalíbení.
Tvůj zákon chci stále střežit,
navěky a navždy.
Lk 8,19-21
Za Ježíšem přišla jeho matka a příbuzní, ale pro množství lidí se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvoje matka a příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli.“ Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“
Komentář: Př 21,1-6.10-13
Co věta, to poklad. Klidně jako heslo do památníku našim dětem, vnoučatům. I pro mě v tuto chvíli: není v poslední větě vyjádřena naše arogance a lhostejnost k „třetímu světu“?
23. 9.
Př 30,5-9
Každé slovo Boha je vytříbené, on je štítem pro ty, kdo se za něj skryjí. K jeho slovům nic nepřidávej, aby tě nepokáral a nebyls usvědčen ze lži. Dvojí věc žádám od tebe, neodpírej mi ji, dříve než zemřu: Podvod a lež vzdal ode mě, ani bídu, ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k živobytí, abych se z přebytku nestal nevěrným a neřekl: Kdo je Hospodin? – nebo z bídy abych nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.
Mezizpěv – Žl 119,29.72.89.101.104.163
Svítilnou mým nohám je tvé slovo, Hospodine.
Odvrať mě od cesty lži,
uštědři mi svůj zákon!
Lepší je pro mě zákon tvých úst
než tisíce ve zlatě a stříbře.
Navěky, Hospodine, trvá tvé slovo,
je pevné jako nebesa.
Zadržuji své nohy od každé zlé cesty,
abych dbal na tvá slova.
Tvými nařízeními jsem zmoudřel,
proto nenávidím kdejakou neřestnou cestu.
Nenávidím nepravost a protiví se mi,
miluji však tvůj zákon.
Lk 9,1-6
Ježíš svolal svých Dvanáct (apoštolů), dal jim sílu a moc (vyhánět) všechny zlé duchy a léčit nemoci. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu. A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a procházeli vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali.
Komentář: Př 30,5-9
Opravdu, z přebytku se mohu stát Bohu nevěrným a zapomenout na něj. Pravá moudrost je v tom, že si uvědomím: stačí jen to nutné k životu…
24. 9.
Kaz 1,2-11
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: Hle, to je nové
dávno to bylo v dobách, které byly před námi. Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.
Mezizpěv – Žl 90,3-4.5-6.12-13.14+17ab
Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení.
Rozkazem vracíš člověka v prach
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích
jako včerejší den, který minul,
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen,
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují,
večer je skosena a vadne.
Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností,
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou!
Lk 9,7-9
Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali (o Ježíšovi), že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět.
Komentář: Kaz 1,2-11
V tom, že poznám svá omezení, spočívá moje velikost a výjimečnost. Úvodní slova nemají vést k rezignaci, ale být hnací silou k hledání a prosazování opravdových hodnot!
25. 9.
Kaz 3,1-11
Všechno má svou dobu, každá činnost pod sluncem má svůj čas. Je čas k narození i čas k umírání, čas k sázení i čas ke sklízení zasetého. Je čas k zabíjení i čas k léčení, čas k boření i čas ke stavění. Je čas k pláči i čas k smíchu, čas k nářku i čas k tanci. Je čas k házení kamenů i čas k jejich sbírání, čas k objímání i čas k odříkání si objetí. Je čas k hledání i čas k ztrácení, čas k schovávání i čas k odhazování. Je čas k trhání i čas k sešívání, čas k mlčení i čas k mluvení. Je čas k milování i čas k nenávidění, čas k válce i čas k míru. Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje? Uvažoval jsem o zaměstnání, které dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Všechno činí vhodně ve svůj čas, i (zvěst) o věčnosti jim vložil do srdce, přece však nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce.
Mezizpěv – Žl 144,1a+2abc.3-4
Veleben buď Hospodin, má Skála.
Veleben buď Hospodin, má Skála,
on je mé milosrdenství, mé útočiště,
má pevnost a můj zachránce,
můj štít a můj útulek.
Hospodine, co je člověk, že se o něho staráš,
co je smrtelník, že na něho myslíš?
Člověk se podobá vánku,
jeho dny stínu, který přechází.
Lk 9,18-22
Když se (jednou) Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“
Komentář: Kaz 3,1-11
Čas je po milosti Boží největší dar! Zkusím přijmout chvíle těžké i radostné. Dokážu čas využívat?
26. 9.
Kaz 11,9 – 12,8
Raduj se, jinochu, ve svém mládí, ať tě rozveseluje srdce v tvém jinošství. Jdi tam, kam tě vede tvé srdce, sleduj to, co těší tvé oči, ale věz, že ode všeho tě Bůh odvolá ke skládání účtů. Vzdal starost ze svého srdce, zažeň bolest ze svého těla, neboť mladost a bujarost je marnost. Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí, než přijdou zlé doby a dostaví se léta, o kterých řekneš: „Nemám je rád“, než se zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy, než se s deštěm mraky navrátí, kdy se budou chvět strážci domu, kdy se shrbí silní muži, přestanou pracovat prořídlé mlečky a zatmí se těm, kdo hledí z oken, zavřou se dveře navenek, když zeslábne zvuk mlýnku, zastaví se trylek ptáka a zmlknou všichni zpěvaví ptáci. I z výšek bude strach a bázeň z cesty. Mandloň zbělí květem, ztěžka se vleče kobylka, kapara je bez účinku – neboť člověk odchází do svého věčného příbytku, naříkači již obcházejí po ulicích, než se přetrhne stříbrný řetěz, roztříští lampa ze zlata, rozbije vědro u pramene a zlomí kolo u cisterny. Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal. Marnost nad marnost – praví Kazatel – všechno je marnost.
Mezizpěv – Žl 90,3-4.5-6.12-13.14+17ab
Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!
Rozkazem vracíš člověka v prach
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích
jako včerejší den, který minul,
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen,
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují,
večer je skosena a vadne.
Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat?
Slituj se nad svými služebníky.
Nasyť nás brzy svou slitovností,
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou!
Lk 9,43b-45
Když se všichni divili tomu, co Ježíš konal, řekl svým učedníkům: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.“ Oni však té řeči nerozuměli; (její smysl) zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat.
Komentář: Kaz 11,9 – 12,8
Moudrost, která provází život člověka. Mohu děkovat za léta, která jsou radostná, ale i za léta těžká. Přijímám život jako cestu k Bohu?
